andREA 2

59

Čas je hrozně zvláštní veličina. Tak subjektivní. Tak neférová k našim životům. V momentech, kdy potřebujeme aby plynul rychleji, se zpomalí. V opačných situacích, které chceme plnými doušky nasávat, se naopak nepřiměřeně zrychlí. Říká se, že vám těsně před smrtí před očima proběhne celý váš život. Při pádu z výškové budovy, během těch pár vteřin, to celé prožijete znovu. To se dá opravdu těch několik dlouhých let shrnout jen do několika vteřin? Copak za víc můj život opravdu nestojí?
Nechávám se unášet sílou vody na hladině. Pozoruji šedivé nebe a přemýšlím, co z toho je opar a co z toho jsou už mraky. Je to tak matoucí, neznát přesnou tu hranici. Nevidět ji. Je tak tenká jako hranice mezi životem a smrtí. Úzká nitka, na které celý život balancujete. Buď zpanikaříte a spadnete nebo se pod vámi prostě a jednoduše protrhne. Díky Leovi je má nitka o něco silnější. Již tolikrát mě na ni vytáhl zpátky. Když se mě Samuel snažil zabít a našel mě. Když jsme se s Timem schovávali v bunkrech před vzpourou. Když jsem se v Inku pořezala a zachránil mi ruku. Po výbuchu mého domu si mě vzal k sobě a staral se o mně. Našel mi syna a vrátil mi ho. Zachránil mě po útoku Rusáků, pomohl mi, když jsem potratila, poskytl mi tu nejlepší péči i teď po výbuchu jeho auta. Kdykoliv mi táta ublížil, vzal mě do zdravotního střediska. On byl vždy ten první, co se o mně staral. Byl to on, kdo mě našel zdrogovanou v ghettu, byl to jeho táta, kdo mě našel ožralou uprostřed cesty. Byl to Ben, který mě nespočetněkrát zachránil. Vždy to byla Leova rodina, která mě držela nad vodou. Oni mě vytáhli ze všech průserů, oni stáli při mě v nejhorších chvílích. A co jim já dala na oplátku? Kdy jsem pomohla Leovi, kdy jsem ho podržela nad vodou já? Nedokázala jsem mu dát ani syna.
„Nad čím přemýšlíš?" Ptá se mě Leo, který za mnou vychází na střešní terasu a já sebou leknutím trhám tak, až na sebe cákám vodu. Na slunečních brýlích se mi ihned objeví několik kapek vody. „Accidenti! Jak já jsem se tě lekla..." zašeptám poklidně a  doplavu k okraji bazénu, kde si sundávám brýle a odkládám si je. Leo se na mě usměje a pomalinku si na okraj bazénu sedá. Poklidně si spouští nohy do vody. „Už je ti líp?" Ptá se. Pomalinku se natáhnu pro svůj nealkoholický koktejl a mírně si z brčka usrknu. Hned několikrát přikývnu. „Je to tady úžasný... skvělé drinky... slunce, teplo... nádherný výhled... luxusní mezonet... máš opravdu skvělý byt," řeknu upřímně a sklenici si opět odkládám. Pomalinku doplavu za Leem a postavím se mezi jeho nohy. „Není můj," přiznává. Překvapeně se mu podívám do očí. „Pronajal sis to tady?" Zasměju se mírně. To totiž opravdu není jeho styl. I na to však zavrtí hlavou. Zajede mi mírně rukou do vlasů a prohrábne mi je. „Patřil Fredericovi... takže to teď patří tobě..." usměje se. Nad tím se upřímně zarazím. „Tohle...?" Šeptnu. Leo se zasměje. „Copak jsi opravdu nečetla ten seznam?" Ptá se pobaveně. „Víš jak je dlouhej?" Zamračím se na něj. Pomalinku se lokty zapřu o jeho kolena a podepřu si rukama hlavu. „Tak hlavně, že stíháš číst v tabletu, ty trdlo..." mrkne na mě. „Jsem zvědavá..." utrousím šeptem. Leo se znovu usměje a zadívá se přímo před sebe na přímý výhled na Burj Khalifu. Chvíli tiše sleduji jeho zářící