Dissimulation (Larry Mpreg)

86.Díl

/LOUIS/

Nikdy jsem si nemyslel, že je možné žít bez srdce. Teď už ale vím, že to možné je. To mé přestalo tlouct spolu s Harryho. Zůstala po něm něj prázdná díra, která mě pomalu zžírala zevnitř. Nevím, jestli se tomu dalo říct život. Spíš jsem jen tak přežíval.

Motal jsem se od ničeho k ničemu a nevěděl, co se sebou dělat. Od toho co.. co Harold odešel, uplynuly už víc jak tři týdny. Alespoň myslím.. neměl jsem nejmenší tušení, co bylo za den. Byly to náročné týdny.

Čím déle to bylo, tím víc to bylo horší. Všechno se to zdálo tak skutečnější.
Pořád jsem čekal, že se rozrazí vchodové dveře a on bude vesele volat do domu, že je doma. Nikdy nepřišel..

Prvních pár dní jsem se doslova zhroutil, mé tělo nezvládlo nával smutku a vypovědělo svou službu. Strávil jsem asi tři dny v posteli civěním do stropu. Absolutně jsem nevnímal, co se kolem mě děje. Jako kdybych přestal existovat a věřte mi, že jsem chtěl, aby tomu tak bylo. Z této apatie mě částečně doslat až pláč Kiary.

Slyšel jsem jí plakat ze spodní části domu a jako robot jsem se zvedl a došel pro ní. Vzal jsem jí bez jediného slova Liamovi z náručí a silně si jí tisknul k tělu.. Donutilo mě to alespoň trošku přemýšlet, uvědomil jsem si, že mám čtyři děti a nemůžu si takový kolaps víckrát dovolit.

Nevím, jestli se tomu, co jsem dělal, dalo říkat fungování. Ale přesto, začal jsem kolem mých dětí fungovat. Dal jsem jim najíst, vykoupal je a uložil do postele. Víc jsem nebyl schopný. Věděli, co se stalo.

Timothy se to prý dozvěděl od Nialla. Vysvětlil mu, že teď je z tatínka andělíček, který na něj dohlíží zeshora, aby se mu nic nestalo. Timo každý večer, než šel spát, vyšel ven na terasu a mával do nebíčka přejíc anděli se jménem TÁTA dobrou noc. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem neměl daleko k tomu, abych se znovu zhroutil.

Emmettovi to řekl Liam. Vždycky jsem se bál, že kdyby to dopadlo špatně, tak on bude ten, který to ponese nejhůře ze všech našich děti. Moc bych si přál, abych se mýlil, ale bohužel nemýlil. Uzavřel se do sebe. Moc s nikým nemluvil, nesnesl poslouchání hudby a byl velmi tichý. Emmett nikdy neuměl být tichý. Nedokázal jsem mu pomoc, nebyl jsem toho v tu chvíli schopný. Bolelo mě vidět jeho dětskou tvář plnou bolesti. Bylo to jako dívat se do zrcadla, tak nějak jsem totiž určitě vypadal i já.

Anne to sdělila Freddiemu hned ten den, co se to stalo. Ať se snažila sebevíc, nedokázala zabránit tomu, aby mě viděl sesypaného na zemi v ložnici. Harry mu strašně chyběl, byl pro něj jako druhý táta. Ale dokázal se k tomu, i ve svém věku, postavit čelem, až to bylo neuvěřitelné. Nahradil mě v péči o jeho mladší sourozence. Byl jsem na něj tak zkurveně moc hrdý, nechápal jsem, po kom ten kluk je. Ač to nebylo možné, tak mi připomínal Harryho. On byl taky za každých okolností ten silný, který pomáhal všem okolo.

Myslím, že pomáhal i jeho nevlastní babičce se zařizováním pohřbu. Tím si ale nejsem moc jistý. Tohle šlo mimo mě. Nijak jsem se na tom nepodílel. Harry se za mě musel stydět, ale já jsem to prostě nedokázal.

Pohřeb se konal týden po tom, v Holmes Chapel. Tam kde byl můj manžel doma. Prosím nechtějte po mě, abych vám ho popisoval... Stejně bych vám k tomu nedokázal říct nic jiného, jak to, že to byla hodina plná bolesti, slz a smutku. Byla tam jen má a Harryho rodina, včetně Nialla s Liamem a Zaynem. Nikdo nechtěl, aby se to dostalo na veřejnost dřív, než to sami dovolíme.

Tam na mě tvrdě dopadla tíha reality. Po smutečním obřadu jsem seděl několik dlouhých hodin před jeho hrobem a tupě zíral na černobílou fotku, na které vypadal tak mladý a šťastný. Poprvé jsem si skutečně uvědomil, že je pryč a už se nevrátí. Plakal jsem. Tělo se mi neovladatelně otřásalo vzlyky a nebyla šance, abych to zastavil. Bylo to tak zkurveně moc těžké. Prosil jsem v duchu, pořád dokola, moji mámu, aby se mi o něj tam nahoře postarala.