Dissimulation (Larry Mpreg)

13.Díl

Vrátili jsme se všichni zpátky do LA a tam také zůstaneme nasledujících pár měsíců, nebo tedy alespoň já tady budu muset zůstat. Niall se chystá za rodinou do Irska, Liam do Londýna za synem a Louis.. tak to nemám tušení.

Přetahujíc si kapuci přes hlavu, aby mě nikdo nepoznal jsem vešel do nemocnice a následně zaklepal na dveře mého doktora. Přijde mi, že jsem tady na můj vkus až příliš často. Nikdy jsem nebyl nadšený z toho, že musím k doktorovi a proto jsem tam taky nešel dokud to nebylo opravdu nezbytně nutné.

Trpělivě jsem vyčkával na otevření dveří a ihned po jejich otevření jsem vpadl dovnitř. Ten den bylo v nemocnici nějak moc lidí a já si po naší tiskovce a oznámení mého neslavného zdravotního stavu nemohl dovolit, aby mě tady někdo viděl.

"Ani si nesedej a rovnou si uděláme ultrazvuk, ano?" Vyzval mě Mike. Jeho zamyšlený a vážný výraz se mi ani trošku nelíbil. Položil jsem se na lehátko a těšil se, až znovu uvidím své dítě. Tentokrát už mi nepřišlo nějak zvlášť větší od poslední návštěvy. Vždycky když jsem ho viděl na další kontrole, tak mi přišlo jako kdyby to bylo úplně jiné dítě a vypadalo o tolik větší, ale teď ne. Přes to to bylo ale to nejlepší, co jsem kdy zažil. Moje láska k němu neuvěřitelně rostla a každým jeho pohybem, který jsem cítil sílila. Neuměl jsem si přestavit, že by se to ještě mohlo znásobit jakmile se narodí, to přeci není možné milovat jej ještě více, ne?

Mike udělal běžnou prohlídku tak jako vždycky a po chvíli monitor s ultrazvukem vypnul. Zamyšlený a vážný výraz mu z obličeje nezmizel, ani když se posadil spolu se mnou k jeho stolu.

"Takže co se děje?" Vypálil jsem na něj okamžitě. Nedokázal jsem už déle mlčet a jeho ustaraná tvář mi naháněla hrůzu.

"Popravdě sám nevím, Harry." Pohlédl na mě nervozně.

"Co tím myslíš? Co je s mým dítětem?" Můj strach se stupňoval a ruce se mi divoce roztřásly. Ochranářsky jsem si položil pravou dlaň na břicho.

"Krevní testy jak víš nevyšly příliš dobře, nebo jinak řečeno neměly hodnoty jaké by mít měly. Teď na ultrazvuku se mi potvrdilo to co si myslím.. zdá se být pozadu."

"Co tím myslíš?" Zamračil jsem se nechápavě.

"Jsi ve 28týdnu těhotenství, třetí a poslední trimestr... tvé dítě by mělo v tomto období vážit něco málo přes 1000gramů a měřit zhruba 37cm. Nedosahuje ani jedné z těchto hodnot, naopak jeho váha je více než nízká a rozměry bohužel také. V obličeji by nyní měl mít již plně vyvinuté oči, ale zdá se, že nemá.. nereaguje na přímé světlo a podle ultrazvuku se zdá, že oči vůbec neotvírá a nezavírá, naopak je má stále otevřené bez jediného pohybu. Řekni mi, Harry, cítíš pohyby svého dítěte jen zřídka, nebo spíše intenzivně." Pohlédl na mě.

"No.. jak kdy. Cítím třeba, když má škytavku, ale jinak je velmi klidné. Alespoň mi jako klidné přijde, někdy se ozve třeba celý den." Myslel jsem si, že je to normální, nikdy jsem neměl potřebu studovat těhotenské weby a číst si o tom, co se ve kterém týdnu s miminem děje. Všechno, co mi to teď Mike řekl mě děsilo čím dál víc a v duchu jsem si dával, že jsem se nezajímal víc a nějaký ten web nenavštívil.

"Chápu," přikývl. "Jistě sis ale i ty sám všiml, že tvé břicho je poměrně malé."

"Vlastně ani ne, přijde mi velké až až. Na koncert už mi dělalo opravdu problémy."

"Tomu rozumím." Zasmál se, "ale z lekářského hlediska malé je." Zvážněl zase.

"Co mi tím vším chceš říct?" Nepříjemně jsem se ošil.