Dissimulation (Larry Mpreg)

18.Díl

/HARRY/

"Emmette, noták..." Pochodoval jsem po hotelovém pokoji sem a tam pohupujíc s ním na rukou. Vytáhl jsem z kapse mobil, abych se podíval kolik je hodin, bylo už téměř sedm a já jsem z dnešní noci prospal zhruba hodinu a to ještě přerušovaně.

Emmettovi začaly růst zuby a já jsem na vlastní kůži poznal, co to je horor. Probrečel celou noc, dásně měl nateklé a já jsem byl na pokraji psychického zhroucení.. Přísahám, že jestli se to během pár dnů nezlepší, tak si to půjdu hodit. Nohama už jsem sotva vlekl a toužebně se díval na moji velkou postel, která tak vyzývavě čekala jen a jen na mě. Nevěděl jsem jak ho uklidnit. Jediné co jsem mohl, bylo vydávat nějaké zvuky, abych tak upoutal jeho pozornost. Protože slepé dítě puštěním pohádky na televizi neuklidníte, jak bych to udělal za normálních okolností.

"Táta se taky potřebuje trochu vyspat víš," domlouval jsem tomu malému teroristovi, ale marně. 

Neslyšel jsem přes ten řev ani jak mi někdo zaklepal na dveře a šíleně jsem se lekl, když jsem se otočil od okna a přede mnou stál Liam.

"Děje se něco, Harry? Slyšel jsem pláč, tak jsem se radši přišel zeptat," mluvil na mě hlasitě, abych ho vůbec slyšel.

"Emmettovi rostou zuby," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem na to, abych mluvil stejně hlasitě jako on, byl jsem opravdu hrozně unavený. Dal bych cokoliv za to, aby se tady objevil nějaký zázrak který by mě toho řevu zbavil a dopřál mi alespoň tři hodiny spánku.

"Ty jsi nespal celou noc, že?" Prohlížel si mě zkoumavě Liam. Jen jsem pokroutil hlavou. "Sbal mu nějaké věci a dej mi ho." 

"Co?" Zeptal jsem se nechápavě.

"Říkám aby jsi mu sbalil nějaké věci a dal mi ho. Postarám se o něj dneska," usmíval se na mě.

"To přece nejde," vrtěl jsem hlavou v nesouhlasu, ale pravda byla, že se mi sakra moc zamlouvalo mít jeden den pro sebe, protože pět měsíců s Emmettem každý den a sám už mi vážně začínalo lézt na mozek.

"Potřebuješ si odpočinout, Harry. Zasloužíš si jeden den pro sebe. Hlavně Emmett si musí zvykat i na někoho jiného, nemůžeš si ho na sebe takhle fixovat," argumentoval.

Ještě chvilku jsem se na něj váhavě díval, ale nakonec mu malého dal do rukou. Přešel jsem k malé tašce převěšené přes rukojeť kočáru a naházel do ní pár plínek, dudlík, sunar, lahvičku, mastičky na dásně a nějaké oblečení. Liam položil Emmetta do kočárku a chystal se odejít.

"Díky, Liame. Myslím, že jsi mi právě zachránil život," zastavil jsem ho chycením ruky mezi dveřmi.

"Nemáš za co, Hazz. Vím sám co je to za peklo, když rostou zuby. Neboj se, zvládneme to, mám přece taky syna." Usmál se sebejistě a odešel. Zabouchl jsem dveře za mým zachráncem a mým uřvaným synem otáčíc se se zamilovaným pohledem na postel. S rozběhem jsem do ní skočil a v ten moment usnul jako mávnutím kouzelného proutku. 

/LIAM/ 

Odešel jsem s tím malým Tarzanem k sobě a pokoj. Harry vypadl hrozně a bylo mou povinností mu pomoct. Minimálně kvůli fanynkám, protože kdybych ho nenechal se vyspat, riskoval bych jeho usnutí uprostřed nějaké písničky. Jenže pravda je, že jsem vůbec nevěděl jak Emmetta uklidnit. Bear se vždycky uklidnil když jsem mu hrál maňáskové divadlo, nebo mu pustil nějakou kreslenou pohádku, ale takhle?

Harry to musel mít opravdu těžké, teprve teď jsem si začal uvědomovat jak moc a jak moc to ještě těžké mít bude. 

"Jo?" Zvolal sem ke dveřím, když někdo klepal. Otočil jsem se na toho vetřelce pohupujíc s Emmettem na rukou. Byl to Louis.