Dissimulation (Larry Mpreg)

69.DÍl

/HARRY/

Přepadnul mě neuvěřitelný hlad, takže mé kroky vedly rovnou do kuchyně. Byl jsem doma sám, nehrozilo tedy, že mě bude někdo hnát zpátky do postele. Louis byl opět na nějaké schůzce. Dnes večer se konala premiéra našeho nového filmu s názvem We Are Still Here. Chtěli jsme tím názvem poukázat na to, že i když už nejsme náctiletí pubeťáci a naši fanoušci také vyrostli, tak jsme pořád schopní fungovat jako známá skupina. Troufám si říct, že dost úspěšná skupina.

Emmett byl u mé mamky, bude tam až do mého porodu. Moje máma mě dost překvapila. V době, kdy přišla s návrhem, aby byl Metty u ní, byl u nás na prázdninách i Freddie. Bez mrknutí oka přišla s tím, jestli by jsme jí svěřili i Freda, že by si ráda vzala i jeho. Dlouhou chvíli jsem jí na to tenkrát neodpovídal. Snažil jsem se přijít na to, jestli si dělá srandu, nebo jestli to myslí vážně. Jenže ona si srandu nedělala a ještě ten den odjeli všichni tři do Holmes Chapel. Louis z toho byl taky dost v šoku.

Máma to okomentovala, že je Freddie součást rodiny a má hold dva vnuky. Asi už jsem to říkal, ale mám tu nejlepší mámu na světě.

Míchal jsem vajíčka a snažil se zadržovat dech. Neuvěřitelně mi to smrdělo, ale zároveň jsem a to měl hroznou chuť. Nešlo to, došel mi dech a potřeboval jsem se nadechnout. V tu ránu jsem běžel, jak jen mi to mé bolavé břicho dovolilo, vyhodit obsah svého hladového žaludku do záchodu.

Už měsíc jsem neměl nevolnosti a já se tím nechal ukolébat. Ovšem dnes jsem tváril většinu dne v koupelně už od rána. Bolelo mě břicho, pořád jsem cítil křeče v podbříšku, které byly chvíli silné, chvíli slabé, pokáždé ale trvaly jen pár minut. Byl jsem přesvědčený, že jsou to jen přípravné bolesti. Proto jsem taky nic neříkal Louisimu. Nechtěl jsem, aby se zbytečně vzdal premiery.

Do nosu mě udeřil nový smrad, jako kdyby něco hořelo.

"Kurva!" Zanadával jsem a rychle se vracel do kuchyně. Oslepující kouř byl až v obyváku a pánev na sporáku na vyhození. S hlasitým nadáváním jsem pánev mrsknul do dřezu a pouštěl na ní vodu.

"Jsi natolik v depce z toho, že jsi pořád doma, až z toho máš sebevražedné sklony?" Promluvil odněkud Louis, ale přes tu hustou mlhu, jsem ho neviděl. "Proč to děláš? Máš ležet." Vyčetl mi okamžitě. To už tady dlouho nebylo.

"Kdybych umřel hlady, tak by jsi mě určitě nepochválil za to, že jsem zůstal ležet." Opáčil jsem.

"To je pravda." Přiznal a viděl jsem jeho siluetu, jak míří otevřít okno. Byl jsem si jistý, že tenhle smrad tady bude sakra dlouho. Zase se mi navalovalo, ale nemohl jsem si dovolit běžet na záchod před Louisim.

"Měl by ses jít připravit." Poznamenal jsem o dvě hodiny později. Bylo už dost pozdě. Křeče v mém břiše sílely, takže jsem potřeboval dostat ho z domu.

"Vůbec se mi nelíbí nechávat tě tady samotného." Protestoval. No páni, to už tady nebylo přešně čtyřicet minut.

"Louis, byl jsem tady sám celý den a koukni, žiju." Poukázal jsem na jeho celodenní nepřítomnost.

"To je něco jiného." Zamračil se zlostně.

"Vážně a v čem?" Zasmál jsem se a vážně se držel, aby mi z úst nedej bože neuniknulo třeba jen sebemenší zasténání. Neodpovídal, protože mi na to prostě neměl co říct. Díval jsem se, jak si mě nasupeně prohlíží, ale opravdu odešel do ložnice, aby se převléknul do obleku. To bylo pro mě znamení, že můžu nechat volný průchod svým bolestem. Křečovitě jsem se chytil za břicho a snažil se zhluboka dýchat.