Dissimulation (Larry Mpreg)

87.Díl

/LOUIS - O TŘI ROKY POZDĚJI/

"Tady máš," podával jsem Niallovi v mém obyváku plechovku piva. Niall teď byl hodně u nás. Před dvěma týdny se rozešel s Nelly a nechtěl být sám. Popravdě nemám tušení, proč šli od sebe, neptal jsem se. Proto asi trávil čas se mnou, nikdy jsem zbytečně moc nemluvil.

"Díky," přikývnul vděčně a hned se napil. Bylo už pozdě večer a všechny děti dávno spaly, takže jsme měli čas si povídat. Většinou tedy mluvil on. Málo kdy jsem měl náladu, abych započal hovor, nebo se do něj dokonce víc zapojil. Byl jsem jiný.. poslední tři roky byly velmi náročné a dost se na mě podepsaly. Nevyhledával jsem společnost, ale nesnažil jsem se lidi od sebe neodhánět. Věděl jsem, že bych tím všem jen ublížil.

Trvalo mi rok, než jsem začal mluvit v souvislých a delších větách. Všichni o mě začínali mít strach a byli tady čím dál častěji na návštěvě. Tušil jsem, že se bojí, abych neudělal nějakou blbost. Říkal jsem jim, že se o mě nemusí bát, že jsem v pohodě a nic bych neudělal kvůli dětem.

V pohodě... slovo pohoda může mít hodně významu. Pro mě to má ten význam, že uvnitř mě všechno bolí a křičí o pomoc. Navenek se ale snažím nedat na sobě nic znát a usmívat se na všechny kolem. Žádný z mých úsměvů nebyl upřimný, všechno to byla jen přetvrářka.

Částečně mi pomohlo, když jsem po roce prodal dům, ve kterém jsme toho spolu s Harrym tolik zažili. Přestěhovali jsme se na okraj Londýna. Odstranil jsem ze všech míst, kam mé oko dohlédlo, Harryho fotky a založil je do úplně nejspodnějšího šuplíku. Nedokázal jsem se na něj dívat, doufal jsem, že když neuvidím jeho tvář, tak mě to bude bolet míň.

Ale byl to jen chabý pokus a naivita. Jeho obličej jsem měl na očích i tak neustále. Byl do posledního detailu otisknutý v Kiaře. Moc jsem svou dceru miloval, byla takové moje sluníčko, světlo na konci tunelu. Ale bylo tak těžké se na ní dívat. Když na mě polédla těma zelenýma očima, měl jsem dojem, že se na mě dívá ON. Myslel jsem si, že blázním, ale nebyl jsem jediný, kdo to viděl.

"Zkoušel jsem dneska Emmetta přemluvit ke kytaře." Ozval se po chvíli ticha zase Niall.

"A uspěl jsi?" Zeptal jsem se, ikdyž jsem předem věděl odpověď.

"Ne." Přiznal sklesle.

"Myslel jsem si to." Kývnul jsem. Emmetta smrt jeho otce změnila k nepoznání. Byl věčně mrzutý a o nic neměl zájem. Když jsme se stěhovali, odmítnul si sebou vzít cokoliv, co bylo spojené s hudbou. Jedno ráno jsem dokonce našel kytaru, kterou dostal od Harryho, ležet u popelnice před domem. Věděl jsem, že trpí a tohle je jen způsob, jak se s tím vyrovnat, ale bylo strašné takhle svého syna vidět. Nevěděl jsem jak mu pomoct. Přestal jsem si s ním rozumět. Za celé dny se mnou prohodil sotva pár slov a to ještě způsobem, kterým mi dal jasně najevo, že ho to obtěžuje.

Věděl jsem, že to neponese dobře, ale tohle jsem si nepředstavoval ani v těch nejhorších snech.

Timothy byl jeho pravý opak, bylo mu už sedm a na Harryho si pamatoval jen matně, takže pro něj to tak bolestivé nebylo. Liam si ho často bral k sobě a vyprávěl mu o jeho tátovi. Byl jsem mu za to vděčný, já sám jsem to nedokázal. Timo se časem dozvěděl pravdu, jak to všechno bylo. Ani tak ale nepřestal každý večer chodit na terasu, aby popřál tatínkovi dobrou noc.

"Nevím, co s ním mám dělat, Nialle." Přiznal jsem mému irskému kamarádovi.

"Rád bych ti něco poradil, ale nejsem z těch, co by rozuměl psychologii dětí a už vůbec ne těm v pubertě." Pokrčil ramena. Emmett nebyl v pubertě, byl zraněný a to je rozdíl.