Dissimulation (Larry Mpreg)

42.Díl

/LOUIS/

Los Angles jsme opustili okamžitě po Ellen show. Chtěla si s námi ještě povídat, ale nešlo to. Spěšně jsme se rozloučili s kluky, kteří nám přáli hodně štěstí a ujišťovali nás, že zítra odletí do Anglie i oni.

Harry s Emmettem usnuli doslova během vteřiny, co jsme vzlétli. Byl jsem za to rád, Emmett musí nabrat síly a Harry vlastně taky. Cítil jsem, že to bude velká nálož na psychiku. Já jsem ale usnout nedokázal. Seděl jsem namáčknutý v jednom z křesel, která v letadle byla a pozoroval ty dva, jak klidně oddechují.

Bolela mě hlava. Neustále jsem nad něčím přemýšlel. Přišlo mi, že se toho stalo zase až příliš  najednou. Můj nápad s žádostí o ruku, setkání s Freddiem ze kterého mám stažený hrudník, jen si na něj vzpoměnu a přiznání našeho vztahu. Myslel jsem, že můj mobil bez přehánění vybouchne. Cestou na letiště mi nepřetržitě zvonilo upozornění a taky mi pořád volala neznámá čísla. Tušil jsem, že jsou to novináři. Díky bohu jsme stihli vypadnout dřív, než zjistili kde jsme.

Pořád dokola jsem si přehrával v hlavě, co se bude zítra dít. V osm ráno má být Emmett v nemocnici, kvůli dvěma vyšetřením a vyholením vlásků, což jsme se shodli s Harrym, že na to ani jeden nemáme a přenecháme to sestřičkám. Budou mu muset zasáhnout do lebky, proto to holení. Nejsem si jistý, jestli vám někdy Harry povídal o tom, co Emmettovi je.

Já sám jsem se na to ptal doktora, když jsem u něj jednou byl s Mettym místo Harryho. Emmett měl zničené kmenové buňky rohovek. Samo o sobě by to nebyl asi takový problém, ale na jeho mozku byl od narození nějaký výrustek, který jeho zrak poškozoval. Nebyl to nádor, tedy alespoň mi to doktor tvrdil, ale muselo to pryč. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Bylo mi strašně líto, čím si muselo takhle malé dítě projít, obzvlášť když to bylo moje dítě. Strašně jsem si přál usnout a probudit se, až to všechno bude za námi.

Za malými okýnky už byla dokonalá tma, když jsem konečně upadnul do neklidného spánku. Byl to dlouhý den a nebyla šance, abych zůstal celou cestu vzhůru.

"Louis?" Šeptal mi někdo do ucha. Zmateně jsem zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem v nepohodlé pozici na stejném křesle jako při vzletu.

"Co se děje?" Optal jsem se Harryho slabým hlasem od únavy.

"Budeme přistávat," oznámil mi.

"Už?" Divil jsem se, nakonec to uteklo docela rychle. Pohled mi spadnul na mé hodinky, bylo půl sedmé ráno. Skvělé, takže máme hodinu a půl na to, aby jsme se dostali k Harrymu domů, vzali Emmettovi nějaké věci a přesunuli se do nemocnice.

Na letišti nás čekal náš ridič, který nás měl dostat domů. Celou cestu bylo hrobové ticho. Ani já a ani Harry jsme se neodvážili promluvit, oba jsme byli ponoření do svých myšlenek. Londýn byl totálně uspaný. Měl jsem dojem, že se proti nám všechno spiklo. Nejdřív zpoždění letadla, teď tohle.

Zase mě začínala bolet hlava.

"Děkujeme," slyšel jsem Harryho jak děkuje řidiči, když jsme zastavili na Harryho příjezdové cestě.

"Máš hlad Emmette?" Ptal jsem se mého syna a posadil ho v kuchyni na ostrůvek.

"Nemůže jíst, Louis. Budou mu brát krev." Napomenul mě Harry. No jo vlastně.

"Tak promiň kámo, budeš to muset vydržet." Rozcuchal jsem mu vlasy. Jen chápavě přikvnul a nijak neprotestoval. Stál jsem u něj, dokud se Harry neobjevil s malou taškou jeho věcí. Půl osmé. Skvělé, přijedeme pozdě.