Dissimulation (Larry Mpreg)

81.Díl

/HARRY/

"Určitě to zvládneš?" Ptal se mě za poslední týden už asi po milionkráté Louis. Dneska jsme měli vystoupení v X-Facotoru a Loueh z toho byl na nervy. Pořád jsem byl dost unavený a bylo mi špatně. Bál se, že se mi uprostřed podia přitíží. Taky byl dost nesvůj z toho, že půjdu mezi lidi, když jsem oslabený.

"Určitě. Možná je to můj poslední kontakt s fanoušky," usmál jsem se na něj smutně.

"To neříkej," zarazil mě okamžitě. Jen jsem si nad tím povzdechl. Louis si pořád nepřipouštěl fakt, který se s vysokou pravděpodobností stane. Mučilo mě to, věděl jsem, že to pak bude pro něj jenom těžší.

"Půjdu se sebou něco udělat." Oznámil jsem mu. Děti si hráli na zahradě, takže v domě byl dokonalý klid. Tedy kromě Kiary samozřejmě, ta spokojeně spinkala v kočárku pod obrovskou vrbou u bazénu. Políbil jsem Louisiho na čelist a odploužil se do naší koupelný propojené s ložnicí.

Zalezl jsem do příjemně teplé sprchy a čelo si zapřel o studené kachličky. Chtělo se mi tak moc spát, ostatně jako každý jiný den. Moje dávka chemoterapie byla opravdu vysoká a dávala mi patřičně zabrat. Louis na ní se mnou nejezdil, zůstaval většinou doma s dětmi a do nemocnice mě doprovázel Liam, nebo Niall. Vlastně jsem za to byl i docela rád. Nechtěl jsem, aby Lou věděl úplně všechno, co mi doktor říká, neunesl by to.

Pokud jde o děti, tak kromě Freddieho žádné z nich nic neví. Samozřejmě si všimli toho, že je mi špatně, hodně spím a často jezdím pryč, ale na nic se neptali. Emmett si mě vždy tak zkoumavě prohlížel, když jsem si s ním hrál, ale mlčel a čekal, až mu to vysvětlím sám. Pořád jsem nevěděl jak na to. Nechtělo se mi do toho, jenže nebylo možné to odkládat.

Před dvěma dny jsem to řekl mé mámě. To byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy musel udělat. Pověděl jsem jí skoro  všechno, tak jak to je, ani Louis nedostal tolik informací, jako ona. Máma plakala. Hodně. Dlouho si mě tiskla k hrudi a pořád dokola mi opakovala, že jsem její milovaný chlapeček a zvládnu všechno na světě. Nebylo lehké vidět jí takhle. Jak se jí po tváři řine jedna slza za druhou a nemůže to zastavit. Těžko se jí odjíždělo. Přesto, že mi tvrdila jak moc ve mě věří, tak nechtěla odjet. Věděl jsem, že se jí honí hlavou stejná myšlenka jako mě.. kolikrát jí ještě budu moct vidět. Přišla s návrhem, že si sebou odveze děti, abych mohl odpočívat, ale to jsem nedovolil. Nechtěl jsem strávit ani minutu bez nich, když nemusím.

Vylezl jsem ze sprchy a osušil si mé vychrtlé bledé tělo. Párkrát jsem si protřel vlasy ručníkem, aby z nich nekapala voda a začal je fénovat. To byl moment, kdy jsem se málem zhroutil. Když jsem měl vlasy suché a prohrábnul si je rukou, zůstalo mi jich obrovské množství v ruce. Zíral jsem do zrcadla na prořídlé místo na mé hlavě. Udělal jsem to znovu, tentokrát jsem v dlani svíral ještě větší pramen, než před tím.

"Louis!" Zakřičel jsem z koupelny doufajíc, že mě slyší. Rychlé dupání po schodech mi napovědělo, že ano.

"Co je?" Zjevil se zadýchaný mezi dveřmi. Jen jsem se k němu otočil a ukázal mu mé ruce. Louisimu vyjely oči z důlku. "Pro boha." To bylo jediné na co se zmohl.

Chtělo se mi brečet. Věděl jsem, že to přijde, ale na to se nedalo připravit. Samozřejmě jsem se každé ráno probudil, se spoustou vlasů na polštáři. Ale nikdy to nebylo takové množství. Vlastně bych měl být rád, že to přišlo až teď. Ale do háje za pár hodin máme být jít na stage, nemůžu tam jít takhle. Lámal jsem si hlavu, jak to oznámit fanouškům, jenže pokud se jim takhle ukážu, tak už to nebudu muset řešit, rychle si uvědomí, co se děje.