Dissimulation (Larry Mpreg)

59.Díl

/HARRY/

Zamíchal jsem omáčku na špagety a tiše popotahoval. Byl jsem si jistý, že to jídlo bude přesolené, neustále mi do něj padala jedna slza za druhou. Louis odešel před víc jak hodinou. Potřeboval jsem si zalézt někam do kouta a vybrečet se, prostě se zhroutit a všechnu tu psychickou bolest ze sebe dostat. Jenže nemohl jsem kvůli Emmettovi. Nemohl jsem dovolit, aby poznal, že se něco děje, bylo mi ale jasné, že to stejně pozná. Je až moc vnímavý a citlivý.

"Emmette pojď jíst," zavolal jsem na něj a rychle si opláchnul obličej stydenou vodou, abych aspoň trochu zmírnil načervenalou barvu a nateklé oči. Během minuty se vedle mě zjevila malá verze Louise. Ptal jsem se na to už tisíckrát, ale proč mu musí být sakra tak podobný? Každý pohled do Emmettové tváře mě bolel...

"Tati, kde je táta Louis?" Zvedl ke mě jeho zvědavé modré oči.

"Potřeboval si jen něco zařídit.." Pověděl jsem první, co mě napadlo.

"Vrátí se?" Pokračoval v otázkách. Podíval jsem se dolů, jeho dětská nevinná tvářička byla plná obav.

"Jasně že se vrátí, proč se na něco takového vůbec ptáš?" Zamračil jsem se na něj trochu.

"Bojím se, že nás zase opustí." Ty roky co jsme byli jen sami dva, jsou pořád v něm. Louis pro něj byl pán bůh a on ho zbožňoval. Miloval každou chvíli strávenou s ním. Všichni tvrdili, že je na mě Metty závislý, pravda ale byla trochu jinde.

"Co to povídáš prosím tě?" Rychle jsem k němu natáhnul ruce a posadil ho na ostrůvek v kuchyni, abych mu viděl dobře do obličeje. "Táta nás miluje, vrátí se Metty, neboj se." Ujišťoval jsem ho a snažil jsem se vyloudit aspoň malý bezstarostý úsměv. Tohle je ještě těžší, než by mělo být. Věděl jsem že pokud se rozejdeme, tak tím bude nejvíc trpět Emmett..

"Slyšel jsem jak na něj křičíš," přiznal a sklopil pohled k zemi. Okamžitě jsem se napnul. Nikdy jsem nechtěl dovolit, aby moje dítě muselo poslouchat hádku rodičů.

"Omlouvám se, Emmette. To jsem nechtěl," políbil jsem ho na čelo. "Jestli chceš, tak můžeš tátovi hned po jídle zavolat." Navrhnul jsem rychle, abych zachránil situaci. Neměl jsem v plánu dovolit Louisimu, abych přestal být tátou. Ať to dopadne jakkoliv, tak mému chlapečkovi neublíží.. Jinak bych ho musel zabít.

"Tak jo!" Vypísknul nadšeně a seskočil dolů berouc si svůj talíř. Posadil jsem se k němu, ale jen jsem se ve svém porci přehraboval vidličkou. Díval jsem se na chlapce proti mě a snažil se vymyslet, jak dál.

"Už jsem to snědl, můžu-..." Nedořekl to, protože se domem rozezněl zvonek.

"Otevřeš prosím?" Požádal jsem ho a zvedl se, abych uklidil svůj stále plný talíř a ten Emmettův prázdný. 

"Strejda Liam je tady!" Běžel zpátky ke mě nadšený Emm, v těsném závěsu za ním vcházel Liam. Překvapeně jsem se na něj podíval. Pořád vypadal, že má dost velkou kocovinu.

"Emmette, před domem čeká teta Cheryl s Bearem, chtěla by vás vzít na výlet. Co ty na to?" Dřepnul si k Mettymu. Nechápal jsem, co to dělá, ale bych jsem rád, že bere Emmetta pryč. Nechci aby se na mě v mém stavu díval.

"Jooo," zakřičel nadšeně ten prcek.

"Pomůžu ti se převléct, možná by jsme ti mohli vzít i batůžek, aby jsi u nás mohl přespat." Pokrčil rameny Liam a táhnul za sebou horlivě přikyvujícího Metta. 

Slyšel jsem jak se zabouchly hlavní dveře a následně odjíždějící auto. Liam se vrátil za mnou do obyváku. Nějakou dobu jsme si jen jeden druhého prohlíželi, než jsem mu padnul do náruče a mé tělo začaly ovládat zvlyky. Liam mě pevně držel u sebe a konejšivě mě hladil po zádech. Nevím jak dlouho jsme tak stáli, ale myslím, že dlouho.