Dissimulation (Larry Mpreg)

15.Díl

/HARRY/

Byly to tři dny po Louisiho návštěvě, když mě po jedné hodině v noci probudily šílené bolesti břicha. Panicky jsem se za něj chytil a snažil se to rozdýchat, ale marně.

Bolest se stupňovala až najednou z ničeho nic ustala.. bohužel jen na pět minut a přišla nová a silnější vlna.

Se zatnutými zuby jsem se natáhl pro mobil na nočním stolku a rychle vytočil číslo člověka, kterého jsem teď potřeboval. Zvonilo to dlouho a já se vážně bál, že to vůbec nezvedne.

"Harry... víš kolik je hodin?" Ozval se z druhé strany po sakra dlouhé době rozespalý hlas.

"N-Nialle, přijeď prosím. J-já rodím..." Zafuněl jsem. Sakra! Ta bolest byla odporná.

"COŽE?!" Vyjekl zděšeně můj kamarád. "Hned jsem u tebe! Nikam nechoď!" Přikázal mi.

"Nikam se nechystám.." Uchechtl jsem se a zavěsil. Namáhavě jsem se vysoukal z postele berouc si tašku nachystanou pod oknem. Pomaličku jsem scházel schody, abych na Nialla počkal dole. Nechtěl jsem chodit před dům, kdyby mě teď někdo vyfotil, nebo jen viděl asi bych to nepřežil.

Stálo mě to hodně úsilí tohle utajit a především hodně schovávání. Od návratu z tour jsem prakticky nevyšel z domu.

Niall přijel snad do deseti minut. Vypadal ještě vyděšenější než já. Rychle, ale opatrně mi pomohl do auta a stejně tak přes téměř prázdnou nemocnici do ordinace Mika, kterému jsem po cestě volal. Byl jsem moc rád, že se to stalo v noci a nikdo kromě personálu se po chodbách nepohyboval.

"Tak jo, Harry. Je nejvyšší čas jít na to." Zvolal zvesela Mike. Já jsem ale veselý nebyl, začala mě popadat hysterie.

"A-ale já nejsem připravený! Nemůžeš to nějak zastavit? Potřebuji se na to nějak psychicky připravit... Musím ještě složit jídelní židličku a taky..." hledal jsem nějakou další výmluvu.

"Jídelní židličku? Bude to novorozenec, do jídelní židličky ho teď opravdu neposadíš." Smál se mojí debilitě. "Porod je v plném proudu, zastavit to opravdu nejde. Neboj se, všechno bude v pořádku. Už připravují sál, za chvíli přijde anesteziolog a jdeme na to." Neopouštěla ho dobrá nálada.

"Anesteziolog?!" Vyjekl jsem.

"Jasně. Musíme ti přeci udělat císařský řez, pamatuješ?" Zamračil se na mě starostlivě. "Ale bude to jen spinální anestezie, při které je znecitlivěná jen dolní polovina těla."

Vyvalil jsem na něj oči div, že mi nevypadly z důlků.

"To jako budu při vědomí?" Blížila se další kontrakce a já se psychicky připravoval na další bolest. Nic tak šíleného jsem ještě nezažil, bylo to jako kdybych měl tělo v jednom ohni a každá kostička ve mě byla jen krůček od toho, aby se rozpadla na prach. Jako kdyby mi někdo lámal polovinu kostí v těle najednou.

"Ano, ale mysli na to, že hned po operaci budeš moct své dítě držet v náručí." Povzbuzoval mě a mě to skutečně na chvíli uklidnilo a dodalo odvahu. Odvezli mě na lehátku na porodní sál, cestou jsem si na chodbě vyslechl slova podpory od Nialla s tím, že tam zůstane čekat a už mi píchali nějaké injekce a udělali několik základních ošetření a vyšetření.

"Cítíš tohle, Harry?" Otázal se mě Mike. Pohled mi zakrývala nějaká plachta, takže jsem nevěděl co dělá, ale nic jsem necítil.

"Ne." Přiznal jsem. Nevěděl jsem jestli je to špatně, nebo dobře, ale jeho nadšené vyjeknutí mě utvrdilo v tom, že asi dobře.