Dissimulation (Larry Mpreg)

1.Díl

/Louis/

Přecházel jsem po ložnici jen v boxerkách a vyhazoval ze svého šatníku jeden kus oblečení za druhým. Nic mi nepadlo do oka a nic se mi nezdálo pro příležitost, která mě čekala, dost vhodné. 

Hlasitě jsem si povzdechl a nervózně si promnul obličej. Tuhle zbytečnou činnost dělám už hodinu a přestává mě to bavit. Naštvaný sám na sebe jsem popadl první, co mi přišlo pod ruku. Natáhl jsem na sebe černé úzké kalhoty, černé tričko a šedou mikinu. Do zadní kapsy u kalhot jsem nastrkal peněženku, do druhé mobil a nakonec jsem si vzal do ruky klíče od auta.

"Eleanor? Tak já jedu, ano?" Zastavil jsem se na schodech a křikl do domu.

"Dobře.." Odpověděla mi stejně hlasitě, pravděpodobně z obýváku. "A kdy se vrátíš?" Zavolala ještě za mnou.

"To vůbec nevím, ale nečekej na mě, radši si někam vyraz." Chtěl jsem se vyhnout polibku na rozloučenou a proto jsem zamířil přímo do garáže. Posadil jsem se za volant a vyjel vstříc ulicím mého milovaného města LA.

Možná bych se vám měl představit a také vysvětlit o čem celou dobu mluvím a kam to jedu.

Jmenuji se Louis Tomlinson, je mi 26let, pocházím z Doncasteru ve Velké Británii, mám dvouletého syna Freddieho, kterého ovšem nemám s Eleanor se kterou jsem před chvíli mluvil. 
Měl bych také zmínit, že jsem členem teď čtyřčlenného boybandu One Direction, což je také důvod moji momentální cesty. S klukami jsme se dohodli na návratu na scénu jako skupina... před nějakou dobou jsme se rozhodli k pauze a je načase vyplnit přání naších fanynek a vrátit se zpátky. Ne že by mi to nechybělo, po klucích a vystupování na stadionech se mi stýská, ale mám z toho strach..
Důvod strachu je také důvod, proč jsem právě teď zastavil před domem našeho nejmladšího člena Harryho Stylese.

Chvíli jsem na ten dům zíral a dodával si odvahu, abych vystoupil, vzchopil se a šel dovnitř. Trvalo několik minut, než jsem skutečně vystoupil a šel ke vchodovým dveřím s kapucí přes hlavu. Opravdu netoužím, aby mě někdo tady a teď vyfotil.
Zazvonil jsem i když jsem měl klíče. 

Po chvíli se otevřely dveře a v nich stál vysoký hubený muž. Muž, který i po tolika letech a několika měsících dokázal způsobit divoké bušení srdce. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k pět a zdržel se u jeho tváře.

Vlasy měl nyní krátké, nahoře sčesané dozadu a po bocích rozčepýřené nenápadné kudrlinky. Vypadal jako z doby Take Me Home tour, jen jeho tvář zmužněla.

Oh kurva byl nádherný.

"Pojď dál." Vyzval mě a poodstoupil. Obdaroval mě jedním z jeho dokonalých úsměvů a já radši odvrátil pohled. Omámeně jsem se posadil v obývacím pokoji na gauč.

"Dáš si něco k pití." Opřel se za mými zády o lokty o opěrku gauče.

"Panáka." Hlesl jsem, protože panáka jsem na kuráž momentálně opravdu potřeboval.

"Začínáš nějak ostře. Myslel jsem spíše čaj, nebo kafe, ale tvé přání je mi rozkazem." Se smíchem odešel do kuchyně a já rychle zatřepal hlavou, abych se vzpamatoval. Sakra Tomlinsone! Co to má zase znamenat?! On je v tvé přítomnosti úplně v pohodě, tak se přestaň chovat jako kretén a mysli na to, proč jsi přišel a také na to, že máš doma přítelkyni!

Harry se vrátil za chviličku, postavil přede mě dvě skleničky, jednu pro něj a druhou pro mě. Nalil do nich zlatavou tekutinu a tu mou mi podal. Nemotorně jsem si s ním přiťukl a vypil její obsah najednou.

"Ještě jednoho?" Zeptal se pobaveně. Jen jsem přikývl. "Aby jsi se mi tady neopil ještě před tím, než se vůbec na něčem domluvíme." Zasmál se, ale přece jen mi dolil. Vyklopil jsem do sebe ještě třetího, čtvrtého už mi Harry zatrhl.