andREA 2

56

„Můžeš už konečně přestat brečet?" Ptá se mě Leo podrážděně. Nemůžu, mám chuť odpovědět. V odrazu okna v autě vidím jeho znechucený pohled. Rychle však uhýbám pohledem a stírám si slzy z tváří. „Myslela jsem, že to právě chceš... slzy pro média," podívám se mu pomalu do očí. Dlouho mlčí. Nejspíš přemýšlí nad tím, zda jsou mé slzy reálné nebo zda to hraju. Sama si tím už nejsem jistá. Už nedokážu rozeznat, co cítím doopravdy a co přeháním. Mám totiž pocit, že jsem uvnitř prázdná. Už jsem jenom schránka. Leo pomalu odvrací pohled ven a promne si rty. „Jsme tady, pane," ozývá se řidič a pomalu zastavuje před hlavním vchodem do nemocnice, kde již čeká několik nervózních fotografů. Oba si s Leem proto nasadíme sluneční brýle, já si ještě trochu poupravím vlasy. Tiše si povzdechnu, ihned vzápětí se však dveře auta otvírají a já opatrně vystupuji ven. Ihned mi chladný vánek prohrabává volně spadené vlasy, záře z blesků fotoaparátů mě okamžitě oslepuje. Leo se v mžiku ocitá vedle mě, chytá mě za ruku a rychlými kroky se společně vydáváme dovnitř do nemocnice. Necháváme za sebou hlasité hulákání a žadonění o vyjádření k celé situaci. Nejspíš se tady sešlo více fotografů, než sám Leo očekával. „Budeš mluvit, prosím?" Ptá se mě hned Leo. Pomalu na to přikývnu a zamířím klidným krokem k místům, kde se nachází hlavní recepce. Tuhle nemocnici znám celou nazpaměť. Sama jsem tady byla několikrát, ať už jako návštěva nebo jako pacient. Je docela ironické, že Bena převezli zrovna sem. Do nemocnice, kterou sponzoroval můj děda. Možná ho sem přeci jen přivezli schválně.
„Dobrý večer... asi před hodinkou sem dovezli mého švagra po autonehodě... kde se dozvíme více informací?" Ptám se italsky sestry za pultem dřív, než se stíhá vůbec vzpamatovat. Otráveně ke mně zvedá pohled, jak kdybych ji otravovala. „Urgentní příjem je v budově G. Zeptejte se tam na centrální recepci," odpoví však vřelým tónem. Ihned přikývnu. „Gracias," ozývá se Leo vděčně. Bere mě za ruku a ihned se mnou míří chodbou dál pryč, jak kdyby přesně věděl, kde se budova G nachází. „Myslela jsem, že italsky moc nerozumíš, proto mluvím já," šeptnu tiše s mírným úšklebkem. „Poznám, když mě posílají jinam..." odpoví klidně. Ruku mi mírně stiskne. „A ty víš, kam jdeš?" Ptám se a krátce se na něj zadívám. „Nevím... ty to tady znáš nebo ne?" Podívá se on na mě. Mám chuť se nad tím zasmát, vzpomenu si však, co mi říkal Leo po cestě sem. Hlavně vypadat vážně a smutně. Pohled proto raději odvrátím. „Myslíš si, že ho ještě operují...?" Zašeptám tiše. Raději musím změnit téma. Nesmím se až moc upínat na to, co se doopravdy stalo. Musím se však vžít do toho, co si myslí ostatní, že se stalo. Sama se v tom už začínám ztrácet. „Snad to nebude tak zlé..." zašeptá upřímně. Když si vzpomenu na to, jak moc na Samuela vlastně řval, uvědomím si, že měl zprvu nejspíš obdobnou reakci, jako já. Určitě nebyl rád, takhle to určitě nechtěl. Samuel jednal moc impulzivně. Leův rozum nad ním ale opět zvítězil. Opět pohltil jeho city a opět se chová tak moc profesionálně. Jak kdyby byl v práci a Ben byl jeho oběť. „Proč tady musí být tolik lidí?" Povzdechne si Leo tiše, jakmile docházíme do budovy pro urgentní příjem. Jsme tady až moc rychle, cestu si pamatuji delší. Centrální recepce je zaneprázdněná natolik, až mám pocit, že se na řadu nedostaneme ani za hodinu. „Není tady nějaká přednostní možnost obsluhy?" Podívá se na mě, jakmile se zastavíme na konci řady. Krátce na něj zadívám, zda to myslí vážně. Tady přeci nejsme v restauraci. Nakonec mě však něco napadá. Prohrábnu si mírně vlasy a povzdechnu si. „Pojď," šeptnu a potáhnu ho od všech lidí dál. Zamíříme společně k chodbě