Dissimulation (Larry Mpreg)

27.Díl

/LOUIS/

"Louis?" Volal na mě z přízemí mého domu hlas moji sestry.

"No?" Oplatil jsem jí stejně hlasitě.

"George už je tady, jdu s Emmettem do auta," oznámila mi příjezd mého řidiče a zároveň jednoho z mužů naší ochranky.

"Dobře.." zašeptal jsem tiše, ikdyž to nemohla slyšel. Zapnul jsem si batoh a naposledy se rozhlédl po mé ložnici. Ten čas tady utekl tak strašně rychle, tedy hlavně ten společný čas s Emmettem. Kdyby mi před dvěma týdny někdo řekl, jak moc si to s ním užiju a jak težce se mi bude předávat zpátky Harrymu, tak bych ho měl za blázna.

U moji rodiny jsme strávili tři dny, bylo to strašně super. Užil jsem si sourozenců a oni zase Emmetta. Nečekal jsem, že to bude tak fajn. Chodil jsem tam každý den několikrát na procházku s kočárkem a téměř nikdo po mě nechtěl fotku. Cítil jsem se jako doma, bylo to osvobozující a už tenkrát jsem se nemohl dočkat, až zase přijedu. Vzal jsem Emmetta na fotbalové hřiště Doncaster Rovers F.C. kde jsem tolikrát hrál charitativní zápas.

Povídal jsem Mettymu o mých zápasech a litoval, že to nemůže vidět. Zařeknul jsem se, že tam jednou vezmu i Freddieho, on totiž doslova miloval fobal, narodil se s míčem u nohy.

Po návštěvě Anne a hovoru s Harrym, jsme si volali každý den. Pořád nebyl úplně zdráv. Podařilo se mi ho přemluvit, aby si došel k doktorovi. Měl pravdu, rapidně se mu zhoršilo astma a ještě k tomu chytnul angínu. Jeho ošetřující lékař ho žádal, aby nějako dobu nezpíval a hlavně nevystupoval, ale nebyla s ním řeč.

Lottie se vrátila se mnou do Londýna a měla letět s námi zpátky do Ameriky na pokračování našeho turné. Hlasitě jsem si povzdechl a šel zabezpečit dům.

"Ahoj, George.." Pozdravil jsem mého řidiče a posadil se vedle spícího Emmetta v autosedačce.

"Ahoj, Louis. Můžeme jet?" Pohlédl na mě ve zpětném zrcátku a já kývnul. Cesta na letiště byla otravně dlouhá, Londýn šíleně ucpaný. Asi jsme si nevybrali tu nejlepší dobu na odlet. Trvalo přes hodinu, než jsme se dostali na Heathrow airport. Emmett naštěstí pořád spal, ale to pro mě byla docela i komplikace. Když jsme dorazili na místo, tak jsem se začal hrabat v batohu ve snaze najít mezi pleny, mlíkem, hračkami a nevím čím ještě, pečlivě poskládané nosítko.

Vytáhl jsem ho, připnul jsem si ho kolem těla a zoufale se podíval na Mettyho. Jak se do toho sakra dává dítě, aniž by se vzbudilo?

"Proč ho nevezmeš v té autosedačce?" Navrhl Lottie. Jasně, bylo by to jednodušší, ale myslel jsem si, že ho takhle lépe uchráním před fanynkami a blesky fotoaparátů nevinářů, které už jsem viděl i z auta. Zkusil jsem ho pomaličku odepnout a ještě opatrněji vzít. Trochu nespokojeně zamručel, ale neprobudil se. Probudil se až ve chvíli, kde jsem se mu snažil do nosítka zastrčit nohy.

"Ne ne ne, Metty, teď nesmíš plakat." Žadonil jsem ho okamžitě, když jsem viděl, jak začíná kroutil obličejík. Při mých slovech zvědavě vykulil jeho modré oči, ale ani nepípnul. Konečně jsem ho v té věci upevnil a vystoupil ven. Hned se ozval křik, ne mého dítěte, ale mých fanynek.

"Dovedu vás dovnitř. Kluci už jsou tam. Pak se vám vrátil pro věci." Informoval mě George. Já jsem sebou měl jen batoh na zádech, všechno jsem měl v Anglii i v Americe, ale Lottie si něco vzít musela.

Šel jsem za ním. Jednu ruku jsem měl položenou na Mettym a druhou jsem držel u sebe Lottie. Hned se spustil hon novinářů. Byl jsem si jistý, že zítra bude moje tvář ve všech novinových stáncích, v některých ještě dnes. Sledoval jsem, jak se nám George snaží prorážet cestu a držel jsem se za ním tak těsně, až jsem mu několikrát šlápnul na paty.