Dissimulation (Larry Mpreg)

35.Díl

/HARRY - STOCKHOLM/

Seděl jsem uprostřed naší stage a díval se jak probíhají poslední přípravy na naší show. Zbývalo dát už jen pár židlí do předních řad. Tohle turné jsme se rozhodli zrušit prostor na stání a dát tam židle. Když jsem jel sólo, tak jsem to měl přesně takhle a zdálo se mi to o dost lepší.

K mým uším dolehnul hlasitý smích mého syna. Seděl opodál na Niallových nohou, který ho učil brnkat na kytaru. Liam stál nad nimi a zpíval jim do toho nesmyslná slova, Emmettovi to očividně přišlo jako ta nejvtipnější věc na světě.

Automaticky se mi nad tím pohledem zvedly koutky úst do úsměvu. Pořád mi leží v hlavě Emmettova operace, nemůžu se rozhodnout, co udělat a už na to mám jeno týden, aby se všechno stihlo přichystat a naplánovat. Myšlenka šťastného Mettyho užívajícího si život naplno, jako každé jiné zdravé dítě, byla strašně lákavá. Ale ve mě zatím pořád převládal strach. Kdybych s tím souhlasil a ono se to nepovedlo, nikdy bych si to neodpustil.

Včera jsem přiznal Niallovi s Liamem důvod mé nesoustředěnosti a ne zrovna nejlepší nálady. Ptal jsem se jich na názor, potřeboval jsem vědět, co by v mé situaci udělal někdo jiný. Niall okamžitě prohlásil, že by do toho na mém místě šel. Podle něj je každá operace riziková a Emmett je bojovník. Liam byl zase zásadně proti, měl podobný názor jako já a nikdy by si neodpustil, kdyby se mu něco stalo. Trochu se kvůli tomu s Niallem chytli, podle něj je Liam a já moc úzkostlivý. Připomenul mi, že i kdyby ho operovali jako dospělého, tak se to může pokazit. Myslím že to dostatečně nedokázal pochopit, Liam je také táta a dokáže se do mé situace víc vžít. Tak jako tak, vůbec mi nepomohli a já byl přesně tam, kde jsem byl.

"Pořád ti to leží v hlavě?" Přerušil tok mých myšlenek Louis a sedal si vedle mě.

"Pořád.." Přikývl jsem, "co by jsi dělal ty?" Odtrhnul jsem oči od mého syna a mých nejlepších kamarádů a pohlédl na mého.. uhm... ex přítele?

"Na tohle je strašně těžké odpověď, Harry.." Povzdechnul si a odhrnul si neposedný pramen z čela. "Chápu tvůj strach jako rodič, opravdu. Ale Niall má na jednu stranu pravdu, ne v tom, že jsi úzkostlivý, ale v tom, že Emmett je bojovník a to nejsilnější dítě jaké jsem kdy poznal. Vůbec nepochybuji o tom, že to zvládne." Usmál se na mě.

"Asi máš pravdu," přiznal jsem.

"Můžu se pokusit změnit ti myšlenky, aby jsi chvíli vypnul?" Nabídnul mi s tajemným úsměvem.

"Jak?" Nedokázal jsem si přestavit, co by se muselo dít, abych přepnul z Emmetta na něco jiného.

"Dovolil by jsi mi vzít tě na rande po dnešním koncertu?" Díval se mi zpříma do očí, viděl jsem v nich obrovskou nejistotu. Pravděpodobně se bál, že ho pošlu do háje.

"Nemám hlídání Mettyho, Louis. Nemůžu pořád otravovat kluky.." Svěsil jsem ramena. Strašně rád bych s ním někam šel. Neměl jsem důvod ho odmítnout, moc se snažil a vracel se do jeho starých kolejí, vracel se ten starý Louis, kterého jsem miloval a byla by ode mě podpásovka, kdybych ho teď zraňoval a odmítal. Ale Emmetta jsem samotného na pokoji nechat nemohl.

"No..." Zamýšlel se.. "a co rande na balkoně?" Zajiskřilo mu v očích. Určitě mu v hlavě, stejně jako mě, prolétly vzpomínky na všechny naše rande na balkoně, když nám bylo kolem dvaceti. Tenkrát jsme se kvůli managmentu nesměli na sebe ani podívat a tímhle jsme si to vynahrazovali. Rozložili jsme si deky na balkonu a dívali se na film, nebo jsme jedli mekáč a jenom si povídali. Možná se vám to zdá jako blbost, ale pro nás to bylo tenkrát strašně důležité. Byl to čas, který jsme měli pro sebe, byli jsme tam jen my dva a já na to strašně rád vzpomínám. "Přinesu mekáč," mrknul na mě.