vedoucí dál do útrob budovy. Přála bych si, aby to tady pro mě bylo nové. Přála bych si, abych tady v minulosti nemusela trávit tolik času. Stejně tak, abych tady nemusela být ani teď. „Kam jdeme?" Ptá se mě Leo jako malé dítě. „Do sesterny... za vrchní sestrou..." vysvětlím jen. Stále bych tady měla mít zajištěnou nadstandardní péči. Jsem přeci Baiamonte. A tak sebevědomě docházím k pootevřeným dveřím do sesterny, kde se hlasitě baví a směje několik sester. Ihned na dveře zaklepu a sebevědomě se narovnám. „Ano? Můžu vám pomoci?" Přistoupí ke mně nejmladší dívka se stále pobaveným úsměvem na rtech. „Dobrý večer, potřebovala bych zjistit informace o mém švagrovi, kterého sem přivezli po autonehodě..." začnu klidně. „To musíte na centrální recepci, paní, zpátky do hlavní haly. Tam vám veškeré potřebné informace sdělí," pousměje se na mě. „Jedná se o Benjamina Kaluu. Rádi bychom to drželi diskrétně vzhledem k novinářům, jestli rozumíte..." dodávám vážně. Dívka přede mnou pomalu povytáhne obočí. Krátce si mě i Lea sjede pohledem. „Nejspíš nerozumím..." založí si ruce do kapes. „Vždy se nám v této nemocnici dostalo diskrétnosti a byla bych ráda, aby to bylo i tentokrát... přeci jen se jedná o důvěrné informace a není ani v mém ani ve vašem zájmu, aby se dostaly do médií..." dopovím. Dívka však stále vypadá, že nic nechápe. „Můžu vás ujistit, paní, že žádné informace se do médií nedostanou. Stav pacientů můžeme sdělovat pouze rodinným příslušníkům. Pokud jimi jste, požádejte o ně na centrální recepci..." odpovídá mi sestra s klidem. Z hluboka se dlouze nadechnu. Pomalu si sundávám sluneční brýle a podívám se jí do očí. „Mohla bych mluvit s vaší vedoucí?" Ptám se. „S mou vedoucí?" Podiví se. „S vrchní sestrou tohoto oddělení," přitakám. Sestra se mírně uchechtne. „Nezlobte se, ale právě je na obchůzce..." „Tak ji zavolejte. A vyřiďte jí, že s ní chce mluvit Rea Baiamonte," šeptnu přísně. Sestra přede mnou v uvědomění pozvedne mírně obočí. Leo se na ni vážně zadívá, i přes ty sluneční brýle musí vycítit, jak ji probodává pohledem. Možná proto sestra nakonec přikývne. „Počkejte chvilku," řekne nakonec a dveře nám před nosem zavírá. Leo se uchechtne. „Neskutečný tohle," šeptne naštvaně. Popojde pár kroků na druhou stranu chodby a naštvaně si založí ruce do kapes. „Ari s mamkou to ví?" Ptám se tiše. Leo však zavrtí hlavou. „Sam je vzbudí a řekne jim to, až mu zavolám... nechci je teď zbytečně stresovat, když ještě ani nic nevíme..." povzdechne si. Zoufale se opírá zády o zeď a opírá si o ni nakonec i hlavu. Zadívá se dlouze do stropu. „Slečno Baiamonte..." ozve se překvapený nadšený hlas. Pomalu tím směrem otáčím hlavu. Při pohledu na mého dávného ošetřujícího lékaře se neubráním krátkému úsměvu. „Doktore Bianchi," usměju se. Doktor ke mně ihned dochází a nadšeně mi potřese rukou. „Moc rád vás vidím... jak se vám daří?" Ptá se se zájmem. „No... je to taková horská dráha..." pousměju se. Pohled mi však padne na překvapeného Lea opodál. „Pane doktore, tohle je můj snoubenec, Leonardo..." ukážu na Lea, který si ihned sundává brýle a pomalu k nám dochází. Vážně podává doktorovi ruku. „Ach ano... pan Kalua, viďte? Vaše pověst vás předchází..." usměje se na něj. „Těší mě," odpoví však Leo jen. Na víc italských slovíček se teď nejspíš neodhodlá. „Copak vás sem přivádí?" Zvážní však doktor najednou, jak kdyby mu došlo, že tady nejspíš nejsme na návštěvě kvůli němu. „Můj švagr... Leův bratr, měl autonehodu... snažíme se zjistit nějaké informace, ale nechtějí nám nic říct... stále nás vrací na centrální recepci, potřebujeme to však řešit diskrétněji..." vysvětlím mu. Nad tím se ihned zamračí. Sahá do kapsy pro klíče a začne mezi