Dissimulation (Larry Mpreg)

79.Díl

/LOUIS/

Potuloval jsem se centrem Londýna. Je to paradox, ale právě v centru se mi dostává nejmíň pozornosti, asi jak je všude hodně lidí, tak si málo kdo všímá, kdo je kolem. Pozornost byla ta poslední věc o kterou jsem stál. Potřeboval jsem být sám, jen se svými myšlenkami.

Dneska jsme měli jet do Doncasteru, ale Harrymu nebylo dobře, tak jsem od toho upustil. Zavolal jsem Niallovi, jestli by za ním mohl přijít k nám domů, abych ho nenechával samotného s dětmi a rychle jsem vypadnul ven. Nedokázal jsem s ním být v jedné místnosti a ani v jednom baráku. Nevím, co se se mnu dělo, ale prostě jsem to nedokázal.

Do Doncasteru jsem chtěl proto, abych mohl jít za mámou a Fizzy na hřbitov. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že tam odjedu sám jen tam a zpátky, ale rozmyslel jsem si to. Odradila mě ta dlouhá cesta bez odpočinku. Taky v tom bylo to, že jsem chtěl být po ruce, kdyby se náhodou něco dělo.

Byl jsem na sebe tolik naštvaný, že nejsem s Harrym. Nebyl jsem schopný se ho ani zeptat, jak dopadnul u doktora a co se bude dít dál. Nechtěl jsem to slyšet. Od toho, co mu Christian oznámil, že má tu zkurvenou nemoc, jsem se hodně uzavřel do sebe a prakticky nekomunikoval s okolím. Jediný na koho jsem se pořád snažil usmívat byl Emmett, Timothy a Kiara.

Posadil jsem se na zídku pár kroků od Tower bridge a díval se na všechny ty lidi, jak po něm přechází s úsměvy od ucha k uchu, nad tou Londýnskou krásou. Všichni vypadali tak beztarostně a spokojeně.

Moji pozornost ale upoutal mladě vypadající pár s malou holčičkou. Holčička seděla mámě na ramenou a její otec na ní dělal vtipné obličeje, aby se smála a on je mohl vyfotit. Bolel mě z toho  hrudník. Tak strašně jsem si přál, aby tohle mohla zažít i naše Kiara s Harrym a tak strašně mě tížilo vědomí, že se to momentálně zdá nemožné.

Jsou jí tři týdny, není šance, aby si ho pamatovala. Dokonce ani Timothy. Tak moc bych si přál aby tomu tak nebylo, aby poznali jak úžasný člověk je jejich otec a jak moc pro něj znamenají. O čem ten život vlastně je? Pořád se za něčím ženete, snažíte se něco vybudovat, dřete jako koně. Pak potkáte někoho s kým chcete strávit zbytek života, přijde další budování všeho toho, co ke vztahu patří. Založíte rodinu a najednou prostě z ničeho nic přijde nějaká nemoc, nebo jiná katastrofa a všechno to, o co jste se celý život snažili, se zdá jako ztráta času.

Mockrát už mi bylo řečeno, že život není fér, pokaždé jsem nad tím jen mávnul rukou. Měl jsem to za tak ohranou a trapnou výmluvu, kterou se jen lidé snaží omluvit své chyby... Ale víte co? On opravdu fér není.

"Liame?" Oslovil jsem člověka, který se mi už asi půl hodiny snažil dovolat a já se konečně uráčil mu to zvednout.

"Zázrak, že jsi to zvednul. Už jsem si myslel, že nevíš, jak se zachází s telefonem." Utrousil ironicky.

"Co potřebuješ?" Ptal jsem se otráveně.

"Chtěl bych s tebou mluvit, kde jsi?" Bože to mi ještě tak scházelo.

"Nemyslím si, že by jsme měli o čem mluvit." Poznamenal jsem.

"No já ano. Takže kde jsi?"  Nedal se odbýt. Mělo mi být jasné, že to nevzdá.

"Sedím před Londýnskou radnicí." Přiznal jsem neochotně.

"Fajn, budu tam do deseti minut. Jsem kousek od tebe." S převrácením očí, jsem hovor ukončil. Věděl jsem, že za mnou jde, aby mi domluvil ohledně mého chování. Harry jim určitě včera na tom meetingu řekl, co mu je. Pokud šlo ale jen o tohle, tak se vůbec nemusel obtěžovat, věděl jsem i bez něj, že se chovám jako kretén. Na malou chvíli mě napadlo, že bych prostě zdrhnul, ale to bych si pak vyslechnul kázání ještě větší.