Dissimulation (Larry Mpreg)

33.Díl

/LOUIS - LISABON/

Seděl jsem na gauči u Liama v pokoji a pohrával si s mobilem. Ve skutečnosti jsem hypnotizoval Harryho jak si něco povídá s Emmettem, ten mobil byl jen krycí manévr, abych nebyl tak nápadný.

"Jo! Jo! Vyhrál jsem." Vyjeknul hlasitě z ničeho nic Niall. Ztuhla mi krev v žilách jak jsem se leknul.

"Kurva Nialle! Víš jak jsem se leknul ty idiote?!" Vynadal jsem mu a sehnul se, abych sebral ze země můj mobil, který jsem z toho šoku upustil na zem a praštil jsem toho leprikona do ramene. Hrál s Liamem nějakou stupidní hru na playstationu a podle jeho nadšení vyhrával.

"Strejdo Louis, tohle se neříká!" napomenul mě můj syn za moje neslušné výrazy. Rychle jsem na něj pohlédl. Díval se někam za moji hlavu.

"Promiň, už to neudělám..." Omluvil jsem se mu rychle a snažil se ignorovat ten nejpříjemný pocit jako pokaždé, když mě osloví strejdo.

Byli jsme v Lisabonu už třetí den, přesně jak bylo v plánu, žádný spěch a všechno v klidu. Zároveň to byla čtvrtá zastávka z našeho nového turné a já se ještě pořád neodhodlal oslovit Harryho. Pořád mi leželo v hlavě, jak neurčitě souhlasil s tím, že by jsme si mohli někam vyjít. Asi to nemyslel vážně a jen mě nechtěl ztrapňovat odmítnutím. Ale já bych s ním opravdu rád strávil nějaký čas, jen jsem nevěděl kdy, kde a jak. Vůbec jsem to v Lisabonu neznal.

Slyšel jsem Harryho jak říká Emmettovi, že si dojde pro pití a já se bez rozmyslu zvednul a šel za ním.

"Harry?" Oslovil jsem jej, když si napouštěl do skleničky vodu.

"Ano, Louis?" Otočil se na mě s drobným úsměvem.

"Já jen.. uhm.. pamatuješ, jak jsme mluvili o tom, že by jsme mohli být chvíli spolu?" Hned jsem si uvědomil jak pitomě to vyznělo. "Tedy ne spolu jako spolu! Myslel jsem to tak jakože, uh..." Nervozně jsem si prohrábnul vlasy. Jsem fakt marný, nejsem schopný dát dohromady jednu větu, když je při mě a chci s ním někam jít? To asi nebude ten nejlepší nápad.

"Louis," zarazil mě, "já jsem pochopil, jak to myslíš," zasmál se. Cítil jsem se díky jeho smíchu ještě jako větší idiot než před tím.

"Napadlo mě, jestli by jsi třeba něchtěl dnes?" Zahleděl jsem se na jeho bosé nohy, abych se mu nemusel podívat do očí. "K hotelu patří malý parčík, tak by jsme se tam mohli třeba projít, nebo si jen tak sednout.." Navrhoval jsem rychle. Byl strašně dlouho ticho, tak dlouho až mě to donutilo zvednout pohled.

"To by jsme mohli," přikývnul s úsměvem, "ale spíš až večer jo. Musím se zeptat Liama, nebo Nialla, jestli dohlédnou na Emmetta." Když se zmínil o večeru, tak mě na chvíli napadlo, že jde o to, aby nás spolu nikdo neviděl. Což by vlastně ani neměl. Snažím se to dát s Harrym dohromady, tak moc jak jen mi to dovolí i kdyby jsme měli být jen přátelé a titulní stránky bulváru s našimi ksichty by mi moc nepomohly.

"Dobře. Super. Tak mi děj vědět, jestli to klaplo," věnoval jsem mu rychlý úsměv a zmizel zpátky do pokoje.

Ten den se mi táhnul jako sopel. Snažil jsem se nějak zaměstnat, ale nakonec jsem stejně skončil na posteli a čuměl do stropu. Bylo už skoro deset večer a Harry pořád nikde. Buď kluci nemohli hlídat Mettyho, nebo si to prostě rozmyslel. Ta druhá možnost se mi zdála pravděpodobnější. Ani bych se mu nedivil, když jsem byl při něm, tak se ze mě stával uzlíček nervů.

Tak strašně jsem se bál, abych něco znovu nepokazil, že jsem to ve výsledku kazil svojí nervozitou.

"Louis?"  Volal na mě tichý hlas za dveřmi a následně jemně zaťukal. V rychlosti jsem vyskočil z postele a otevřel mu.