oči. Vypadá tak šťastně a spokojeně. Nepamatuji si dobu, kdy by zářil takto štěstím. Možná jen na naší oslavě k zasnoubení. „Miluju tě..." zašeptám s úsměvem. Leo ke mně pomalu sklopí pohled a zasměje se. „Co tak najednou?" Pohladí mě po tváři. Kousnu se jemně do rtu a pomalinku se od něj odstrčím. Leo však neváhá. Sundává si poklidně triko a v již mokrých teplákových šortkách za mnou do bazénu skáče. Hned ke mně přistoupí a dlouze mě políbí. Pomalu ho objímám kolem krku a zavírám oči. Leo pomalu polibek prohloubí, já se mu však usměju na rtech a mírně se odtáhnu. Opřu si hlavu o jeho rameno. Cítím, jak mě jeho ruce objímají a pomalu mi sjíždí na zadek. Spokojeně se usměju. „Chci aby tahle chvíle trvala napořád..." zašeptám tiše. „To bychom se potom nikdy nevzali... a to bych nezvládl..." zašeptá zpátky a položí si hlavu na tu mou. Spokojeně vydechnu. „Stále nemůžu uvěřit, že jsem to já, kdo tady s tebou stojí a objímá tě..." šeptnu tichounce. Leo mě jemně pohladí po zadku. „Dneska ráno jsem vzpomínal na ten den, když jsem tě poprvé potkal s Tomassem... když si prohlížel mé auto..." „Myslel sis, že dělám chůvu," odfrknu si. „Jo," zasměje se mírně. „Hlavně jsem věřil, že se od Státu držíš dál... nečekal jsem tě tam..." „Za celou tu dobu, co jsme byli od sebe, jsem se přes to nepřenesla... hledala jsem si o tobě články, snažila se zjistit, jak se k tobě dostat... táta mě ale měl až moc pod kontrolou..." zašeptám. „Od momentu, kdy jsem tě tam s Tomem potkal, jsem nedokázal pracovat... krachly mi čtyři zakázky, prodělal jsem spoustu peněz a neustále jsem se hádal s tátou a Samuelem... všechno bylo špatně... jako by mě ten tvůj jeden pohled proklel..." „To já brečela jak malý děcko," zasměju se a mírně se odtáhnu. Podívám se mu s úsměvem do očí. „Stejně ses ale dala dohromady s Robertem..." „Snažila jsem se na tebe zapomenout... jak vidíš, tak to moc nezafungovalo..." ušklíbnu se. „Kdyby mu tvůj táta nenechal useknout ruku, třeba byste byli pořád spolu..." „To těžko. Nechápal mě... nikdo mi nerozumí tak, jak ty..." vrtím mírně hlavou. Periferně však zahlédnu, jak k nám vykročí Erick s mým zvonícím telefonem v ruce. Povytáhnu obočí a od Lea se odtáhnu. „Kdo to je?" Ptám se hned Ericka, zatímco vykročím ke kraji bazénu. „Neznámé číslo," podává mi telefon. „Bill?" Slyším za sebou Leův hlas. Telefon přebírám do ruky a na číslo se zadívám. Mírně pokrčím rameny a na Lea se podívám, hovor však hned zvedám. Nic neříkám. Pokud to je omyl, nehodlám se prozrazovat. „An? Jsi to ty?" Zaslechnu váhavý hlas na druhé straně telefonu. Při tom oslovení mi však ztuhne krev v žilách. Ihned mi dochází, čí hlas slyším. I když jsem ho tolik let neslyšela. „Blaine...?" Hlesnu bratrovo jméno. „Díky bohu... jsi to ty..." vydechne úlevou. Podívám se šokovaně Leovi do očí. „Jak... jak jsi sehnal mé číslo?" Ptám se šokovaně, tak moc lámavou angličtinou. Nic lepšího mě teď totiž nenapadá. „Od Jima... jak se ti daří? Viděl jsem, že... se budeš vdávat..." zašeptá. „Jo..." hlesnu šokovaně. Absolutně totiž nevím, co mu mám říct. „Jsem za tebe moc rád..." „Proč mi voláš, Blaine?" Ptám se rovnou. Pomalými kroky se vydávám ke schodům z bazénu a opatrně je vycházím. Pomalým krokem se vydám do stínu. „Víš... musím ti něco říct... něco se stalo