Dissimulation (Larry Mpreg)

72.Díl

/LOUIS - STOCKHOLM/

Probudilo mě dětské mumlání. Nevěděl jsem v ten moment kde jsem a jak se jmenuji. Jediné, co jsem chtěl bylo, aby bylo ticho a já mohl spát.

"Prosím tě vytáhni tomu dítěti baterky." Vydechl otráveně a ospale vedle mě Harry, aniž by otevřel oči.

"Kéž by to tak šlo." Kdyby to bylo možné, tak naše děti mají vytáhlé baterky asi tak dvacet hodin ze dne. "Zůstaň ležet, já s ním půjdu ven.. Zajdeme si někam na snídani." Zarazil jsem rychle Harryho, když se chystal vstát.

"Díky," pípnul tiše a znovu jako na povel usnul. Protřel jsem si ospalé oči a jako mátoha jsem vylezl z postele. Došel jsem k Timothyho cestovní postýlce a nevěřícně zíral na toho čilého kluka. Nepochopím kde ty děcka berou pořád tolik energie. Aspoň, že Emmett si rád pospal.

Vytáhnul jsem ho ven, čímž jsem si okamžitě vysloužil zářivý úsměv s jeho pár zuby. Odešel jsem do koupelny, abych převléknul sebe i jeho a nevzbudil znovu Harolda. Byl jsem jako praštěný palicí po hlavě.

Vrátili jsme se na turné. Tedy na to přerušené turné, aby jsme ho dokončili a abych řekl pravdu, bylo to náročné. Nedokázal jsem si představit, co to obnáší cestovat se dvěmi dětmi. Je to neuvěřitelný zápřah. Naštěstí jsme nic, kromě koncertů a nějakých rozhovorů nedělali, ale i tak to bylo ubíjející.

Rychle jsem Tima přebalil. Vytáhnul jsem ze skříňky pod přebalovacím pultem bílé body s černou mikinou na zip, malinkými riflemi a bílo-černé prťavé VANsky. Sobě jsem měl v plánu obléct to stejné včetně těch bot. Asi nikdy nepochopím Harryho mánii dávat všechno do skříněk. Nechápu jaký to má smysl, když na hotelu zůstáváme jednu noc a někdy ani to ne.

Trochu jsem mu navlhčil jeho husté vlásky a rozčepýřil mu je. Vypadal jako z časopisu. Budu působit jako zaujatý otec, ale nikdy jsem tak krásné miminko neviděl. Dokázal si člověka omotat kolem prstu jediným pohledem.

Nacpal jsem ho do přenosné autosedačky připevňujíc ji na podvozek kočárku. Ještě jsem vzal nějakou dětskou výživu a tašku s plínkama a podobnýma blbostma a mohli jsme vyrazil. Chodby hotelu byly prázdé a tiché. Buď všichni spali, nebo už byli dávno venku. Neměl jsem ponětí o tom, kolik je hodin, ale slunce už dost pálilo, takže nějak extra brzy nebude.

Měl jsem hlad jako vlk, ale neměl jsem tušení, kam se vydat. Šel jsem, kam mě nohy nesly a doufal jsem, že narazím na něco, kde sa dá najíst dřív, než se pustím do rukojeti kočárku. Timothy se zvědavě rozhlížel kolem sebe, miloval procházky s kočárkem. Když plakal, tak tohle byla jistotu, čím ho člověk dokáže uklidnit.

Trvalo snad půl hodiny, než jsem natrefil alespoň na Starbucks. Sedělo před ním pár lidí, kteří si dávali nějaké dortíky a kafe k snídani, stejně jako jsem to měl v plánu já.

Posadil jsem se se svojí snídaní co nejvíce do rohu k nějaké velké kytce. Doufal jsem, že mě přes ní nebude tolik vidět. Nejdřív jsem nakrmil Timothyho, aby nedej bože nezačal brečet na celý Stockholm a pak jsem se teprve mohl najíst já.

Timothy sledoval každý můj pohyb a hlasitě se tomu smál, jako kdybych dělal něco bůh ví jak vtipného. Zahrádka se začínala pomalu plnit. Moji pozornost upoutala skupinka mladých štěbetajících holek. Ve chvíli kdy jsem se na ně podíval, se ony podívaly na mě a panicky se jim rozšířily oči. Okamžitě jsem pohlédl jinam, jako kdybych tím snad dokázal být neviditelný. Bylo pozdě. Se zatajeným dechem vykročily mým směrem.

"Louis?" Oslovila mě jedna z nich nejistě, jako kdyby si nebyla jistá, jestli se jí jen nezdám.

"Ahoj," usmál jsem se na nich. Všechny do jedné okamžitě zrudly.