Dissimulation (Larry Mpreg)

76.Díl

/HARRY/

Opatrně pomalými krůčky jsem se šoural do ložnice přidržujíc se zdi. Snažil jsem se zhluboka dýchat, ale bylo to těžší než se zdálo. Zmoženě jsem strčil do pootevřených dveří a ve tmě se pokoušel dojít k posteli.

"Louis.." Pošeptal jsem ke svému manželovi a pohladil ho roztřesenou rukou po tváři.

"Nech mě spát, Harry. Je noc." Zabručel otráveně a otočil se na druhý bok. Bože. Vždycky bylo tak těžké ho vzbudit.

"Louis já.. kurva.." Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. "Louis já asi rodím," oznámil jsem mu skrz zuby.

"Okay, tak dobrou." Přikývnul do polštáře. "Počkej, cože?!" Vystřelil do sedu, když mu konečně došly má slova. Rychle rozsvítil lampičku a zděšeně si mě prohlížel. "Pro boha Harry! Co budeme dělat?!" Vyskočil okamžitě na nohy a začal mě chytat za břicho, jako kdyby se bál, že mi upadne.

"Možná by jsme mohli zkusit zajet do nemocnice." Navrhnul jsem s pokrčením ramen. Když jsem ho viděl, jak je v koncích, tak jsem byl rád, že u narození Timothyho a Emmetta nebyl. Ušetřilo mi to spoustu starostí.

"Dobře, tak jedem." Přikývnul a začal na sebe házet nějaké oblečení, co bylo poházené na zemi.

"Počkej a co Timothy a Emmett?" Zarazil jsem ho, když už chtěl vyběhnout z ložnice.

"Kurva jaký Timothy a Emmett?" Otočil se na mě vyjeveně.

"Naši synové, Louis." Připomenul jsem mu s pokroucením hlavy.

"Zavolám Liamovi." Navrhnul okamžitě, když si uvědomil, že máme v domě ještě další dvě děti. "Ten kretén to nezvedá." Nadával tiše.

"Možná proto, že jsou tři hodiny v noci." Poukázal jsem. "Počkám u auta, než se mu dovoláš." Oznámil jsem mu a krůček po krůčku jsem se vlekl před dům. Ještě než jsme vůbec stačil nasednout, tak Liam dorazil. Neměl na sobě nic víc jak boxerky, na tváři vytlačený vzor polštáře a vlasy jako kdyby se v nich ptáci snažili založit hnízdo. I přes tu bolest vystřelující do zad, jsem se neudržel a vybuchnul jsem v hlasitý smích. 

Louis se vyřítit z domu jako neřízená střela. Rychle něco Liamovi řekl a mohli jsme vyrazit. Cestou jsem ještě volal svému doktorovi, protože jako naschvál neměl tuhle noc službu a nikomu jsem, co se týče mlčenlivosti, nevěřil.

"Lásko vydrž." Poklepával nervózně palcem do volantu Louis.

"Já jsem v pohodě. To ty vypadáš, že se každou chvíli složíš." Poznamenal jsem. Byl průsvitný jako papír a kolem očí se mu dělaly červené kruhy. To nevěstilo nic dobrého.

"Pch, nic mi není," odfrknul si.

Jenže bylo... Ve chvíli, kdy mi zavedli infuzi a začali mé tělo častečně umrtvovat se ozvaala obrovská rána. Louis se skácel k zemi jako domeček z karet. Nevěřícně jsem na něj zíral, jak nehybně leží na zemi.

"To nic není, tohle se nám tady děje pořád." Ujišťovala mě s úsměvem sestřička. Vypadala tak bezstarostně, když se pokoušela Louise probrat. Na chvíli mě fakt zachvátila panika a leknul jsem se, že to bylo něco víc, než jen náhlá slabost.

Strašně rád bych vám o mém porodu řekl něco víc, ale skoro nic si nepamatuji. Začal jsem plně vnímat až na pokoji, když se nade mnou skláněl můj doktor Christian Meyer. Zmateně jsem zamrkal kvůli tomu odlepujícímu světlu nade mnou.

"Co se stalo?" Můj hlas vůbec nezněl jako můj. Byl o hodně chraplavější a hlubší.

"Začal jsi nám na sále silně krvácet. Dost jsi nás vyděsil, když jsi ztratil vědomí." Vysvětloval mi Chris.