nimi hledat ten správný. „Počkejte tady, hned to zařídím. Bude to chvilinka," ujistí nás a podívá se jak mně, tak Leovi do očí. „Gracias," ozývá se Leo znovu. Doktor pomalu přikývne a okamžitě klepe na sesternu, kterou si ihned poté rychle odemyká a vchází dovnitř. S Leem od dveří pomalu poodstoupíme a já si úlevou vydechnu. Ještě, že se tady zjevil. Já mám opravdu někdy víc štěstí než rozumu. „Odkud ho znáš?" Ptá se Leo zvídavě. Pomalu polknu a nervózně překročím. „Zachránil mi život..." řeknu tiše a k Leovi zvedám pohled. Ten mírně pozvedne obočí. „Víš jak jsem ti říkala, že jsem se pokusila zabít? Když jsem byla ještě mladá..." „No..." „On mě tehdy přijímal a operoval..." dodávám. „To byl ten tvůj... ultimátní pokus?" Ušklíbne se mírně. Pobaveně se pousměju. Začal tak totiž říkat právě tomuhle incidentu. Tehdy jsem si totiž byla jistá, že už se nikdy neprobudím. Byla jsem opilá. Měla jsem v sobě drogy a snědla spoustu prášků na spaní. Podřezala jsem si žíly a vyskočila z okna. Jeden z těch pokusů přeci vyjít musí, říkala jsem si. Ale byla jsem takový smolař, že nevyšel ani jeden z nich. „Jo..." šeptnu s mírným úšklebkem. Ihned vzápětí se však dveře otvírají a doktor Bianchi za námi vystoupí opět na chodbu. Zavírá za sebou dveře od sesterny. „Pojďte za mnou," kývne směrem dál do chodby a ihned rázným krokem vykročí. Nezahálím a jsem mu v patách, mám přeci jen co dělat, abych s ním krok udržela. Mám však pocit, že teď, po té operaci kolene, se na něj mohu spolehnout víc než kdy dřív. Ačkoliv mu stále tolik nevěřím, dochází mi, že se mi vlastně už tak dlouho nepodlomilo. Že s ním vlastně funguji tak normálně, jak jsem fungovala dřív, před lety. Ještě před tím požárem u mě v domě.
Leo si nejspíš všímá, že jsem zamyšlená, jelikož mě opět bere za ruku a podívá se na mě. Pomalinku k němu zvedám pohled, on však tázavě pozvedne obočí. Zavrtím hned hlavou, že se nic neděje. „Musím jít na příjem, předám vás ale vrchní sestře, která se o vás postará," vysvětlí nám doktor Bianchi. No hurá, konečně se někam dostáváme. „Děkujeme..." pousměju se vděčně, i když můj mírný úsměv nemá ani při nejmenším šanci vidět. Doktor se znenadání zastaví, div do něj nenarážíme a pohotově klepe na dveře, které následně otvírá. „Sestři... slečna Baiamonte ohledně těch informací o příbuzném..." vysvětlí, jakmile jen nakoukne do dveří. Ihned od nich však odstoupí, abychom mohli jít dovnitř. „Moc děkujeme," podívám se mu vděčně do očí. On však jen s mírným úsměvem přikývne a ihned mizí dál v chodbě. S Leem proto pomalu vstoupíme za hlavní sestrou. „Dobrý večer," pozdravím ihned a přistoupím k vyvýšenému pultu, který zde má pro příjem pacientů. Sestra ke mně zvedá své velké modré oči a vřele se na mě usmívá. „Vítejte, slečno Baiamonte... pane Kaluo," pozdraví nás uctivě oba. „Předpokládám, že se jedná o bratra vašeho snoubence, pana Benjamína Kaluu, viďte?" Ptá se hned pohotově a něco ihned ťuká do počítače. „Přesně tak... přivezli ho sem po autonehodě a chtěli jsme se zeptat jak to vypadá nebo... jak je vlastně na tom..." zašeptám a rukama se pomalu zapřu o vyvýšený pultík přede mnou. „Stále ho operují... nejspíš to ještě nějakou dobu potrvá..." podívá se mi do očí. Zaraženě polknu. Co to znamená? „Aha... a... víte aspoň, v jakém je stavu? Je to vážné?" Ptám se s obavou v hlase. Mám o něj totiž doopravdy strach. Ben je v tom celém absolutně nevinně a tohle si nezasloužil. I když měl mlčet, když jsme mu to několikrát naznačili. Takhle daleko to zajít nemělo. „Nic konkrétního zatím nevíme... přijel s podezřením na krvácení do mozku a otevřenou frakturou lýtkové kosti... víc vám zatím říct nedokážu, více se dozvíme až po skončení operace..." vysvětlí