andREA 2

4

Pomalinku scházím ze schodů, zmateně. Tiše si povzdechnu. „Prosím tě..." dojdu k prvnímu chlápkovi z ochranky, kterého zahlédnu. „Nevíš, kde je Leo?" Zeptám se. Pomalinku si mě sjede pohledem a to je mi mírně nepříjemné. Je tady snad nový? Povytáhnu proto zvídavě obočí a ještě intenzivněji na něj hledím. „Je v pracovně..." řekne však někdo jiný. Pomalinku se ohlédnu přes rameno. „Díky..." odpovím vděčně. Víc se tady ale nezdržuju a hned zamířím k jeho pracovně. Celou noc se zase ani neukázal. A to po tom včerejším rozhovoru rozhodně není nic uklidňujícího. Rychle proto vycházím schody do druhého křídla a podvědomě zrychluju krok. Tahle část domu mě mírně znervózňuje. Možná to je proto, že vím, že tady se všechno odehrává. Všechny ty plány na bůh ví co všechno. Ale vraždy to zahrnuje určitě.
Rychle zahýbám za roh a dojdu k jeho dveřím. „Má tam někoho?" Ptám se dvou chlápků před dveřmi. Oba zavrtí hlavou. Oba nesví z toho, jestli mě mají zastavit nebo ne. Já ale rovnou otvírám dveře. Dřív, než si to ti dva stíhají promyslet. Leo ale nevnímá, že jsem do místnosti vůbec vešla. Zdá se, že nevnímá nic. Sedí před svou nástěnkou a prázdně hledí na nějaké papíry. V druhé ruce nehybně drží sklenici s whisky. Nevím, jestli jsem ráda, že jsem ho tohle naučila. On ze mě udělal tu nejlepší verzi mě samotné. Já mám ale pocit, že jsem na něj měla jen špatný vliv. Aspoň je s ním teď větší sranda. „Zlato?" Promluvím na něj a hned zavírám dveře. Nepodívá se na mě, jen papíry znuděně odhodí na stůl. Jak kdyby věděl, že přijdu. Jak kdyby mě přesně na vteřinu očekával. Pomalinku k němu proto dojdu. Jeho sklenici opatrně beru do ruky a pomalinku ji odložím na stůl. Opřu se o hranu stolu zadkem a obě jeho ruce hned sevřu mezi mými dlaněmi. Pohladím ho, ale sleduji jen ty ruce. Jsou celé od krve. Částečně asi i jeho. Klouby má dodřené. I tak ho ale po hřbetu ruky pohladím a povzdechnu si. „Neříkal jsi, že budeš v noci pracovat..." zašeptám tichounce. On mi ruce ze sevření však vymaní a místo toho chytne ruce mé. Pomalinku k němu zvednu pohled. Pramínky vlasů má slepené seschlou krví. Jak kdyby ke zdroji krvácení byl hlavou až moc blízko. Nebo si vlasy prohrábl? „Přišel jsem na to... jak dostat Toma domů..." odpoví mi ale klidně jen. Podívá se mi do očí a ruce mi jemně stiskne. Srdce mi mírně poskočí. Mám totiž pocit, že teď by pro mě pohnul i horami. A to je tak nádhernej pocit, který jsem nikdy v životě dřív nezažila. „Proč mám pocit, že to obsahuje nějaké ale..." zašeptám. On ale hned zavrtí hlavou. „Slibuju ti, že jeho narozeniny budete trávit spolu... když... ty mi na oplátku taky něco slíbíš," zašeptá vážně. Bez váhání přikývnu. Několikrát. Srdce mi rychle buší jako splašené. Cítím v sobě to nadšení. Tu naději. I kdyby byla falešná, přesně tohle jsem potřebovala. „Cokoliv..." zašeptám. Z hluboka se nadechne a přikývne. „Nikdy... a tím myslím opravdu nikdy... se nezeptáš a nebudeš nijak zjišťovat, co jsem pro to musel udělat. Nikdy, rozumíš?" Podívá se mi vážně do očí. Pomalinku polknu a krátce zatajím dech. Krátce sklopím pohled. Jakmile se opět dívám na jeho zakrvácené ruce, tuším, co pro to udělá. A tuším, že to může zahrnovat členy mé rodiny. A proto se bez váhání dívám do jeho