Dissimulation (Larry Mpreg)

8.Díl

/HARRY/

Stál jsem uprostřed stadionu a zíral jsem na naši postavenou stage. Měli jsme po zkoušce, ale kluci stále blbli a naháněli se po podiu. Byl to den, kdy jsme měli mít náš první společný koncert po takové době. V Sidney. Allianz stadion byl opravdu velký a vlezlo se sem přes 45 000 lidí, cítil jsem směs několika pocitů najednou, když jsem si uvědomoval, že už dnes večer budu před tolika lidmi vystupovat znovu jako člen boybandu a ne jako sólo zpěvák. 
Možná jsem si až příliš zvykl na vystupování jen s klukama z kapely bez těchto bláznů, kteří po sobě zrovna začali stříkat vodu z plastových pistolí.

Nechápejte mě špatně, kluky mám moc rád.. nebo tedy alespoň Nialla s Liamem.. naše fanynky miluji nadevše a zaslouží si náš návrat, ale nechtěl jsem se vracet...
Nakonec jsem se přemluvit nechal, ale teď tady stojím a uvnitř sebe bojuji s pocitem, jestli to bylo správné rozhodnutí a neměli jsme raději oznámit konec skupiny. One Direction mi dalo opravdu strašně moc, navždy to bude součást mého života.. získal jsem přátelé, slávu, možnost dělat co mě baví, partnera který mě miloval, zkušenosti, cestování po světě.. jenže také mi toho spoustu vzalo.

"Těšíš se?" Ozval se za mnou mužský hlas, až jsem sebou trhl od leknutí.

"Docela jo," usmál jsem se chabě. Muž se posunul vedle mě a rozhlížel se stejně jako před chvílí já po stadionu.

"Chápu.." Přikývl. Nedůvěřivě jsem se na něj podíval a chystal se mu oznámit věc, která mě tížila na srdci ze všeho nejvíc. Čím dřív tím líp. Měl by o tom vědět.

"Můžu s tebou o něčem mluvit, Fredericku?" Pohlédl jsem na něj nervózně a on se na mě povzbudivě usmál s pokynutím hlavy, abych začal mluvit. Zhluboka jsem nadechl strkajíc své roztřesené ruce do kapes. 
"Vím jak moc šíleně to bude znít, ale asi bude nejlepší, když to řeknu na rovinu bez chození kolem horké kaše." 

"Začínáš mě děsit, Harry." Zamračil se na mě nechápajíc. 

"Uhm.. Já čekám dítě..." Podíval jsem se mu do očí. "Jsem těhotný." Dodal jsem rychle, když jsem si uvědomil, že to spíše vyznělo, že jsem někoho zbouchl.

"Cože?" Teď mu pro změnu vylítlo obočí až někam do vlasů.

"Uvědomuji si, že se tomu opravdu těžko dá uvěřit, že jsem kluk a tohle není možné a prosím neptej se mě, proč se to stalo a co mi umožnilo otěhotnět, opravdu to nevím." Zastavil jsem jeho zbyteční otázky, než je vůbec stačil vyslovit. "Vím jen, že to tak prostě je." 

"Dobře." Přikývl po dost dlouhé době. Bylo vidět jak moc mu to vrtá hlavou a v očích měl milion otázek. "Dobře tedy, no.. no páni." Nenacházel slova a já se mu nemohl divit, sám jsem si nedokázal představit svoji reakci, když by mi tohle někdo říkal. "V kolikátém jsi?" Otázal se nakonec.

"V jedenáctém týdnu." Zahleděl jsem se na špičky mých bot.

"To znamená, že budeme muset přerušit tour, bude to muset nějak maskovat, vysvětlit fanynkám později kde jsi najednou vzal dítě a taky..." Začal plánovat.

"Zadrž. Ještě jsem se nerozhodl, že si to dítě nechám." Styděl jsem se za své uvažování a za slova, které jsem právě řekl.

"Jako, že by jsi si ho nechal vzít?" V jeho hlase se neodráželo nic jiného jak překvapení. Ale já jsem byl také překvapený. Čekal jsem nějakou scénu, že po mě začne řvát, bude z toho neuvěřitelný průšvih, ale zatím se nic z toho nedělo...

"Ano. Mám ještě týden na to se rozmyslet. Nechci klukům zničit život a zničit skupinu. Hlavně je to vážně dost zvláštní i pro mě a také k tomu mám několik dalších osobních důvodů." Bodlo mě u srdce při myšlence na Louisiho, který o tom ani nevěděl.