Dissimulation (Larry Mpreg)

24.Díl

Probudilo mě jak mě někdo plácá po tváři. Otevřel jsem jedno oko a pomaličku i to druhé. Šíleně mě z nedostatku spánku pálily oči. Ty vole to byla noc tohle.

Zaostřil jsem na Emmetta. Díval se někam na postel, pravděpodobně si chudáček myslel, že se dívá na mě. Vůbec si nedokážu představit jaké tohle musí být. Být pořád ve tmě a slyšet jen zvuky. Slyšet, že vám nějaký člověk šeptá, že je váš táta, ale vy vůbec nevíte jak vypadá. Vím že je Metty ještě dítě a neuvědomuje si to, ale bude mít těžký život a mě je to tak strášně líto. Ani v těch nejhorších snech jsem si nepředstavoval, že něco takového může potkat mé dítě.

Emmett, když se dlouho nic nedělo a neměl ode mě žádnou reakci, nespokojeně zamručel. Vzal jsem ho do náručí a šel najít svůj mobil, abych zjistil kolik je hodin. Displej mi ukazoval 6:05, no tak to je nářez.

"Ty mě fakt nemáš rád, co?" Otočil jsem se na toho chlapce plného energie. Jak to ty děti dělají?

Vydal jsem se do koupelny, abych si alepsoň vyčistil zuby, samozřejmě pořád s ním na rukou. Při pohledu na sebe do zrcadla jsem se bez přehánění zděsil. Teď by mě měly vidět fanynky! Zajímalo by mě, jestli by ze mě byly pořád tak paf, nebo by okamžitě chtěly vrátit peníze za lístky na naše koncerty.

Vlasy jsem měl doslova na všechny světové strany a pod očima strašidelné kruhy. Vypadalo to spíš jako batohy. Jednou rukou se mi dělalo všechno strašně špatně, ale nějak jsem to  zvládnul. Šel jsem do jídelny, abych dal Emmetta do židličky, kterou jsem tady měl přichystanou pro Freddieho. Byla úplně nová, protože plány, jak se mnou bude můj první syn cestovat do moji země se ukázaly jako dost naivní.

Na plastový talířek jsem dal borůvky s banánem nakrájeným na malé kousky. Ručičku jsem mu navedl k talíři, aby pochopil, co se děje a dál ho nechal, aby se snažil sám. Odešel jsem do kuchyně, měl jsem v plánu udělat si na jídlo jen nějaké lupínky s mlékem.

Vrátil jsem se do jídelny za ním a uviděl něco neuvěřitelné. Emma s borůvkami snad i v uších. V životě jsem neviděl tak zaprasené dítě od jídla.

"Bylo tohle nutné?" Zamračil jsem se na něj. "Příště ti to rozmixuji a budeš to pít brčkem, mini Tomlinsone," vyhrožoval jsem mu a oslovil ho svým příjmením přesto, že se tak nejmenoval. Trochu mě to v tu chvíli zamrzelo, byl bych rád, kdyby nosil moje jméno. Ale vzhledem k mému chování můžu být rád, že ho vůbec mám u sebe.

Slyšel jsem v kuchyni můj mobil oznamující novou zprávu.

"Seď tady! Hned jsem zpátky!" Ukázal jsem na něj varovně jako kdyby mohl někam odjít. Když se na mě nepodíval, tak mi seplo, že mě vlastně nemůže vidět a ten výhružně vztyčený ukazováček byl úplně zbyteční. Tohle bude těžší, než jsem si myslel.

Na mobilu byla jedna příchozí zpráva.

HARRY: Je všechno v pořádku? Je Emmett vzhůru?

Mohlo mě napadnout, že se ozve už takhle brzy. Vlastně mě celkem překvapilo, že rovnou nevolá.

JÁ: I tobě přeji dobré ráno. Všechno je okay, když pominu fakt, že mi Emmett ve tři v noci zdrhnul a já ho našel až v šest ráno v nedalekém baru úplně na sračky.

HARRY: haha, moc vtipné.

JÁ: Vlastně mě udivuje, že rovnou nevoláš.

HARRY: Nemůžu mluvit. Co dělá Metty?

JÁ: Je ti hůř?

HARRY: Na něco jsem se ptal.

JÁ: To já taky, Harry.