Dissimulation (Larry Mpreg)

44.Díl

/LOUIS/

Hned jakmile Harry usnul jsem odešel z ložnice. Zalezl jsem si do obyváku na gauč a pustil televizi, abych přišel na jiné myšlenky. Jenže kamkoliv jsem přepnul, tam se debatovalo o našem vztahu s Harrym. To je neuvěřitelné, opravdu to v tuhle hodinu někoho zajímá? Vždyť nejsme jediný gay pár na světě, tak proč se to tak řeší?

"Louis?" Zmateně jsem se otočil a spatřil Harryho na schodech.

"Proč nespíš?" Zamračil jsem se na něj.

"Proč jsi odešel?" Opáčil.

"Nemohl jsem usnout a nechtěl jsem tě vzbudit." Pokrčil jsem rameny a vydal se k němu. "Chceš ještě jeden prášek? Je tam napsáno, že se mají brát jeden až dva." Ptal jsem se s pohledem ukotveným v těch jeho unavených, ale přes to nádherných očích.

"Možná jo," přikývnul. Rychle jsem vyrazil do kuchyně a přinesl mu jeho léky s vodou. Možná bych si taky mohl jeden zkusit vzít, ale bál jsem se, že usnu příliš tvrdě a neuslyším mobil.

Počkal jsem, až ho Harry spolkne a dovedl ho zpátky do postele. Trvalo další půl hodiny, než usnul. Bylo už po půlnoci. Držel jsem svůj telefon v ruce a neměl odvahu ho pustit. Strašně jsem si přál zavřít oči a ponořit se do říše spánku, ale nešlo to. Jakmile mi začala padat hlava, už jsem byl vzhůru.

Byla to šílená noc. Harry se také několikrát s trhnutím probudil, nebo mumlal nesrozumitelné slova, i on bude pěkně unavený. Podle jeho digitálního budíku na nočním stolku, bylo půl šesté ráno a já jsem spal dohromady asi hodinu a to ještě přerušovaně.

Pak mi ale z ni ničeho nic začal zvonit mobil. Okamžitě jsem mu prsty ucpal repráčky a panicky se otočil na Harolda, jestli ho to neprobudilo. Vyklouznul jsem z ložnice nejtišeji jak to jen šlo a opatrně scházel schody, aby ani jeden z nich nezavrzal. Než jsem se dostal dolů, do bezpečné vzdálenosti, tak mobil utichnul.

Volala nemocnice. Okamžitě jsem vytočil zpětný hovor.

"Dobrý den, Tomlinson.. Našel jsem od vás-..." Začal jsem, ale osoba na druhé straně mě nenechala mluvit. Byl to doktor Brown.

"Pane Tomlisnone, probudil jsem vás?" Zněl unaveně, asi strávil v nemocnici celou noc.

"Ne, nespal jsem. Stalo se něco?" Hlas mi přeskakoval od strachu do neuvěřitelných výšek.

"Žádal jste mě, abych vás informoval, kdyby se něco dělo." Pro boha proč to tak zdržuje?

"Ano, ano, co se děje?" Ptal jsem se znovu netrpělivě. To mě jako napíná schválně?

"Vašeho syna jsme museli v noci znovu operovat." Málem mi vypadl mobil z ruky.

"Proč?" Napadaly mě samé katastrofické scénáře a vůbec ze všeho nejvíc jsem se bál toho, jak operace dopadla.

"Znovu se spustilo krvácení a jinak, než operací to zastavit nešlo.."

Musel jsem na chvíli zavřít oči. Tolik mi to přípomínalo čas, než zemřela moje máma. Ne průběhem, ale pocity. Ta strašná bezmoc a zoufalství.

"A jak to dopadlo? Je v pořádku?" Ve skutečnosti jsem odpověď slyšet nechtěl.

"Krvácení se nám podařilo zastavit, ale jeho stav je nadále vážný," jen jsem zamručel, ale věděl, že jsem ho slyšel.

"Budeme moct dnes za ním?" Byl jsem si jistý, že tohle bude to jediné, co bude Harry chtít až se probudí.

"Bohužel ne, to teď minimálně pár dní nebude možné," no supr. "Vysvětlete to prosím nějak vašemu manželovi." Chtěl jsem namítnout, že není můj manžel, ale to bylo v tu chvíli naprosto nepodstatné.