Dissimulation (Larry Mpreg)

31.Díl

/LOUIS/

Probudilo mě, jak mi někdo zběsile tluče na dveře. Jen jsem nad tím otráveně zamručel a otočil se na druhý bok. Snažil jsem se znovu usnout, ale ten idiot na druhé straně dveří nehodlal přestat. Nasraně jsem se zvedl a šel se podívat kdo to je.

"Co je?!" Vyštěknul jsem mezi dveřmi. Byl to Niall.

"No ty vole ty zase vypadáš," poznamenal uštěpačně.

"Potřebuješ něco, Leprikone, nebo jsi mě probudil jen tak?" Neprobudil jsem se zrovna s nejlepší náladou. Ostatně jako téměř každý den, nebo tedy spíš jako každý den.

"Je devět hodin, v deset máme být na natáčení klipu." Připomenul mi něco, co si matně vzpomínám, že už se nějakou dobu plánovalo.

"Uhm, aha.." zamumlal jsem a poškrabal se na zátylku. "Na to jsem zapomněl.." Přiznal jsem po pravdě.

"Jak jinak. Tak hlavně, že jsi se nezapomněl zase opít, že?" Ušklíbnul se na mě ten hnědovlasý Ir. "Za půl hodiny máme být dole u recepce. Zkus se sebou něco udělat, ať na tobě zase Lou nenechá ruce, při pokusu udělat z tebe člověka." Prohlédl si mě ještě než konečně zmizel.

Zamířil jsem rovnou do koupelny. Postavil jsem se před velké zrcadlo a prohlížel si sám sebe. Niall měl pravdu, nebyl na mě zrovna nejhezčí pohled. Vlasy jsem měl delší než u mě bylo zvykem, rty popraskané, lícní kosti dost nehezky vystouplé a pod kolem se mi tvořila velká modřina. Vypadala čerstvě. Buď jsem se popral, nebo se někde praštil, ale moc si z předešlé noci nepamatuji, takže těžko říct.

Pamatujete co jsem dělal, když jsme vám s Harrym začali vyprávět náš příběh? Obrážel jsem jen bary a o nic se nestaral. Úplně stejně funguji, nebo spíš nefunguji i teď. Každou noc jiný bar. Jediné, co je pro mě zásadní, aby to bylo vždy až po koncertu, případně rozhovoru. Nechci, aby mě fanoušci viděli jak nevím o světě a taky me tak nikdy neuvidí. Snažím se chodit do zapadlých barů, kde nikdo moc nebývá a většinou si beru jiné oblečení a klobouk, či kšiltovka, aby mě nikdo nepoznal.

Od toho, co mi Harry oznámil, že se mnou definitivněkončí uplynulo už šest měsíců. Jsme na dalším turné, právě jsme... sakra já vlastně ani nevím ve kterém městě zrovna teď jsme, ale jsem si jistý, že je to v Evropě.

Jedeme bez přestávky. Vydali jsme po našem návratu jako One Direction první album a strhla se mela. Pořád nějaké rozhovory, videoklipy, vystoupení, do toho naše koncerty. Padá na nás všechny únava, ale naši fanoušci jsou naše obrovská opora. Nevím jestli je to vůbec možné, ale přijde mi, že je jich čím dál víc.

"Louis do háje, tak dělej!" Zabušil mi opět někdo na dveře, podle hlasu Liam. Kvůli mému rozjímání jsem se nestihnul ani učesat.. to bude mít Lou zase keců. Hodil jsem na sebe první, co mi přišlo pod ruku, stejně se budeme převlékat a sešel za ostatními dolů.

"Pro boha," zastonal Liam, když mě uviděl, "smrdíš jako hospoda s kombiancí fabriky na cigarety a bůh ví čeho ještě." Nasál vedle mě. Hned ale udělal krok na stranu, aby byl co nejdál. Niall mi věnoval starostlivý pohled a Marcus jen kroutil hlavou, už dávno mě přestal komentovat a řešit. Jediný kdo se na mě ze všech přítomných ani nepodíval, byl Harry. Stál ode mě asi tři metry s Emmettem v náručí, ale dělal všechno proto, aby o mě nezavadil jediným pohledem. Tak jako vždycky.

Všechny nás nahnali do velkého auta. Seděl jsem s Niallem a naproti nám Harry s Liamem. Díval jsem se z okýnka, trochu jsem doufal, že poznám kde to jsme a taky že jo. Byla to Paříž. Tak super, aspoň budu večer na koncertě vědět jaké město mám pozdravit. Minule jsem se spletl, tuším že to bylo v Berlíně a omylem pozdravil Budapešť. Kluci mi to vyčítali ještě další týden, ale fanoušci to brali jako další z mých perfektních vtipů.