Dissimulation (Larry Mpreg)

55.Díl

/HARRY/

Naposledy jsem si upil z čaje, než mě začal vystrkávat Louis z domu. Má nevolnost, motání hlavy a podrážděnost neustupovalo. Takže jsem byl sprostým nátlakem, mým budoucím manželem, přinucen dojít si k doktorovi. Asi nemusím říkat, že se mi nechtělo a byl jsem zásadně proti. Trval jsem si na tom, že je to jen stres a že se to po svatbě uklidní. Louis protestoval, že v tom musí být něco víc a musím to začít řešit.

Zítra se měla konat naše rozlučka se svobodou a to mi tedy na náladě vůbec nepřidávalo. Bál jsem se, že to jenom celou svatbu zbytečně prozradí a všechny naše práce o utajení bude zbytečná. Jenže kluci si prostě nedali říct.

Než jsem vyjel, tak mi Louis asi stokrát zopakoval, abych se mu ozval okamžitě jakmile vylezu z ordinace. Zastavil jsem před pro mě tolik známou budovou a hlasitě zastonal. Nerad jsem se sem vracel. Nasadil jsem si na hlavu kšiltovku a následně kaupuci od mikiny.

Tohle byla jedna z věcí, která mě na popularitě bez přehánění štvala. Když si člověk nemůže dojít ani k doktorovi, aniž by se nebál, že uvidí svoji tvář druhý den v novinách. Naposledy jsem si povzdechnul a vyrazil k ordinaci mého doktora Mika. Ano toho Mika, který mi před lety otočil život vzhůru nohama oznámením, že čekám dítě.

Jemně jsem zaťukal na jeho dveře. K mé obrovské úlevě v čekárně nikdo nebyl. Chvíli jsem tam jen tak postával, už jsem si začínal i myslet, že vůbec není uvnitř, když konečně otevřel.

"Harry, pojď dál.." Slyšel jsem jeho hlas, ale hlavu jsem zvedl raději až když se za mnou zavřely dveře.

"Ahoj," usmál jsem se na něj unaveně. Byl jsem unavený. Potřeboval bych prospat aspoň tři dny v kuse.

"Ahoj. Rád tě vidím," popadnul mě za nabízenou ruku a pokynul mi, abych se posadil. To místo pro mě bylo tolik známé. Vybavilo se mi tolik pocitů a vzpomínek najednou. Jak těch dobrých, tak těch špatných.

"Rád bych řekl totéž," pokusil jsem se zavtipkovat.

"Jak se má Emmett?" Ptal se na mého syna. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec neví, že je Metty po operaci.

"Skvěle. Je po zákroku, bylo to dost náročné, ale nakonec dopadlo všechno dobře a má se opravdu super." Usmál jsem se při myšlence na mého chlapečka.

"A co tě ke mě přivádí?" Změnil téma a podíval se na mě tím doktorských zkoumavým pohledem, pod kterým se cítíte jako na rentgenu.

"Potřeboval bych nějaké léky na uklidnění," řekl jsem mu naprosto narovinu.

"Na uklidnění? Co se děje?" Chvíli se díval do počítače, do kterého něco ťukal a pak se zase zadíval na mě. Necítil jsem se pod tím pohledem moc dobře.

"Mám toho teď nějak moc, spoustu věcí co musíme vyřešit a zařídit. Podepisuje se to na mém zdraví," pokrčil jsem rameny.

"Jak přesně se to podepisuje na tvém zdraví?"

"Bývá mi špatně, občas zvracím, motá se mi hlava, špatně spím, bolí mě podbříšek a jsem hodně unavený." Vyjmenoval jsem mu všechny své potíže. Teď když jsem to jmenoval, tak jsem musel uznat, že je toho opravdu dost.

"Hmm, zajímavé a nenapadlo tě, že by to třeba mělo jiný důvod než stres?" Nechápal jsem proč se jako usmívá a kam tím míří.

"Na co narážíš?" Zeptal jsem se nechápavě. Možná jsem pomalejší, ale já to opravdu nechápal.