Dissimulation (Larry Mpreg)

78.Díl

/HARRY/

Vracel jsem se domů z nemocnice. Musel jsem podstoupit spoustu dalších testů, odběrů krve a také dlouhý rozhovor s Christianem, který mi objasňoval celou situaci kolem mě. Přizval si k sobě nějakého specialitu, protože tohle už nebyl jeho obor. Myslím, že se jmenoval Mathias Dornan.

Probíral se mnou všechno do detailů a snažil se mi vše řádně vysvětlit a popsat. Stejně jsem mu z toho všeho rozumněl jen polovinu, možná ani to ne. Oznámil mi, že v mém těle je opravdu extrémní množství bílých krvinek, což znamenalo jediné.. A to, že je to opravdu vážné.

Je to zvláštní, jak se vám život během pár minut obrátí vzhůru nohama. Máte tolik plánů a snů a najednou se všechno zdá, tak těžké a nedosažitelné. Mathias mi pořád opakoval, abych se nevystavoval rizikovému prostředí, ve kterém bych mohl přijít k nějaké infekci, to by všechno dost zkomplikovalo. To ale nebylo tak jednoduché. Mám tři děti a dokud to jde, tak musím fungovat, pokud možno aspoň trochu normálně.

Domluvili jsme se, že na chemoterapie nastoupím už příští týden. Den před tím, než přiletí Freddie. Nebylo možné to odkládat, každý den odložení léčby by dramaticky mohl zkrátit můj čas a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem opustit děti a Louisiho příliš brzy, ne dřív, než se s tím nějak vyrovnám a nevysvětlím jim, proč s nimi nebudu, když budou vyrůstat. Chemoterapie bude trvat několik týdnu, pokud půjde všechno podle plánů a bez komplikací. Pak budu muset nějakou dobu čekat na výsledky, jak léčba zabrala. Pokud nebude prognóza dobrá, bude se léčba muset opakovat a tak pořád dokola.

Mathias mě prosil, abych to hlavně nevzdával, že je ze všeho nejdůležitější víra a chuť žít. Díval se ale na mě při tom tak soucitně a ustaraně, že bylo nemožné to nevzdat. Dokonce mě chtěl i hospitalizovat, prý by tak byl klidnější. To jsem ale okamžitě odmítnul. Nehodlám trávit zbytek svého života v nemocnici, bez mé rodiny.

Zastavil jsem před domem a lokty se zapřel o volant těžce oddechujíc. Bolela mě hlava a taky celé tělo. Byl jsem ze všeho pořád tak unavený. Ochotně bych prospal tři dny v kuse a i to by bylo málo. Prohrábnul jsem si prsty vlasy a trochu s nimi zastřásl. Hlavou mi okamžitě prolétla myšlenka, jak dlouho ještě budu moct tohle dělat, než o ně přijdu.

Lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím toho, co bude. Nejvíc ze všeho jsem měl strach říct to mámě a zbytku rodiny. Jak se takové věci vlastně říkají? Jak to mám oznámit dětem, klukům, fanouškům. Tohle všechno je tak strašně špatně.

Přinutil jsem se vystoupil a jít konečně domů. V domě vládlo ticho.

"Jsem doma!" Volal jsem ochraptěle. Žádná odezva. Šel jsem na jistotu do obyváku doufajíc, že tam najdu alespoň Louisiho, ale nikdo tam nebyl. Přešel jsem do zahrady odkud k mým uším doléhaly hlasy. Byli tam všichni, děti i Louis. Kluci byli na dece na opačné straně trávníku a Lou seděl s Kiarou v náručí na zahradní houpačce.

Pořád nevypadal moc dobře. Z jeho noční návštěvy baru se probral až po poledni. Nevbudilo ho ani to, že mu Timothy šťouchal do tváře. Odmítnul se mnou jet do nemocnice a já ho nenutil. Nemělo smysl do něčeho ho tlačit.

"Ahoj, kluci!" Zamával jsem na Emmetta s Timem. Metty mi jen zamával zpátky. Timothy se naopak rozeběhnul za mnou, aby mě nadšeně přivítal.

"Ahoj tati," volal už z dálky a skočil mi do rozevřené náruče. Když jsem ho zvedal na ruce, tak jsem okamžitě pocítil každičký bolavý kloub v mém těle. Rychle jsem to ale zamaskoval úsměvem.

"Ahoj broučku, co to s bráchou děláte?" Ptal jsem se zájmem mého nejmladšího syna.

"Emmett mi pouští písničku, kterou nahrál se strejdou Niallem." Oznamoval mi nadšeně.