Dissimulation (Larry Mpreg)

43.Díl

/LOUIS/

"Harry.." Oslovil jsem svého přítele snad už po sté. Klečel jsem před ním na chladné nemocniční chodbě, před stejným sálem jen o asi dvě hodiny později. Prosil jsem ho, aby jsme odešli, ale on se nechtěl hnout.

"Pane Stylesi, tady opravdu nemůžete zůstat." Zjevil se nade mnou doktor Brown.

"Harolde, prosím.." Naléhal jsem a držel ho při tom za ruce.

"Dokud neuvidím Emmetta, tak neodejdu." Protestoval tvrdohlavě. Už neplakal, asi už neměl co.

"Váš syn teď potřebuje hlavně klid a aby byli jeho otcové v pohodě, až se probudí." Domlouval mu doktor. Harry jen kroutil hlavou.

"Tady prostě nemůžeš zůstat, Harry!" Zvýšil jsem hlas. "Už tak jsme tady dost dlouho a je jen otázka času, kdy se to začne šířit světem. To přeci nechceš, že ne? Aby před nemocnicí, nebo dokonce před Mettyho pokojem stála stovka novinářu." Domlouval jsem mu dál.

Harry jen zakroutil odevzdaně hlavou.

"Tak půjdeme?" Ujišťoval jsem se, že jsem to správně pochopil.

"Jo," zašeptal smutně. Chápal jsem ho, taky jsem nechtěl odejít, ale tady jsme prostě zůstat nemohli.

"Ještě tady minutku zůstaň sedět, hned se vrátím." Postavil jsem se na nohy a otočil se na doktora. "Můžu s vámi chvíli mluvit?" Mluvil jsem jak nejtišeji to šlo, aby nás Harry neslyšel, ale on stejně nevnímal.

Brown přikývnul a poodešel se mnou trochu dál.

"Jak moc je to vážné?" Potřeboval jsem to vědět a nechtěl jsem to otevírat před Harrym, tušil jsem, že to doktor před ním neřekl úplně narovinu, protože viděl, jak na tom je.

"Dost.." Povzdechl si a věnoval mi další soucitný pohled, který jsem tolik nenáviděl.

"Není šance, že by... No... že by to zvládl?" Hlasitě jsem polknul, bylo mi strašně už jenom z toho, že jsem se na to ptal.

"Myslím, že by jste měl vašeho přítele připravit na nejhorší..."

Vykulil jsem na něj oči. Můj hrudník bolel a na těle mi stály všechny chlupy. Co se mi to tady do prdele snaží naznačit?! Připravit.. Ty vole na tohle jde člověka nějak připravit?

"Tady máte pro pana Stylese nějaké léky na uklidnění, dávkování máte napsané na krabičce. Dohlédněte, aby si odpočinul." Díval se na mě upřeně. Převzal jsem si od něj krabičku léků a prohlížel si jí v rukou.

"Je mi to líto," položil mi konejšivě ruku na rameno než odešel. Tupě jsem zíral do míst, kde zmizel. Jak jsme se kurva dostali od operace zraku k tomuhle?!

Zhluboka jsem se nadechnul a vrátil se k Harrymu.

"Tak pojď, Lásko.." Natáhnul jsem k němu ruku a pokusil se o chabý úsměv. Přetáhnul jsem si přes hlavu kapuci a jemu udělal to stejné. Do auta jsme došli se sklopenou hlavou a raději se ani nerozhlíželi kolem sebe. Pomohl jsem mu nasednout do auta a sám se s třesoucíma rukama chopil volantu.

Venku už byla tma, bylo asi dost pozdě a i přes to, kolik káv jsem ten den vypil, jsem se cítil unavený. Harry mlčel, díval se z okýnka a nic neříkal. Bylo to dusivé ticho a já neměl odvahu ho prolomit.

Jakmile jsme dorazili, bez jediného slova se zvedl a odešel do domu. Na chvíli jsem zavřel oči, než jsem vystoupil i já. Když jsem obcházel auto, všimnul jsem si něčeho na zemi. Byl to nápis. Ozdobným písmem sprejem nastříkané "Larry." Jen jsem nad tím pokroutil hlavou a zapadnul dovnitř, než mě někdo uvidí.