očí a důrazně přikývnu. „Nikdy se na to nezeptám ani tebe ani nikoho jiného. Slibuju." „Dobře..." z hluboka se nadechne a mírně se odtáhne. Jak kdyby se snažil psychicky připravit na to, co přijde. „Budeš ale v pořádku... že jo...?" Šeptnu ustrašeně. „Tu otázku myslíš vážně?" Usměje se mírně. „Jasně, že jo. Nechci, aby tohle jednou byla tvoje krev," ukážu na jeho ruce. Povytáhne obočí a na ruce se podívá. Nakonec se ale usměje. „O mně se nemusíš bát, zlato..." pohladí mě jemně po stehně. I tak se na něj ale ustaraně dívám. „Víš co? Co kdybych... zavolal Ari, ať tady zůstane o něco dýl... a vy byste zatím spolu vybraly první věci na svatbu...?" „Vždyť ještě nemáme ani datum..." šeptnu. „Tak tím třeba můžete začít..." „To jsou věci, které bych měla dělat s tebou... ne s ní..." „Svatební šaty nemůžeš řešit přede mnou..." mrkne na mě. Chci na to zase něco namítnout, on ale jen pokroutí hlavou. Pomalinku se postaví a zapře se rukama vedle mých boků. Dlouze mě políbí. Pousměju se mu na rtech. „Pozval jsem... dneska... všechny na večeři..." šeptá mi mezi polibky na rty. Překvapeně se odtáhnu a povytáhnu obočí. „Zítra má máma letět zpátky do Itálie... poletím s ní, abych..." krátce se odmlčí. Nervózně se kousnu do rtu. „Tak jsem chtěl poslední rodinnou večeři... bůh ví, kdy budou mít naši zase náladu se strpět v jedné místnosti..." zašeptá. Hned se mi nahrnou slzy do očí. Tak moc rychle. „Tobě... to vadí...?" Zeptá se. Já však hned vrtím hlavou. „Tak.. proč brečíš?" Zasměje se tiše. Ale je zmatený. Setřu si rychle slzy z tváří. „Je to krásný... jsem... ráda, že máš tak úžasnou rodinu..." šeptnu. Leo se nad tím jen usměje. „My máme úžasnou rodinu. Ty do ní totiž patříš taky," jemně se ukazováčkem dotkne mého nosu. Další slzy mi stečou po tváři. Zářivě se usměju. Na dveře se ozve klepání a já si rychle slzy stírám. Leo ale dál stojí mezi mými stehny a jen zpoza mě vykoukne ke dveřím. „Je tady váš bratr. Samuel," ozve se muž za mými zády. Leo jen protočí očima a jemně mě políbí na čelo. „Půjdu se umýt... zabavíš ho zatím?" „Vážně musím?" Povytáhnu obočí a mírně se ušklíbnu. Pravdou ale je, že co jsme se s Leem zasnoubili, chová se ke mně Samuel podivně hezky. Alespoň na jeho poměry. „Chceš udělat kávu nebo něco...?" Zeptám se a ze stolu seskočím. Pomalu se vydám ke dveřím, rychle si stírám slzy. „Hmm... asi ne, díky," pousměje se, od stolu ale neodchází. „Tak... jo..." pousměju se já. Pomalinku otvírám dveře. „Reo?" Zastaví mě. Pomalu se na něj podívám. „Miluju tě," řekne vážně. „Já tebe taky," zašeptám s úsměvem. Rychle ale z jeho pracovny odcházím a tiše za sebou zavírám. Poznám, když chce být sám. Prohrábnu si proto vlasy a hned zamířím do kuchyně. Přemýšlím, jestli si udělám kakao nebo horkou čokoládu. Kakao si ale šetřím na to, až tady se mnou bude Tomasso. A já doufám, že už to bude brzo. Nejpozději za třináct dní. „Brácha?" Povytáhne Samuel obočí, zatímco se sám obsluhuje v kuchyni. „Šel se umýt..." odbydu ho stejně, jako on odbyl mé pozdravení. „To nepočká, než odejdu?" Povytáhne obočí. „A odejdeš?" Povytáhnu obočí já a posadím se ke stoličce k baru. Jak kdybych já byla návštěva a on tady byl doma. Samuel se na mě usměje a krátce se na mě podívá. „Co nového v pevnosti