Dissimulation (Larry Mpreg)

64.Díl

/HARRY/

Bylo krátce po půlnoci, když jsem mířil do nemocnice, abych se setkal s Mikem na běžné prohlídce a také na poslední před začátkem turné. Tentokrát se mnou jel i Louis, trval na tom.  Emmett zůstal doma se Zaynem, protože odlétáme brzy ráno a Niall s Liamem se potřebují aspoň trochu vyspat.

Také bych dal všechno za to, abych se mohl svalit do postele a spát. Byl jsem pořád tolik unavený, občas jsem měl pocit, že usnu ve stoje uprostřed konverzace.

Popravdě nebylo jednoduché vylézt z té perfektní svatební bubliny a zařadit se zpátky do pracovního procesu.

Naše svatba byla jedním slovem dokonalá. Byla přesně taková jakou jsem si jí vysnil, hlavně jsem byl moc rád, že se nic nedostalo do medií a je stále jen na nás, jak to řekneme. Což jsme vlastně ještě neprobírali a měli by jsme.

"Co se ti honí hlavou?" Vyrušil mě z přemýšlení Louis. Úplně jsem zapomněl, že sedí vedle mě a řídí.

"Naše svatba," otočil jsem se na něj stále zamyšleně.

"To mě taky. Pořád. Občas přemýšlím, že bych si to dal ještě jednou. Přijde mi, že mi spoustu věcí neutkvělo v paměti, kvůli té euforii a všemu tomu zmatku kolem toho, jestli víš, co tím myslím." Natáhl ruku, aby ztlumil rádio a já ho líp slyšel.

"Chápu, taky bych si to rád prošel znovu a trochu s odstupem." Souhlasil jsem.

"Jsme tady," oznámil mi najednou Louis a podíval se z okýnka na trochu menší budovu, než obvykle nemocnice bývají.

"Nemusíš tam se mnou chodit," poznamenal jsem. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit. Louis jsem obrátil oči v sloup a vystoupil z auta. Počkal až to stejné udělám i já a vyrazili jsme. Nikde nebylo ani živáčka.

"Ahoj Harry, Louis.." Kývnul nám na pozdrav o malou chvíli později Mike.

"Ahoj," odpověděli jsme sborově.

"Tak povídej, Harry. Jak ti je? Bývá ti pořád špatně?" Usadil se za svůj stůl a  otevřel notebook, aby do něj mohl zapsat úplně každé mé slovo.

"Noo jsem hodně unavený, prospal bych klidně celý den a nevolnosti se tedy zatím nezmírnily," přizal jsem rozpačitě. Nerad jsem mluvil svých problémech.

"Bývá ti špatně i přes léky, které jsem ti dal?" Měřil si mě zaraženým pohledem.

"Ano," kývnul jsem.

"Změřím ti tlak," udělal několik kroků ke mě s tlakoměrem a tvářil se dost zamyšleně, když ten malý přístroj zapípal.. "Máš ho dost vysoký," poznamenal, ale já stejně nevěděl, co to znamená.

"To je špatně?" Pozvedl jsem obočí a podíval se na mlčícího Louise vedle mě.

"Celkem jo, dám ti nějaké léky a budeme se to snažit dostat pod kontrolu." Bože další pilulky, za chvíli budu jako feťák. "Kdy vyjíždíte na turné a jak dlouho bude trvat?"

"Odjíždíme zítra, tedy vlastně dnes brzy ráno a turné bude trvat tři měsíce," otočil jsem se nejistě na Loua, on mi to potvrdil přikývnutím.

"To se mi moc nelíbí, neměl by jsi být tak dlouho v tak namáhavém koloběhu jako jsou vaše koncerty a fanynky." Mračil se a já taky, měl jsem dojem, že mi neříká úplně všechno, co by měl.

"Nemůžu si vybírat," ušklíbnul jsem se.

"Pojď, zkontrolujeme dítě.." Ukázal na lehátko za mými zády a trpělivě čekal, až se tam s Louisim přesuneme. Břicho mi potřel už tolik známým studeným gelem a začal mi po něm přejíždět ultrazvukem.