mi trpělivě. Sklopím ihned pohled a zoufale si povzdechnu. „Co říkala? Moc jsem tomu nerozuměl... jen že ho ještě operují..." ptá se mě hned Leo španělsky. „Měli podezření na krvácení do mozku a přivezli ho s otevřenou frakturou lýtkové kosti... víc se dozvíme, až skončí operace..." přeložím mu to do španělštiny a pomalu se mu podívám do očí. „A ta potrvá jak dlouho?" Ptá se mě hned. Pomalu proto pohled stočím ke zdravotní sestře. „Nevíte náhodou, jak dlouho ta operace ještě potrvá?" Zeptám se. Ta však ihned zavrtí hlavou. „Netuším, jaký je stav pacienta, to vědí pouze doktoři na sále..." vysvětlí mi. Znovu si povzdechnu. Leo mě pomalu konejšivě pohladí po zádech. Jak kdyby to byl můj bratr a ne jeho. Zalovím však třesoucí se rukou v kabelce a vytáhnu svůj italský pas. Položím ho na pult před sebou a přisunu ho k sestře. „Chtěla bych, abyste ho poté převezli do našeho rodinného pokoje..." řeknu vážně. Sestra se na mě váhavě podívá, nakonec však sahá po mém pasu a položí si ho před sebe, aniž by se do něj podívala. „Obávám se, že to bude potřeba potvrdit od pana..." podívá se krátce do počítače a něco do něj opět naťuká. „Frederica Baiamonteho," dodává. „Frederico byl můj děda, před nedávnem zemřel. Byla jsem však jeho výhradní dědic, tak si troufám říct, že by to neměl být takový problém..." podívám se jí přísně do očí. „I tak se obávám, slečno, že-" „Podívejte, paní. Děda tuhle nemocnici sponzoroval nemalou sumou a já v tom hodlám dál pokračovat. Jediné, co po vás na oplátku chci, je, aby byl můj švagr převezen do našeho rodinného pokoje s nadstandardní péčí, měl ty nejšpičkovější doktory a veškerý personál. Potřebujeme mu zajistit dostatečnou ochranu před médii. Není přeci ve vašem zájmu si teď pošramotit pověst u někoho, díky komu má tahle nemocnice ty nejšpičkovější přístroje a tak skvělé renomé. Ale jestli chcete, před budovou je dost fotografů, klidně jim půjdu sdělit své dojmy o zhoršení služeb téhle nemocnice..." ukážu naštvaně za sebe. Sestra pomalu opět sahá po mém pasu a ihned ho otvírá. „Všechny pokoje s nadstandardní péčí jsou plné, slečno Baiamonte," řekne mi klidně, zatímco nahlíží do mého pasu. Poté však opět zvedá pohled ke mně. „To myslíte vážně?" Povytáhnu naštvaně obočí. „Víte vůbec, kdo já jsem?" Zvýším mírně hlas. „Chcete mi snad říct, že pokoj, který máte mít pro mou rodinu trvale obsazený, jste dali někomu jinému?" Vykulím na ni oči. „Pokud se nemýlím a mám správné informace, váš pokoj byl uvolněn z důvodu nepříchozí poslední platby dle sponzorské smlouvy. Proto je nyní zabydlen jiným pacientem." „Myslíte snad, že mrtví lidé dokážou posílat platby?" Pokroutím naštvaně hlavou. „Ten dar dorovnám teď. Na tom pokoji ale stále trvám." „Nezlobte se, slečno, ale je již obsazený někým jiným." „Tak ho uvolněte," uchechtnu se nevěřícně. „Chcete mi snad říct, že tady leží někdo, kdo si nadstandardní péči zaslouží více než má rodina?" Štěknu po ní. „Myslím si, že jste prostě přišla pozdě. Teď už se s tím prostě nedá nic dělat..." odpoví mi už i ona zvýšeným hlasem. Naštvaně se podívám na zmateného Lea. Ten nejspíš rozumí jen každé druhé větě. „Sežeň mi číslo na ředitele této nemocnice," štěknu po něm španělsky. Překvapeně povytáhne obočí. „Nechtějí ti dát pokoj?" Ptá se překvapeně. Pomalu přikývnu. „Jeden z pokojů by se měl uvolnit za dva dny, je možné ho tam poté převézt..." „A mezitím ho dáte kam, bude snad sdílet pokoj s dalšíma lidma? To myslíte vážně?" Podívám se jí do očí. „Nemohu vám bohužel nyní nabídnout lepší možnost," odpoví sebevědomě. „Mám to číslo," ozve se však již Leo vedle mě. Probodávám sestru pohledem. Beru si Leův telefon do ruky a beze slova naštvaně odcházím na chodbu.