lásky?" Ušklíbne se. Znovu povytáhnu obočí. „Máš nějakou dobrou náladu..." přimhouřím podezřele oči. Pokrčí ledabyle rameny. „No jo... jednou to přijít muselo..." ušklíbne se. Nalije si do sklenice gin. „Chceš taky?" Zeptá se. Pomalu zavrtím hlavou. Hned nad tím svraští obočí. „Co ti je? Vypadáš zase jako chodící neštěstí..." „Přišla jsem ti v posledních měsících jako chodící neštěstí?" Povytáhnu obočí. „Ne... ale vzhledem k tomu, kdo se vrátil... chápu náladu," zapře se lokty o bar a pomalu si usrkne ze sklenice. Uchechtnu se. Sklopím hned pohled. „Fakt si nedáš?" Nabídne mi gin v jeho skleničce. Krátce se na sklenici podívám. Tak ráda bych si dala, ani nevíš jak moc. Nejradši bych hned vypila celou láhev. Na ex. „Po tom večírku teď nemůžu alkohol ani cítit..." šeptnu a odvracím hned pohled. Nad tím se Samuel zasměje. Až moc upřímně. Probodnu ho mírně pohledem. Krátce se oba odmlčíme. Je tady ale takové trapné ticho. „Můžu se na něco zeptat...?" Ptá se. „Hmm," odvětím jenom. Zapřu si bradu o ruku a unaveně se podívám z okna ven. „Nechci ale, abys to brala osobně..." dodá hned. Nad tím mírně svraštím obočí. Začínám se bát toho, co za otázku přijde. „To si ještě rozmyslím..." odpovím nepřítomně. „Fajn. Studoval jsem nějaký záznamy a... jen ze zvědavosti mě zajímá... ty jsi z prvního transportu ne?" Podívá se na mě. Pomalinku k němu stočím pohled. „Ne... z druhého... proč?" Zeptám se šokovaně. Na tohle se mě dlouho nikdo nezeptal. „Jen tak..." „Proč?" Zopakuju svou otázku. Ledabyle pokrčí rameny a znovu si usrkne ze sklenice. „Nenašel jsem žádné důkazy o tom, že by první transport někdy dorazil do Státu... a přijde mi to divný, neznám totiž nikoho, kdy by byl z jedničky... myslel jsem teda, že vy... ale tak asi ne..." „Co lidi v ghettu? Neskončili tam...?" „Prvních pět transportů šlo mezi boháče," podívá se mi do očí. Hned ale uhýbám pohledem. Začnu si znuděně hrát s konečky mých vlasů. „Ví se... kolik těch transportů za tu dobu bylo...?" Zeptám se, ale odpovědi se dost bojím. „Na tohle ti asi nechci odpovídat..." řekne klidně. Hned do sebe obrátí zbytek ginu. „Večeře je až za pár hodin, Samu," usměje se Leo zvesela. Samuel se hned zamračí. „Co se ti stalo, že se takhle tváříš?" Podiví se. „V noci jsi zněl jako nejutrápenější člověk na týhle planetě," dodá k tomu a hned si dolívá další skleničku ginu. „Přišel jsi nám vybílit bar?" Povytáhne však Leo obočí. Dojde k lednici a vytáhne si vychlazený džus. „Naliješ mi taky?" Zeptám se hned. Leo se proto natáhne pro dvě skleničky. „Nechceš to říznout?" Ptá se Samuel znovu. Dneska už snad po milionté. Povzdechnu si. „Rea teď nemůže alkohol," odbyde to Leo klidně a oboum nám nalije sklenici džusu. „Aha," Samuel to přejde bez větších emocí. Nad tím svraštím obočí a zmateně se na něj podívám. On to ale víc neřeší. Beru si do ruky sklenici plnou džusu a na Lea se krátce podívám. „Nechám vás..." pousměju se a hned z barové stoličky seskočím. „Vidíme se u večeře, švagrová," zaculí se Sam najednou. Pomalinku, překvapeně, se na něj ohlédnu. Šokovaně se podívám Leovi do očí. „Ty jsi ho zdrogoval?" Zeptám se. Tiše se nad tím zasměje. „Už běž..." šeptne. Je mi jasné, že chtějí probrat něco důležitého. A taky mi je jasné, že tohle určitě slyšet nechci.