andREA 2

70

Jen tak tak dojíždím zpátky domů. Tommaso celou cestu prospal. I když jsem ho brala do náručí, i když jsem na něj mluvila, spal. Má horečku a je celý špinavý. Zřejmě jsme na tom teď dost podobně. Párkrát cestou mluvil ze spaní. Volal mě, na má slova však nereagoval. I když vím, že co nejdřív potřebuje lékařskou pomoc, motor auta vypínám a vyčerpaně si opírám čelo o volant. Tiše zavzlykám. Jsem tak vyčerpaná. Ruce se mi bezvládně svezou do klína. Rukáv je již téměř do půlky nasáklý krví. Točí se mi hlava a cítím, jak mi levé oko začíná opuchat. Vidím na něj rozmazaně. Tuším, že se tam do rána objeví šílená modřina, jestli tam už teď není.
Dveře od auta se prudce otevírají a já pomalu zvednu hlavu. „Postarejte se o něj..." ukážu však slabě za sebe. Muž přede mnou se však na mě zadívá. „Budeme potřebovat doktora, Rea je zraněná," řekne hned vážně do odposlechu. „Ne... nejdřív Tom..." zdůrazním. Muž přikývne. „Nebojte, postaráme se o něj," uklidní mě. Uslyším, jak ihned otvírají zadní dveře a ve zpětném zrcátku si všímám, jak Toma vynáší z auta. Tiše vydechnu a opřu si hlavu o sedadlo. Zavřu unaveně oči. „Pojďte dovnitř..." slyším muže říkat. Párkrát přikývnu. „Reo?" Uslyším z dálky Leův zděšený hlas. Tiše si povzdechnu a pootevřu oči. Vidím ho zběsile sbíhat ze schodů, div stíhá vybrat zatáčku kolem auta. Rychle ke mně dobíhá. „Nic neříkej... jsem v pohodě..." šeptnu. Pomalinku se odepnu a otočím se na Lea. Pomůže mi z auta ven. „To ti udělal Timotei?" Ptá se hned šokovaně. „Jsem unavená... neřešme to teď, prosím..." zašeptám. Celé tělo se mi třese. Potřebuju se vyspat. Zatočí se mi krátce hlava a podlomí se mi nohy. Leo mě stíhá zachytit, i tak si však tvrdě klekám na zem. „Reo... dobrý?" Ptá se pohotově. Rychle mě bere do náručí. „Sežeňte mi doktora!" Zakřičí hned zatímco se mnou míří rychlým krokem dovnitř. „Potřebuju se jen vyspat..." zašeptám unaveně. „Za chvilku si už odpočineš... byl to dlouhý den..." šeptne Leo zadýchaně. Pomalu přikývnu. „Vem mě k Tomovi... chci u něj být, až se probudí..." hlesnu tiše. „Nejdřív se na tebe podívá doktor," řekne Leo vážně a prochází se mnou dlouhou chodbou do obýváku. Pomalu zvedám hlavu a zavrtím s ní. Leo mě však již pokládá na gauč. Podívám se mu do očí. Pomalinku se postavím. „Reo..." řekne Leo vážně. „Chci s ním být," trvám si na svém. „Nejspíš ti praskly stehy..." namítá. „To je mi fuk. Chci být se svým synem," šeptnu. Přijdu si jako zombie. Jako bezvládné tělo bez energie, jako bez duše. Jako prázdná hmota. Sotva nacházím energii k chůzi, i tak ale ihned vykročím směrem ke schodům. „Zlato... prosím..." šeptne Leo prosebně za mými zády. Já se však ke schodům šourám dál. Pomalinku je unaveně vycházím. Moc dobře totiž vím, že mi tělo stejně nedovolí usnout. Ne dřív, dokud nebudu vědět, že je Tom v pořádku. Že je o něj postaráno. Proto se odhodlávám i do těch pár posledních kroků k Tomově pokojíčku. Jakmile ho zahlédnu v posteli, je už vzhůru. „Mami!" Zakřičí kupodivu energickým hlasem. Doktorovi se vymaní ze sevření a rychle seskakuje z postele. S širokým úsměvem mi skáče do náruče a mně se rychle nahrnou slzy do očí. Dělá mi však problém ho pořádně unést a tak s ním rychle vykročím zpátky k posteli a posadím ho na ni. Pevně ho objímám, chvěju se. „Promiň," zašeptám mu plačtivým hlasem do vlasů, on se však zdá být naprosto šťastný. Tak spokojený. „Je v pořádku?" Podívám se hned na doktora. Ten pomalu přikývne. „Možná bude z toho výletu nachlazený... ale nic vážného mu jinak není..." řekne lékař klidným hlasem. „Děkuju..." zašeptám vděčně. Pomalu se od Toma odtáhnu a políbím ho jemně do vlasů. Steče mi slza po tváři. „Mami neplač... už jsme spolu..." protočí Tom očima. Nad tím se mírně zasměju. „Tati!" Zamává však nadšeně hned na Lea. Pomalinku od Toma odstoupím a posadím se vedle něj na postel. „Můžu se zatím podívat na vás, slečno Baiamonte?" Popojde ke mně lékař tiše, zatímco se Leo s Tomem nadšeně zdraví. Leo se ho však i vyptává, proč utekl a to je pro mě mnohem zajímavější. „Já jsem v pořádku, díky..." odmítnu doktora rychle. „Prohlédněte ji, prosím," vkládá se do toho však Leo a přeruší tím svůj rozhovor s Tomem. Mírně ho probodávám pohledem. „Nic mi není..." trvám si na svém. Doktor ke mně však přistoupí a pomalu mě chytá za zápěstí pravé ruky. Ruku mi poklidně pokládá na stehno a já si povzdechnu. „Tady ne," šeptnu a hned se zvedám. Očekávám totiž, co pod rukávem najdu. „Mami, kam jdeš?" Zděsí se Tom hned. Pomalu se na něj otočím a podívám se mu do očí. „Maminka je zraněná, potřebuje ošetřit..." vysvětlí Leo klidně. „Proč je zase zraněná?" Ptá se Tom s povzdechem, jak kdyby to u mě už byl standard. „Snažila se tě najít a pomoct ti..." vysvětlí mu Leo klidně. „Ale já byl se strýčkem Timem..." namítá zmateně. Tiše si povzdechnu a pomalu za ním dojdu. Hned ho objímám. „Reo..." šeptne Leo tiše. „Na chvilku se jen prospím... pak se nechám prohlídnout..." šeptnu unaveně. Toma poklidně pouštím. „Lehni si..." šeptnu k němu a sama si vedle něj pomalu lehám. „S tou hlavou byste měla jít na CT... může to být vážnější por-" „Je mi dobře," uzavřu to. Poklidně si beru Toma do náručí a jemně ho objímám. Zavírám klidně oči. „Reo," namítá Leo nesouhlasně. „Jen pět minut..." zahuhlám prosebně. Z pěti minut se však lehce stává několik hodin.