Dissimulation (Larry Mpreg)

70.Díl

/LOUIS/

Trvalo mi několik dlouhých minut, než jsem se dostal ze šoku. Vlastně jsem se z něj úplně nedostal do dnes. Něčí ruce se mnou třásly. Stočil jsem své nepřítomné oči na Zayna a díval se skrz něj.

"Louis! Ty jsi táta!" Opakoval pořád dokola. Mé rty se samovolně zvlnily do úsměvu. Musel jsem vypadat jako kdybych si něčeho dal a nebyl to jen alkohol.

"Já vím," zašeptal jsem nevěřícně. Pane bože já mám třetí dítě. Mám dceru! Nemohl jsem tomu uvěřit. Jako kdyby se to všechno dělo mimo mě.

"Měl by jsi jít za Harrym," snažil se mě vrátit do reality Liam.

"Kolik je hodin?" Vzpamatoval jsem se a konečně promluvil.

"Budou čtyři." Cože? Jak jako čtyři? Tak to jsem byl sakra dlouho mimo. Rozhlédl jsem se kolem sebe, bylo tady výrazně míň lidí. Přesto jak pozdě v noci, nebo tedy brzy ráno bylo, tady ale stále někdo byl. Zahlédl jsem holky z Little Mix, Eda Sheerane, Simona Cowella a členy mé rodiny. Stáli několik stop ode mě a neustále si přiťukávali.

"Musím jít," oznámil jsem všem, co byli ke mě nejblíž.

"Pozdravuj Harryho, přijdeme hned, jakmile vymyslíme, jak se k vám dostat nepozorovaně." Sděloval mi rychle Niall, když jsem se dal na odchod.

"Gratulujeme Louis!" Volala za mnou Perrie, chtěl jsem se otočit a zjistit, kdo z kluků to provalil. Ale vykašlal jsem se na to, možná jsem to byl dokonce já sám. Neměl jsem nejmenší chuť čekat na taxi, než by přijel, tak bych zestárnul. Vydal jsem se klusem do osvětlených Londýnských ulic. Byl jsem si jistý, že několik ulic jsem přeběhnul dvakrát. Byl jsem zmatený a moc nevěděl, kudy se vydat. Upřímně jsem byl překvapený, když jsem o hodinu a půl později stál před nemocnicí.

Nemohl jsem popadnout dech, to bylo jasné znamení, že se se sebou musím začít něco dělat.
Rychle jsem se zeptal dřímající postarší ženy na informacích, kde najdu Harryho. Musel jsem jí ukázat občanku, aby mi to řekla a přestala mi tvrdit, že tady žádný Harry Styles není. Nevěřila mi ani slovo o tom, že patřím k němu. Jindy bych jí byl vděčný. Ukázala mi tím, že tady opravdu chrání Harryho anonymitu, ale v tu chvíli bych jí nejradši přerazil.

Běžel jsem jako o život k jeho pokoji. Zastavil jsem se až před dveřmi. Přemohly mě výčitky, že jdu s prázdnýma rukama. Měl jsem mu přinést aspoň kytku. Napadlo mě, že bych ještě někam zaběhl, ale těžko bude v tuhle chvíli někde otevřeno a navíc jsem byl přesvědčený, že by mě ta žena na infromacích podruhé už nepustila.

Zlehla jsem s divoce bušícím srdcem zakleal na dveře a nakouknul dovnitř. V místnosti bylo přítmí. Slyšel jsem pípání od přístroje, který pravděpodobně monitoroval Harryho srdce a jeho tiché oddechování. Pomalu, co nejtižšeji jsem přišel k jeho posteli. Snažil jsem se ho neprobudit, ale nepodařilo se...

"Louis," zašeptal hlasem plným lásky a úlevy. Sklonil jsem se, abych ho mohl něžně políbit.

"Omlouvám se, Harry. Strašně mě to mrzí, že jsem s tebou nebyl." Povzdechnul jsem si, tak moc mě to mrzelo.

"Nemáš se za co omlouvat. Chápu to, opravdu."

"Ty jsi vždycky tolik chápavý, že si to ani nezasloužím. Ale to stejně nezmírní mé výčitky. Strašně jsem u toho chtěl být a být ti konečně oporou. Mám tři děti a ani u jednoho jsem nebyl, když se narodili." Řekl jsem si smutně. Tohle mě bude ještě dlouho tížit. Výčital jsem si to u Emmetta, u Freddieho a vyčítám si to i u Maye.