a..." „Já o našich vím..." zarazím ho dřív, než stíhá cokoliv dalšího říct. „Víš?" Hlesne. „Jo..." odpovím klidně a posadím se na lehátko. „No a... příští týden je pohřeb... dorazíš?" Ptá se. Tiše si povzdechnu a promnu si oči. „Nemůžu, Blaine..." zašeptám. „Jsou to tví rodiče, Andreo... milovali tě celý svůj život..." „Já vím... je to pro mě těžké, věř mi..." „Tak doraž. Dlužíš jim to... tolik let ses jim ani neozvala... zaslouží si od tebe vysvětlení, poslední rozloučení..." „Není to pro vás bezpečné, Blaine..." „Je to jen pohřeb, žádná válka..." „Celou tu dobu jsem se vás snažila chránit. Čím méně budeme v kontaktu, tím lépe pro vás... pošlu vám nějaké peníze, pošlu kytici, ale... dorazit nemůžu..."
„Naši nikdy nestáli o tvé peníze... stáli o svou dceru..." „Je mi to líto... já si tenhle osud nevybrala..." „Ale ano, vybrala... vybíráš si ho každým dnem..." odpoví naštvaně. Zoufale si znovu povzdechnu. „Nezlob se, Blaine... ale nejde to..." šeptnu smutně. „Mně se neomlouvej... to jim..." odpoví. „Ať se ti daří, Andreo... a nezapomeň, že tvá pravá rodina bude vždycky na tebe čekat..." dopoví již klidně. Hovor ihned típá a já tak zoufale zavírám oči a povzdechnu si. „Kdo to byl?" Ptá se mě Leo, který zřejmě zrovna vychází z bazénu. Pomalu se na něj podívám zrovna ve chvíli, kdy si vodou nasáklé šortky odhazuje na zem. „Blaine... můj bratr..." zašeptám zamyšleně a promnu si rty. Zadívám se tiše před sebe na výhled na město. „Co chtěl?" Povytáhne Leo obočí. Vypadá překvapeně. Já však telefon odkládám na stůl a pousměju se na něj. „Nic důležitého... pojď sem..." natáhnu k němu ruku. Prohrábne si vlasy a pomalu ke mně dochází. „Co?" Zasměje se tiše. „Zvedni mě... potřebujeme sprchu..." usměju se. Leo mi pomůže do stoje a přitáhne si mě k sobě. „My?" Povytáhne obočí. „Myslíš, že se mé tělo umyje samo?" Zašeptám mu na rty a pomalým krokem vykročím zpátky do ložnice. Zaslechnu za sebou mírný smích. Já však mířím rovnou do koupelny, kde zapínám sprchu a nastavuji teplotu vody. Leo ji nemá rád moc horkou a tak na ní nakonec ubírám. Zaslechnu však za sebou prásknutí dveří a Leovy ruce mě ihned natlačí břichem na stěnu pod tekoucí vodu. Usměju se. Pomalým pohybem mi odhrne vlasy na jednu stranu a dlouze mě políbí na krk. Jeho ruce mi mezitím pomalu sundávají vrchní díl plavek, který mi ihned padá k nohám. Pomalinku se posadí na vestavěnou lavici ve sprše a za ruku si mě potáhne k sobě. Obkročmo se na něj posadím. Krátce se mi zatočí hlava a zatemní se mi před očima. Abych nedala nic znát, oči pomalu zavírám a užívám si Leův dotek na mých stehnech. Ucítím jeho polibek na hrudi a nad tím se usměju. Pootevřu oči a zjišťuji, že se mi hlava točí neustále. Vidím rozmazaně a to mě značně vyděsí. Úsměv mi povadne, srdce poskočí. „Zlato..." šeptnu mírně nesvá a pomalinku se odtáhnu. „Co...?" Šeptne Leo, zatímco mě hladí palcem po tváři. „Točí se mi hlava... asi potřebuju napít..." šeptnu a pomalinku se postavím. „Promiň..." hlesnu. Leo je však již ostražitě v pozoru. Zatímco já se přidržím stěny a nechávám na sebe téct vlažnou vodu, cítím, jak mě Leo obchází. „Nechceš se posadit...?" Zeptá se, zatímco dochází k umyvadlu. Před očima se mi zatemní podruhé a já cítím, jak ztrácím rovnováhu a padám bezvládně k zemi.

