Dissimulation (Larry Mpreg)

16.Díl

Balil jsem si v věci. Byl jsem v nemocnici už čtvrtý den a konečně jsem se dočkal propuštění. Niall seděl na gauči v rohu místnosti se spícím Emmettem v autosedačce.

"Dobré ráno," vešel do pokoje s úsměvem Mike a rozhlídl se, aby zjistil kdo všechno tady je, "ááá, mladý pán spí." Usmál se na Emma. Podával mi nějaké papíry, jak jsem po převzetí zjistil propouštěcí zprávu.

"Byl bych rád, kdyby jsi se nenamáhal, Harry. Žádné těžké břemena, žádná fyzická námaha. Jsi po operaci, jasný?" Pohlédl na mě přísně.

"Jo, jasný. Dám na sebe pozor." Přikývl jsem. "A co Emmett?" Kývl jsem k mému synovi.

"Mám tady jeho výsledky ze včerejších vyšetření." Povzdechl si. Prosím jen ne další špatné zprávy, na to už opravdu nemám. "Jeho kmenové buňky celé rohovky jsou zničené a to poškození je velmi rozsáhlé. Můžeme se pokusit ho operovat a přenést kmenové buňky, ale bohužel až v jeho dospělosti, až se přestane vyvíjet. Teď to možné není."

Znovu ten kotrmelec mého žaludku. Posadil jsem se na postel a zoufale si prohrábl vlasy. V jeho dospělosti.. vždyť to je strašně moc let.

"Chápu, Harry, že je to pro tebe těžké a ještě to těžké bude. Budete se toho muset oba hodně učit a Emmett tě bude potřebovat stále nablízku, ale zvládneš to. Já ti věřím." Usmál se na mě povzbudivě a poplácal mě po rameni.

"Kdy bude moci cestovat?" Zeptal jsem se přiškrceně. Zajímalo mě to kvůli tour, chceme vyjet co nejdřív.

"Minimálně do konce šestinedělí s tím prosím počkej."

Chápavě jsem přikývl. Zvedl jsem se z postele berouc si do ruky autosedačku a Niall si přehazujíc moji tašku přes rameno.

"Tak vám přeji hodně štěstí." Napřáhl Mike ruku a já ji za ni ihned uchopil.

"Díky za všechno, Miku." Potřásl jsem mu ní a konečně vyšel opouštějíc nemocniční prostory.

Hned před nemocnicí mě ale čekal neuvěřitelný šok. Oslepilo mě desítky fotoaparátů. Nechápavě jsem se ohlédl na Nialla, který se snažil rozmrkat náhlý příval světla pocházející z externích blesků.

"Jak sakra vědí, že jsem tady?!" Houkl jsem na něj. Ale on jen pokrčil rameny.

Vzal jsem autosedačku do obou rukou a přitiskl jsem si jí k hrudi. Nevěděl jsem, co mám dělat první. Jestli hledat auto, hlídat kde je Niall, chránit Emmetta, protláčet si cestu, soustředit se abych s malým dítětem v rukou nezakopl, nebo začít brečet ze zoufalství?

"Harry, co je to za dítě?"

"Harry, to je vaše dítě?"

"Kde je matka dítěte?"

"Harry, je pravda, že jste pobýval poslední dny v nemocnici a tohle je váš syn?"

Ze všech stran jsem slyšel křičet mé jméno a sem tam jsem zachytil nějakou otázku, na kterou jsem stejně nehodlal odpovídat. Hluk probudil Emmetta a ten se dal do pláče. Nechápu jakým zázrakem jsme se dostali do auta, ale konečně jsme v něm byli.

Niall na místo řidiče a já vzadu s prckem, který stále plakal. Pohyboval jsem mu v pusince dudlíkem, aby si ho vzal a uklidnil se tím.

"No tak Emmette. Jsem tady, nic se neděje.." Chlácholil jsem jej. Po chvíli se skutečně uklidnil a utichl.

"Jak sakra věděli, že tam jsem?" Otočil jsem se na Nialla.

"Nemám tušení, Hazz. Musel to někdo z personálu vynést ven." Pokrčil rameny. Podle jeho výrazu mu to hodně šrotovalo hlavou stejně jako mě.