O několik hodin později již sedíme vyčerpaní na gauči před Benovým pokojem v nadstandardním oddělení. Telefonát s ředitelem byl opravdu vyčerpávající, nakonec se mi ho však podařilo přesvědčit o přesunutí pacienta. Dopomohlo k tomu i pár desítek tisíc dolarů navíc a okamžité doplacení sponzorského daru za dědu. Ve finále se mi ještě omluvili a dvě noci zde na oddělení hradit nemusím. Chvílemi jsem však ztrácela naději. Vypadalo to, že mi nadstandardní péči pro Bena opravdu nedají a my tak nakonec budeme muset řešit přesun na soukromou kliniku. Nic takového se však nakonec řešit nemusí. Všechno dopadlo dobře. „Na, dej si," podává mi Leo kávu v kelímku. Pomalu ho probodnu pohledem. „Nesnažíš se mi dát kávu z automatu, že ne?" Šeptnu odsuzovačně. „Mají tady kávovar..." dodává. A tak si od něj kávu přeci jen nakonec přebírám. Váhavě k ní čuchám. Takhle kvalitní káva rozhodně vonět nemá. Jsme vůbec v Itálii, že tady dávají tohle? Z kávy si však váhavě usrknu a ihned se nad tím hnusem zašklebím. „Za tohle tu platím?" Šeptnu znechuceně. Kávu ihned odkládám na stolík vedle gauče, zatímco si Leo sedá vedle mě a objímá mě kolem ramen. Pomalinku si opřu hlavu o jeho hruď a unaveně zavřu oči. Leo mě pohladí po vlasech. „Děkuju, že jsi to tady pro Bena zařídila... vím, že to nebylo lehké..." zašeptá, zatímco si mezi prsty pohrává s pramínky mých vlasů. A to mě podivně uspává. „Dlužím mu to..." zašeptám tiše. „Nedovolila bych, aby kdokoliv z vás dostal obyčejnou péči..." dodávám. Pootevřu však oči a podívám se na hodinky, které jsem si na sebe z bůh ví jakého důvodu dala snad po tisících letech. A zrovna teď, když jsme spěchali za Benem do nemocnice. Má logika opravdu někdy nezná mezí absurdnosti. „Jak dlouho ještě? Jsem vyřízená..." šeptnu vyčerpaně. Čekáme totiž, až sem dorazí Sam s Ari a jejich mámou, abychom my mohli jít domů. Ne že by doktoři plánovali, že by se Ben brzy probudil. Operace trvala skoro čtyři hodiny a my nezamhouřili ani oko. Leo se bál volat mámě dřív, než bude Ben ve stabilizovaném stavu. To ale není ani teď. Během operace prodělal dvě zástavy srdce a lékaři říkají, že zásadních bude prvních čtyřiadvacet hodin. To ale Leo mámě říkat nechce.
Prohrábnu si zoufale vlasy. „Ještě tak deset minut... klidně se prospi, pak tě vzbudím," zašeptá Leo. „Co říkali ještě doktoři? Slyšela jsem jen to o té zástavě..." zašeptám a podívám se mu do očí. Leo mi jemně odhrne pramen vlasů z obličeje. „Má zlomené dvě žebra, jedno mu protrhlo plíci... roztříštěnou lýtkovou kost a přetržený lýtkový sval. Krvácení do mozku se jim prý dokázalo zastavit včasně, jaký to bude mít ale na něj vliv... to se neví..." zašeptá. Při těch slovech se mi ihned nahrnou slzy do očí a tak rychle uhýbám pohledem. „Nemůžeš za to..." dodává hned. „Ne? Můžeme za to všichni, Leo... i když se budeme tvářit, že ne..." šeptnu. „Může si za to sám... neměl rozčílený sedat do auta, není tak zkušený řidič..." dodává Leo smutně. Zoufale si povzdechnu. Zapomněla jsem, že tady hrajeme tuhle hru. „Jo... škoda, že Sama neposlechl, když se ho snažil zastavit..." zašeptám a podívám se mu znovu do očí. Oba moc dobře totiž víme, že Sam udělal pravý opak. To ale oficiální verze příběhu neříká.