Dissimulation (Larry Mpreg)

12.Díl

/HARRY/

Naštvaně jsem hodil kusem oblečení na gauč na kterém už byla pěkná hromada různých mikin, košil a triček. Chodil jsem polonahý od věšáku k věšáku a zkoušel si všechno co mi přišlo pod ruku, ale nic nebylo vhodné. Dost se divím, že jsem vůbec tyhle černé rifle, které mám momentálně na sobě a jako jediné mě zakrývají, dokázal na sebe nasoukat a zapnul je. Frustrovaně a bezradně jsem ze sebe stáhl mikinu, která mi opět byla malá a až příliš zvýrazňovala mé už víc než dost viditelné bříško.

Jsem ve 24 týdnu a skrýt ho je větší a větší problém. Břicho mám podle mého doktora menší, než je běžné, ale podle mého je velké až příliš a začíná mi to dělat problémy.

Když už jsem byl opravdu na pokraji psychického zhroucení vešel do šatny Niall a v těsném závěsu za ním Louis. Oba se ihned zarazili a zadívali se na mě, Niall nechápavě a Louis jako kdyby do něj uhodili, co jako.. nahého už mě viděl několikrát, jen mám teď prostě břicho.

"Co tady vyvádíš?" Zeptal se po chvilce trapného ticha Niall ukazujíc na hromadu oblečení na gauči.

"Všechno mi je to malé. Na velrybu tady prostě oblečení nemáme. Nic co by zakrylo tohle." Mávl jsem frustrovaně k tomu kopečku uprostřed mého těla.

"Harry.." překroutil nade mnou očima ten Leprikón, "taky jsi si spletl věšáky. To jsou moje věci do kterých ses snažil narvat, ten vedle je tvůj." Chytl mě za ruku a dovedl k vedlejšímu věšáku na kterém bylo opravdu mé jméno a plno velkých mikin a triček.

Chtělo se mi brečet.. s hlasitým povzdechnutím jsem se svalil na pohovku a zakryl si obličej dlaněmi.

"Jsem fakt marný. Omlouvám se..." Zamumlal jsem do rukou načež jsem ucítil, jak se pohovka prohnula pod váhou druhého těla. Někdo mi odtahoval ruce z tváře a já si byl víc než jistý, že Louis to není.

"Co to povídáš, Hazz? Nejsi marný." Usmál se na mě mile Nigel.

"Ale jo jsem," začal jsem protestovat, "do ničeho se nevlezu, fanynky nedokážu bavit tak jako dřív, protože se musím hlídat, abych se moc nenarovnal a nešlo to břicho moc vidět. Jsem pořád unavený, nepříjemný, náladový. Přestávám to zvládat." Zašeptal jsem a nechtěně pustil jednu slzu, "a ke všemu ještě..."

"Ke všemu ještě co?" Pobídl mě Niall. Podíval jsem se na Louisiho sedícího na stole a pozorujíc nás dva. Nechtěl jsem o tom před ním mluvit, nic mu do toho není. Nakonec jsem se ale rozhodl, že ho budu ignorovat.

"Tři dny zpátky mi volal Mike, můj doktor. Měl výsledky krvi a plodové vodu z minulého týdne a je tam něco špatně." Druhá slza venku.

"Jak špatně?" Zamračil se.

"Já jsem prý v pořádku, ale to dítě se mu nějak nezdá. Krev měla nějaké špatné hodnoty a miminko se nevyvíjí tak jako by mělo. Chce mě ještě jednou vidět a zjistit co se děje. Co když bude postižené, Nialle? Nebo co když to nepřežije, co když..."

"Ššš, Harry." Niall natáhl ruku a setřel mi slzy, které se valily jedna za druhou. "Ani na to nemysli, vůbec si nic takového nepřipouštěj. Bude v pořádku, jasný? Nic se mu nestane. Budeš mít krásné a zdravé miminko." Utěšoval mě. Louis se za ním nervózně zavrtěl. Od toho, co jsem mu řekl, že si to dítě nechám mě začal úspěšně ignorovat jako kdybych byl vzduch.

"Bojím se, Nialle.." zašeptal jsem roztřeseně. Měl jsem hrozný strach. "Ke všemu má ještě ten malý nájemník škytavku." Zastonal jsem a převrátil oči.

"Jak to víš?" Zasmál se můj utěšitel. Popadl jsem jeho ruku a položil ji na spodní část mého bříška, aby cítil jak tam malý nadskakuje. To už se rozesmál naplno, naklonil se nade mne a do míst, kde měl položenou ruku začal hlasitě mluvit.