„Zlato... zlato, probuď se, slyšíš mě?" Slyším vzdáleně Leův hlas. Mírně svraštím obočí a pomalu pootevřu oči. „Nekřič tolik..." zašeptám slabě. „Díky bohu... nemůžeš mě takhle děsit..." napomene mě hned ustrašeně. Pomalinku se mu podívám do očí. Krátce, hned je totiž znovu zavírám. Leo mě pohladí palcem po tváři. Roztřesenou ruku mu jemně položím na stehno. „Jsem v pohodě..." ujistím ho rozechvělým hlasem. „Ne, nejsi... klidně lež, za chvíli tady bude doktor..." „Nepotřebuju doktora..." „O tom s tebou nebudu diskutovat," řekne přísně. Nad tím se tiše zasměju a chytnu se za hlavu. „Ty se teď vážně směješ?" „Mluvíš se mnou jak já s Tomem," ušklíbnu se. Pomalinku se nadechnu a ještě pomaleji se posadím. Hlava se mi už netočí, vše se zdá být dobré. „Neuspěchej to, prosím..." napomíná mě hned ustrašeným hlasem. „Je to dobrý... nic mi není... " šeptnu. Leo luskne a já si teprve teď všímám, že tady s námi byl celou tu dobu i Erick. Tiše si povzdechnu. Erick mi však podává mikinu, abych se mohla obléknout. A to samozřejmě bez námitek přijímám. „Na... napij se..." podává mi Leo čistou vodu. „Už je mi líp... opravdu..." podívám se mu do očí. „Napij se," zopakuje trpělivě. Znovu si povzdechnu. Rozechvělou rukou si proto sklenici přebírám, ruku si však pomalu pokládám na stehno. Nemám teď na vodu ani pomyšlení. „Reo..." „Já tě slyším," podívám se mu nevrle do očí. Vypadá však, že mi pokoj jen tak nedá. A tak otráveně zvedám ruku se sklenicí k ústům a krátce se napiju. Tomuhle srknutí by se snad nedalo říkat ani lok. Leo si povzdechne a promne si oči. Sklenici odkládám na zem vedle sebe a pomalu si zajedu rukou do vlasů. Zavřu krátce oči. Z hluboka se dlouze nadechnu. Je tady hrozné dusno. Pomalinku si vlasy prohrábnu a sklopím pohled. Na stehně si ihned všímám obrovské modřiny s otiskem kachlí. „No výborný..." zanadávám tiše. Jemně si prstem po stehně přejedu. „Koleno a ruka dobrý?" Ptá se mě Leo hned. To mě ani nenapadlo. Na koleni není ani šrám a dokonce při pohybu nebolí. Víc ale asi poznám až při chůzi. „Asi jo..." šeptnu. Hned však na ruce zahlédnu malinký škrábanec. Pokusím se ihned s rukou pohnout. „Hybnost je stejně mizerná, jako předtím, takže nejspíš dobrý," ušklíbnu se. Leo mírně protočí očima a pokroutí hlavou. „Pane," přichází rychle Cole do místnosti s telefonem v ruce. „Volá váš bratr Samuel, pane," dodává. „Teď ne... zavolám mu později," mávne rukou Leo. „Jde o Benjamína, pane," dodává hned. Leo se na něj dlouze zadívá. Nic však nedělá, ani neříká. Nejspíš váhá. „Jen běž... Erick mě