Dissimulation (Larry Mpreg)

21.Díl

/LOUIS/

"Můžeš vejít, Lottie..." Zavolal jsem z postele, naprosto si jistý, že je to ona. Během vteřiny se mi to i potvrdilo, jakmile se mezi dveřmi obejvila její blonďatá hlava.

"Ahoj, brácho," okamžitě se jí roztáhl po obličeji obrovský úsměv, když mě uviděla. Rychle jsem seskočil a hnal se, abych jí uvěznil v medvědím objetí. Bylo tak strašně příjemné, vidět někoho z mé rodiny, tak dlouho jsem nikoho z nich neviděl a teď mě najednou zalil takový pocit klidu a obrovská úlevy.

"To jsem ti tak chyběla?" Zasmála se mi do krku, když už jsem jí držel asi příliš dlouho.

"Ani nevíš jak moc, Lott." Políbil jsem jí na čelo. "Kde jsi byla? Myslel jsem, že se potkáme hned po příjezdu, ale ty jsi na svém pokoji nebyla."

"Šla jsem se projít," pokrčila rameny a uhla pohledem. Sledoval jsem jak jde k mojí posteli, sedla si na ní opírajíc se o její čelo.

"Jistě, cíť se tady jako doma," překroutil jsem nad ní očima, ale posadil jsem se vedle ní.

"Tak jak se máš, Louis? Povídej, chci slyšet všechno!" Nejstarší z mých sester je taky nejzvědavější. Dokáže mluvit a mluvit, dokud jí bez přehánění nemáte plné zuby a právě teď mi připomněla, proč si s ní raději píšu, než volám. Protože při psaní můžu jednoduše vypnout upozornění a prostě jí ignorovat. Jo, já vím, jsem bratr roku.

"Vlastně ti nemám ani nic moc, co říct. Kromě našeho návratu jako 1D se nic nedělo. Turné a všechno okolo je náročné, je o nás velký zájem a vůbec nemáme šanci se zastavit, nebo si pořádně odpočinout. Trochu kvůli tomu zanedbávám Freddieho, to mě štve, ale jakmile budeme v LA, tak jsem domluvený s Briannou, že si ho po zbytek tour po Americe vezmu s sebou." Usmál se na ní doufajíc, že moje dost dlouhá odpověď jí bude stačit a dá mi pokoj.

"A jak se cítíš jako víceméně novopečený tatínek?" Zeptala se a já se na ní nechápavě otočil.

"Novopečený? Lottie, Freddie má tři roky," zasmál jsem se.

"Mluvím o Emmettovi."

Zamračil jsem se na ní.

"Emmett není můj syn," odseknul jsem jí tvrdě a znovu se pokusil zapřít svého druhého syna.

"Byla jsem se dneska projít s Harrym a Emmettem po parku, proto jsem nebyla na pokoji." No paráda, opravdu.

"Aha." Přikývnul jsem a odvrátil od ní tvář, aniž bych se jí k tomu nějak dál vyjádřil.

"To je všechno, co mi na to řekneš?"

"Nevím, co víc ti k tomu mám říct," to nebyla pravda, měl jsem na ní ohledně jejího setkání s Harrym spoustu otázek, ale ani jednu z nich jsem neměl v plánu říct nahlas.

"Potřebuje tě, Louis..." mluvila tiše a trochu naléhavě se na mě podívala.

"Vážně? Nevypadá to tak," zasmál jsem se nevesele.

"Harry je strašně silná osobnost, nebo alespoň se tak vždycky tváří a snaží se nedát najevo, že ho něco tíží a trápí, aby nezatěžoval lidi kolem. Jenže uvnitř je hrozně křehký a potřebuje se o někoho opřít, vždyť ho znáš. Nemá to jednoduché, Louis."

"Já přeci netvrdím, že to má jednoduché." Namítnul jsem. "Ale dostal se do této situace sám."

"No myslím, že jsi mu k ní dost pomohl." Poznamenala drze.

"Harry ti tvrdí, že je Emmett můj?" Přimhouřil jsem na ní oči.

"Nic takového mi neřekl, přišla jsem si na to sama. Věděla jsem od začátku, už když jste turné přerušili, že se děje něco jiného, než jste tvrdili. Pak když se obejvil s miminkem, tak mi bylo jasné, že ho porodil on, ikdyž to vlastně vůbec nechápu a je to víc než zvláštní. Ten malý vypadá doslova jako kdyby jsi se zmenšil, Louis." Mluvila tiše, což mě překvapovalo, upřímně jsem čekal, že po mě bude řvát, už jenom kvůli té sms, co mi napsala.