Dissimulation (Larry Mpreg)

61.Díl

/HARRY/

Byl čvrtek, což znamenalo pouhé dva dny do svatby. Náš dům byl opět plný lidí. Moje a Louisiho rodina už neopouštěla LA. Zrovna se chystala výzdoba stolů a kam se člověk otočil, tam ležela nějaká kytka. Stoly při hostině budou kulaté a u každého z nich bude šest židlí. Zasedací pořádek bude rozdělený podle lidí, kteří k sobě skutečně patří, nebo podle toho jak si myslíme, že by si mohli rozumět.

Na každém z nich bude kytice bílo-růžových růží. Růže jsou umělé, protože jsme chtěli mít jistotu, že vydrží, přesto jsou ale k nerozeznání od živých. To je to, co se právě teď naše rodiny a nejbližší přátelé snažili vytvořit. Dohlížela na ně úžasná aranžérka a peskovala je, co a jak mají dělat. Bylo by snažší, kdyby to dělal její tým, ale to by znamenalo zapojit do toho další cizí lidi a to jsme nechtěli.

"Pane Tomlinsone, ale tam přeci musí být i nějaká růžová, nemůžete to nechat jenom takhle bílé." Zaslechl jsem napomínat aranžérku, myslím, že se jmenuje Judy, Louisiho otce. Ten se na ní nevěřícně podíval.

"Pro boha proč? Jsou to dva chlapi, proč tam mám dávat růžovou," namítnul se zděšením v očích.

"Všichni tam dávají růžovou," mávla rukou kolem sebe, aby se podíval, že to tak opravdu všichni dělají. "Věřte mi, na stole s tmavým ubrusem to bude vypadat skvostně." Usmála se sebejistě.

"No vy jste odpornice," přikývnul poraženě Mark a naklonil se k mojí mámě, aby jí ukradnul pár růžových kytek.

"Ale musíte z toho udělat kouli, nemůžete to nechat jen takhle trčet do všech světových stran." Peskovala ho dál. Musel jsem uznat, že Markův výtvor byl opravdu hrozný.

"Pro pána krále, na tohle nemám nervy." Zafuněl otráveně. "Nemáte tady něco, co by zvládnul i chlap?" Podíval se na ní s nadějí, že bude téhle otravné práce zbaven.

"Něco by se snad našlo." Smála se Judy a vázu s růžemi od něj raději posunula do bezpečné zvdálenosti.

Niall pobíhal kolem všech a všechno zaznamenával na svůj mobil. Přál jsem si mít každý moment ze svatby natočený, nebo vyfocený. Na svatbě budeme mít samozřejmě profi fotografa, ten je taky vázaný nejpřísnější smlouvou, aby náhodou něco nevypustil ven. Ale takové drobnosti, jako jsou přípravy, budou stačit vyfocené jen na mobil.

Naše zahrada a obyvák ze kterého vedly dveře přímo na terasu, připomínali mraveniště. Bylo tady tolik ruchu a tolik pohybu, že jsem se nemohl zorientovat v tom, co kdo dělá. Vyhledával jsem očima Louise a nějakou dobu mi trvalo, než jsem ho konečně našel. Stál za bazénem s Emmettem v naručí. Ten měl jeho krátké nohy omotané kolem pasu jeho otce a něco mu horlivě vyprávěl. Louis se na něj upřeně díval a se zájmem hltal každé jeho slovo.

Nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu děje a že se opravdu chystám říct Louisimu své definitivní ano. Tolikrát jsme o tom mluvili. Když mi bylo osmnáct, tak jsme leželi v posteli a bavili se o tom, jaké by to bylo, kdyby jsme se mohli vzít.. a teď jsme tady. Doslova dva dny před svatbou a pár dní po jeho nevěře.

Nechtěl jsem myslet na to co provedl. Tohle měl být můj nešťastnější den v životě a to bylo to jediné co mě mělo zajímat. K Louisimu jsem se choval jako před tím. Pokaždé když se mě chtěl dotknout, tak se mi zadrhnul dech v krku, ale nedával jsem na sobě nic znát. Slíbil jsem, že se s tím vyrovnám a to jsem hodlal dodržet. Kupodivu to nebylo zas až tak hrozné, po pár dnech se mi to dařilo úplně vytěsnit z hlavy. Byl v ní zpátky jenom on, bez cizích rukou na jeho těle. Možná mi hodně pomáhal ten chaos kolem nás, jako právě teď.