pohlídá..." řeknu hned. Leo se na mě krátce zadívá, poté však mírně přikývne. V očích mu vidím mírný strach, i když se ho nejspíš snaží skrýt. Pomalu se zvedá, telefon si přebírá a ledabyle z místnosti odchází. Já se pomalu podívám Erickovi do očí, ten však nic neříká. „Co chceš říct?" Ptám se ho hned. „Nic..." odpoví tiše. „Vidím, že chceš něco říct... tak to vyklop..." „Urazíš se, když to řeknu..." „Nestrpím neupřímnost..." „Fajn... jsi čistá?" Ptá se proto. Pomalinku povytáhnu obočí. „Myslíš, že nejsem...?" Šeptnu. „Nevím... vím, že jsi na party mluvila s Dantem... a taky, že v krizových obdobích máš pro to sklony..." „S Dantem jsem řešila soukromé věci... od něj bych si už nikdy nic nekoupila..." „Stále ale nevyvracíš to, že sis něco vzala..." „Nevzala. Nechci ty svinstva už nikdy vidět..." šeptnu. Erick však vypadá, že mi nevěří. „Vůbec nechápu, proč se s tebou bavím... tobě nemusím nic vysvětlovat..." zamračím se však najednou. Pomalinku se nadechnu a ještě pomaleji se postavím. Nad tím Erick hned zpozorní. „Nejsem z porcelánu..." probodnu ho pohledem. „Jsi tak bledá, že to tak vypadá..." odpoví. Pokroutím nad tím mírně hlavou a uchechtnu se. Popojdu pomalu k zrcadlu a zadívám se na sebe. Na tváři mám malinkou modřinku na lícní kosti. Skvělý. Zrovna den před další oslavou. „Mám dobré zprávy," usmívá se na mě Leo, jakmile vchází zpátky do koupelny. Když mě však vidí stát, hned se zamračí. Chce něco namítnout, já však jeho námitky zarážím dřív. „Co máš za dobré zprávy?" Ptám se. Leo mě pomalu sjede pohledem, nakonec však pomalu polkne a dlouze se nadechne. „Ben se probudil," řekne nakonec, už tak moc nadšeně ale nezní. Já však nevím, jak na tuto zprávu reagovat. Mám velkou radost, zároveň ale tak velké obavy. Je to normální? „Nic si nepamatuje..." dodává Leo, jak kdyby mi četl myšlenky. „Jak jako... nic...?" „Prostě nic... neví kdo je, neví kdo jsme my, ani... jaký měl život..." šeptne Leo. Pomalu polknu a povzdechnu si. Zapřu se zadkem o umyvadlo a sklopím hlavu. „Zvládne to... bude v pořádku..." ujistí mě. „Já vím," hlesnu tiše. Leo ke mně pomalu přistoupí a chytne mě jemně za ruce. „Vím, jak se cítíš..." zašeptá. Nad tím hned zavrtím hlavou a podívám se mu do očí. „To nemůžeš vědět..." „Ulevilo se ti... jsi ráda..." řekne. To, že to vyslovil nahlas mě jen ujišťuje v tom, že to tak opravdu je. Zasáhne mě to u srdce. „Jsem špatný člověk?" Šeptnu tiše. Tentokrát však vrtí hlavou Leo. Chytá mě jemně za tváře a políbí mě na čelo. „Právě naopak... úžasnějšího člověka neznám..." zašeptá.