Dissimulation (Larry Mpreg)

58.Díl

/LOUIS/

Rychlostí blesku jsem vystřelil z postele zmateně pobíhajíc po místnosti a hledal jsem své oblečení. Tohle byl průser jako kráva, věděl jsem to, přesto že jsem si vůbec nic nepamatoval.

"Ty jako odcházíš?" Odhlédl jsem se na tu holku, která seděla rozcuchaná na posteli a vůbec jí nevadilo, že jí absolutně nic nezakrývá.

"Samozřejmě!" Vyštěknul jsem.

"Proč? Mohli by jsme si to zopakovat," mrkla na mě asi svůdně. Mě to spíš odpuzovalo. Frustrovaně jsem si vjel rukama do vlasů. Je tohle vůbec možné? Co se to pořád děje sakra.

"Vůbec nevím kdo jsi a ani si nepamatuji nic z toho, co se stalo." Byl jsem v hajzlu.

"Klidně se můžeme poznat. Ochotně ti dnešní noc připomenu." Natáhla se tak, aby mě chytla za ruku. Rychle jsem se z jejího sevření vytrhnul.

"Zapomeň, že se něco dnes v noci stalo! Nejsem sám kurva, chápeš to?!" Zakřičel jsem na ní. Spíš bych měl křičet sám na sebe a omlátit si hlavu o zeď.

"Hmm, tak to tedy nejsi moc ukázkový přítel, ale mě to vůbec nevadí, že někoho máš. Může to být naše sladké tajemství." Pořád šmátrala po mém těle, nebo aspoň ruce.

"Jdi do prdele," vyplyvnul jsem a opustil její pokoj a následně i celý byt. Zastavil jsem se na schodech a snažil se rozdýchat to, co se v posledních minutách událo. Jestli se tohle dozví Harry, tak jsem skončil. Tohle už mi neodpustí. Myšlenka na Harryho mě zabolela. Ježiši ne! Proč sakra nejde vrátit čas? Vyběhnul jsem před barák a snažil se přijít na to, kde jsem. Vůbec jsem to místo nepoznával.

Otevřel jsem mapy v mobilu, aby mi určily moji polohu a dovedly mě domů. Ještě než jsem mobil odmeknul, tak jsem si všimnul na dispeji přesně 23 změškaných hovorů od Harryho a několika od Liama. Musel se o mě strašně bát.

Já jsem takový sráč kurva!

Třáslo se mi celé tělo, když jsem otevíral vchodové dveře od Harryho domu. Téměř okamžitě mi skočil do náruče Emmett.

"Tatííí.." Křičel šťastně, když jsem ho zvedl. "Kde jsi byl?" Ptal se zvedavě a podpořil to vystrčením brady dopředu.

"Přespal jsem u kamaráda," lhal jsem svému synovi. S ním v náručí jsem vstoupil do útrob domu. Našel jsem Harryho jak sedí v jídelně u stolu s čelem skrytým v dlani a pohledem sklopeným k masivní desce stolu.

"Ahoj," řekl jsem tu nejstupidnější věc jakou jsem mohl. Harry zvedl pohled a mě v tu ránu puklo srdce. Jeho obličej byl mrtvolně bledý, tváře měl mokré a oči podlité krví od plače. Věděl to.

"Miláčku, mohl by sis jít hrát k sobě do pokojíčku?" Optal jsem se Emmetta a položil ho na zem když přikývul. Počkal jsem až odběhne dostatečně daleko a otočil se zpátky na Harryho.

"Harry já..." Začal jsem, ale přerušil mě.

"Ne, Louis. Neomlouvej se. Na tohle už není omluva..." Zavrtěl hlavou. Jeho výraz byl úplně prázdný, díval se na mě bez jediné emoce. Znovu jsem to udělal. Znovu jsem ho stáhnul na samotné dno, přesto, že jsem slíbil, že už to nikdy neudělám.

"Vůbec nic si nepamatuju," snažil jsem se to trochu zlehčit, bylo mi ale jasné, že tohle zlehčit nejde. Jen přikývnul a zvedl se odcházejíc na terasu. Hned jsem šel za ním.

"Můžeme si o tom prosím promluvit, Harry?" Žádal jsem ho naléhavě.

"Nemyslím si, že my dva ještě máme o čem mluvit," pokroutil hlavou. Možná jeho výraz byl prázdný, ale jeho hlas byl nasáknutý bolestí. Lámalo mi to srdce na menší a menší dílečky, protože jsem to byl já, kdo mu tu bolest způsobil. "Celý internet už řeší to, co jsi dnes v noci udělal." Prozradil mi, zůstal jsem na něj zírat s pusou dokořán.