Dissimulation (Larry Mpreg)

46.Díl

/LOUIS/

Hlasitě jsem polknul nervozní z toho, co příjde. Zayn mi vůbec nepomáhal a neuklidňoval mě. Jeho pohled nasvědčoval tomu, že to nebude dobré a že už měl tu čest poznat Harryho hněv z toho, co se pravděpodobně dozvěděl.

"Proč máš můj mobil v ruce?" Odvážil jsem se tiše zeptat. Pohlédl jsem na Zayna, který jen zakroutil hlavou, asi aby mi naznačil, že se nemám ptát.

"Volali z nemocnice." Zavrčel Harry. Bylo mi to jasné, už před tím, ale stejně jsem to nerad slyšel.

"Uhm, aha..." Bylo jediné na co jsem se zmohl a nervózně se poškrabal na krku.

"Takže jsme zpátky? Zase jenom lži?" Povzdechl si a položil můj mobil zpátky na stůl, kde jsem ho nechal.

"Nemyslel jsem to zle," snažil jsem se bránit.

"Vážně a jak jsi to myslel? Protože mě nějak uniká smysl." Ušlíbnul se na mě.

"Chtěl jsem tě jen chránit." Věděl jsem, že tahle debata je naprosto zbytečná. Harrymu už jelo v hlavě jenom to, že jsem mu lhal a přes to nejel vlak.

"Před čím? Před čím jsi mě chtěl chránit, Louis? Před mým vlastním synem? Nebuď směšný," vysmíval se mi.

"Před stresem! Nechtěl jsem tě stresovat. Nebyl jsi na tom zrovna nejlíp a já ti nechtěl ještě nakládat, když se vlastně nic velkého nestalo." Pokrčil jsem rameny.

"To snad nemyslíš vážně! Nic velkého nestalo, podle tebe není nic velkého to, že Emmett byl na další operaci?! Ty jsi vážně neuvěřitelný!" Jeho hlas nabíral na hlasitosti. "Kdyby umřel, taky by jsi mi to tajil, aby jsi mě tedy nestresoval?" Vyštěknul naštvaně.

"Ne, samozřejmě že ne," ani já už jsem nemluvil zrovna tiše.

"Hm, proč jenom ti to nevěřím," přiložil si prst na bradu, aby naznačil, že přemýšlí.

"Děláš z toho zbytečně velkou věc," poznamenal jsem. Cítil jsem na sobě Zaynův pohled, který mi naznačoval, abych mlčel.

"Máš pravdu. Stejně tak dělám zbytečně velkou věc z našeho vztahu," přikývnul. Nechápavě jsem se na něj zamračil. Moc jsem nerozuměl tomu, co tím myslí. Nebo spíš jsem nechtěl rozumět.

"Co tím myslíš?"

"Měli jsme zůstat u toho, jak to mezi námi bylo před rokem. Kolegové z kapely. Jenže já idiot jsem si myslel, že jsi opravdu jiný a srovnal sis to v hlavě. Ale víš ty co? Ty nikdy jiný nebudeš. Umíš jen lhát a na to já se ti můžu vysrat. Nebudu pořád čekat jaké překvapení na mě odkud vykoukne.

"To je jediné co umíš. Když se něco stane, tak začneš vyhrožovat koncem. Nech toho prosím tě, sám moc dobře víš, že beze mě nevydržíš a vždy se ke mě vrátíš." Poznamenal jsem posměšně. Nechápal jsem, kde se to ve mě bere. Měl bych se mu omluvit a ne vykládat takové kraviny. Jenže já takhle zkrátka funguji. Když se něco děje, tak má obrana je útok.

"Máš pravdu. Jsem ubožák," přikývnul a dal se na odchod.

"Kam jdeš?" Volal jsem za ním.

"Pryč," bylo jediné, co mi odpověděl a už jsem slyšet prásknout vchodové dveře.

"Prostě ses mu nemohl omluvit, že?" Zeptal se Zayn. Střelil jsem po něm vražedným pohledem a odkráčel k lince ve snaze najít v jedné ze skříněk nějaký chlast. Vzal jsem první, co se naskytlo a vůbec neřešil co to je. Nalil jsem si té příjemně vonící tekutiny, ale než jsem si jí stačil přiložit k ústám, tak mi jí někdo vtrhnul z ruky.