Dissimulation (Larry Mpreg)

26.Díl

Anne odešla až kolem sedmé hodiny. Strašně dlouho jsme si povídali na zahradě. Nakonec mi i přiznala, že byla doba kdy se musela držet, aby nepřiletěla do Ameriky a nedala mi pár facek. Z toho, že mi je nakonec delala a nezvýšila na mě ani hlas, se budu ještě dlouho vzpamatovávat.

V rychlosti jsem vykoupal a nakrmil Emmetta i sebe. Bylo už devět, když jsem se ho snažil uspat. Dávno jsem vzdal pokládání jej do postýlky, stejně to nemělo smysl a já bych pak zase jenom stál ve tři v noci zoufalý nad ním.

Věděl jsem, že beze mě spát nebude, ale ještě se mi nechtělo do ložnice. Venku bylo strašně příjemně, byl to jeden z těch úžasně teplých letních večerů. Zabalil jsem ho pořádně do teplé deky a nechal ho spát vedle sebe na terase v kočárku.

Otevřel jsem si pivo a přemýšlel nad vším, co mi Anne a vlastně všichni kolem mě celou domu říkali. Vzpomněl jsem si na slova Liama, když jsem u něj na hotelovém pokoji měl Mettyho poprvé v náručí: "Je to tvůj syn, část tebe a je přirozené, že tě to k němu táhne." Už tenkrát měl pravdu, všichni to věděli dřív než jsem si to vůbec já sám byl ochotný připustit.

Otočil jsem se na to klidně oddechující batole a pohladil ho opatrně po tvářičce. Jenže co teď? Harry se mnou nechce pořádně promluvit, když mi napíše, tak se bavíme jen o Emmettovi. Já vím, že i to je pokrok, do teď jsme si nepsali vůbec.

Když mě dneska zastavovaly fanynky a jedna z nich mi gratulovala k synovi, chtěl jsem jí automaticky poděkovat. Úplně jsem se lekl jak samozřejmé mi to přišlo a že mi to vlastně vůbec nebylo nepříjemné, ale naopak byl jsem pyšný, že jsem Emmettův táta. Naštěstí jsem zmizel dřív, než jsem to stačil udělat. Věděl jsem totiž, že by za to Harry nebyl rád a jenom bych ho zbytečně naštval. Ne jenom jeho..

Pohrával jsem si s mobilem v rukou potichu s ním ťukajíc o dřevěný stůl. Možná bych to měl nechat plynout, prostě se dál zajímat o Mettyho, brát si ho k sobě a s Harrym se to nějak vyvine samo. Dřív než jsem si to stihnul dvakrát rozmyslet, tak jsem vytočil Harryho číslo.

"Louis?" Zachraptěl. Vůbec jsem se nepodíval kolik je hodin, jestli už třeba nespal.

"Harry?" Oslovil jsem ho také jako kdybych si nebyl jistý komu jsem se vůbec dovolal.

"Jo, jsem to já," zasmál se tiše. "Děje se něco?"

"Ne, všechno je v pořádku.. Já jen.. že jsi se už pak neozval, tak jestli se něco nestalo." Harry mi od toho varování, že přijede jeho máma nenapsal ani písmenko, bylo to zrovna u něj trochu zvláštní.

"Vždyť jsi mě prosil, abych tě nechal na pokoji," poznamenal.

"Omlouvám se," povzdechl jsem si. "Nechtěl jsem být hrubý.. Byl jsem jen nervózní z návstěvy Anne a z toho všeho."

"Chápu. Máma teprve před chvíli odjela. Trval jsem na tom, aby tady přespala a nejezdila na noc, ale prý mě nechce zatěžovat v mém stavu."

"V tvém stavu?" Vyhrknul jsem šokovaně a cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce.

"No jako že jsem nemocný.." Ujasnil co myslel.

"Uhm.. No jasně," oddechnul jsem si tak nahlas, že to musel slyšet i on.

"Ty jsi myslel, že...?" Nechal vyznít otázku do ztracena.

"Promiň, moc mi to nemyslí," pokusil jsem se o odlehčení situace. Na chvíli mě opravdu napadlo, že čeká druhé dítě. To by mi dost zkomplikovalo plány s ním.