Dissimulation (Larry Mpreg)

85.Díl

/LOUIS/

S Anne jsme se domluvili, že přiveze děti hned brzy ráno. I ona chtěla vidět Harryho a já si moc vyčítal, že jsem na ní hodil starost o mé děti a tím jí znemožnil trávit čas s jejím synem. Musel jsem si ten večer vzít prášek na spaní, abych vůbec byl schopný usnout.

Chvíli jsem ještě seděl v obyváku a prohlížel si všechny ty stále rozházené fotky po zemi a konferenčním stole. Zařekl jsem se, že to zítra musím bezpodmínečně uklidit. Už jenom proto, aby na ně nesedal prach. Až se Harry vrátí z nemocnice, tak mu s tím dokončením té hromady alb pomůžu.

Prášek konečně pomalu začínal působil.. Doploužil jsem se do ložnice, automaticky za sebou zavřel dveře, jako jsme to dělávali pokaždé, když jsme nechtěli, aby nás děti slyšely. Zabral jsem snad ještě dřív, než jsem vůbec stačil položit druhou nohu na postel.

Tu noc se mi zdál sen, velmi zvláštní sen. Jsem si jistý, že na něj nikdy nedokážu zapomenout.

Probudilo mě vrznutí dveří. Ospale jsem zamrkal a otočil se čelem k nim. Vycházelo z nich nezvyklé oslepující světlo. Chvíli jsem musel zaostřovat, abych byl vůbec schopný vidět a rozpoznat, co to je.

Na prahu černých masivních dveří stál Harry. Rychle jsem se posadil a nahmatal vypínač lampičky. Zmateně jsem zíral na postavu toho muže. Jen tam tak stál a díval se na mě. Byl celý v bílém, jeho hlava nebyla holá, jako v posledních dnech. Měl zpátky své husté kudlinky, odhozené z čela dozadu. Tělo neměl vychrtlé, ale krásně stavěné, jako dřív. Na jeho tváři, která už nebyla bledá, poskakoval široký úsměv a kolem něj bylo rozprostřeno to zvláštní světlo. Vypadal jinak, přesně tak, jak si představuji, že vypadají andělé. Byl nádherný. Působil tak šťastně.

"Neboj se mě, Lásko." Prolomil najednou ticho jeho nadherný chraplavý hlas.

"Harry.." Vydechl jsem, jako kdybych nevěřil, že tam opravdu je.

"Přišel jsem se jen rozloučit a taky ti říct, že už je mi dobře. Už mě nic nebolí, Lou." Usmál se na mě ten anděl s tváří mého krásného manžela.

"Kam jdeš?" Zamračil jsem se na něj nechápavě.

"Na místo, ze kterého na Tebe budu celý tvůj život dohlížet." Pošeptal a mávnul elegantně rukou do prostoru.

Nebyl jsem schopný odpovědět. Jen jsem tam seděl a pořád na něj tupě zíral, neschopný nijak reagovat na situaci, která se děla.

"Dávej na sebe pozor a netrap se, prosím. Mysli na to, že už je mi dobře, Louis." V jeho pohledu, který na mě upíral, bylo tolik lásky a něhy.

"Proč už musíš jít?" Zeptal jsem se přiškrceně a začal k němu natahovat ruku. Doufal jsem, že za mnou přijde a přitulí se do mé náruče, jako to vždycky dělal.

"Protože Jay a Fizzy, na mě čekají." Naposledy se na mě usmál a s těmi slovy se rozplynul. 

Prudce jsem vystřelil do sedu s propoceným tričkem, lepícím se k mému tělu. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Pohled mi padnul na dveře otevřené dokořán. Byl jsem si víc než jistý, že jsem je zavíral, než jsem šel spát. Neohrabaně jsem se zvedl na nohy a vyšel do chodby.

"Harry?" Volal jsem do domu jako totální idiot. Ten sen byl tak živý. Přisahal bych, že to bylo skutečné. Pokroutil jsem sám nad sebou hlavou. Podíval jsem se na svůj mobil, abych zjistil, kolik je hodin. Nebylo ještě ani čtvrt na sedm.