andREA 2

88

„Reo," cítím, jak se mnou někdo mírně zatřese. Hlava mi však tak moc třeští, tělo mám tak těžké. „Vstávej, slyšíš mě?" Poplácá mě někdo po tváři. Nemám energii se ani pohnout. „Ona nedýchá," řekne vážně. „Musíte jí dát větší pecku..." řekne však někdo druhý. Na tváři mi přistane silná facka, až mi silně poskočí srdce a oči prudce šokem otvírám. Zalapám po dechu. „Vidíš?" Uchechtne se muž. „Bylo to vážně nutný?" Štěkne na něj Tim rozčíleně. Pomalu mě posadí a opírá mě o zeď. Z hluboka dýchám, pálí mě však plíce a dávivě se rozkašlu. Točí se mi hlava. Tim mě jemně drží za ruku, abych nespadla. Jakmile však dokašlu, můj pohled padne někam jinam. Na ostatní. Jsme v nějaké zvláštní místnosti bez oken. Vůbec to tady nepoznávám. Rafael s Colem na sobě mají jen pár škrábnutí v obličeji a oba mě bedlivě pozorují. Leo leží v bezvědomí opodál. Celý potřísněn krví. „Hej... ségra..." zašeptá. Chytá mě jemně za tváře a otočí si mou hlavu k sobě, abych se mu podívala do očí. Já se však nechci dívat na něj. Potřebuji zjistit, jestli Leo dýchá. Jestli je v pořádku. Co mu udělali? „Musíš mu dát, co chce... slyšíš mě?" Zašeptá tiše. Pomalu polknu a unaveně zavírám oči. „Neříkej mi tak..." šeptnu však slabounce. „Cože?" Ptá se zaraženě. „Nejsi... můj bratr..." zašeptám tiše. Tim mou hlavu pomalu pouští. „Budeš moje ségra, ať už s tím souhlasíš nebo ne," štěkne tiše. Odhrne mi pramínek vlasů z tváře za ucho. Znovu se však podívám na druhou stranu místnosti, kde leží Leo. Leží ke mně zády. Moc toho nevidím. Pohledem sjíždím po ostatních. Střetnu se pohledem znovu s Rafaelem. Něco mi naznačí rty, nic mu ale nerozumím. „Nepřestane, dokud to nepodepíšeš..." mluví na mě Timotei dál, já však nemám nejmenší ponětí, co říká. Ani on, ani Rafael. Můj mozek mi vůbec nefunguje. „Tak jdeme," ozve se však někdo nad Timem. Zvedá mě silně za loket do stoje a potáhne mě ke dveřím. Prudce se ohlédnu přes rameno. „Jdi," strčí však do mě a tak nestihnu nic zahlédnout. Táhne mě z místnosti pryč, směrem ke schodům. Nohy se mi stále motají, tentokrát však již alespoň chůzi zvládám. Znovu se hlasitě rozkašlu a krátce se mi zatemní před očima. Ve stejnou chvíli však začneme scházet schody a já tak našlapuji téměř do prázdna. Nakračuji absolutně naslepo. Záhadným způsobem se mi však daří vše ustát a to jak chůzi po schodech, tak můj dávivý kašel. Snažím se mírně nadechnout, zabodá mě však na plících. Muž mě potáhne směrem k Leově pracovně a já se snažím připravit na to, co přijde tentokrát. I když se na to připravit nedá.
Vstoupíme dovnitř a ihned mě potáhne ke stolu, na kterém je připravený jen jeden štos papírů a pero. Posadí mě prudce na židli. „Sundejte jí ty pouta..." slyším tátův hlas za zády. Pohledem však sjíždím na papíry před sebou a zatímco mi muž pouta odemyká, snažím se zjistit, o co se jedná. Je to smlouva. Ale jaká?
„Díky, Hiro... můžeš jít..." řekne táta znovu. Ruce mi padají podél těla a okamžitě v nich pocítím tak zvláštní pocit. Zápěstí mě tak bolí. Pomalu si ruce dávám do klína a zahlédnu, jak se mi kolem zápěstí utvořily modřiny a krvavé šrámy z ostrého kovu. Tuhle bolest jsem si předtím ani neuvědomila.
Táta ke mně pomalým krokem přichází a na stůl přede mě pokládá sklenici whisky. „Dej si..." řekne klidně. Sám se ze své sklenice napije, na stůl se posadí a svou sklenici odkládá za sebe. „Nechceš? Tohle je tvá oblíbená..." diví se. Pomalu se na sklenici zadívám. Ne proto, že bych měla na alkohol teď vůbec chuť. Spíš mi začíná docházet, že mám vlastně žízeň. A že jsem tak dlouho vlastně nepila. Táta bere sklenici do ruky a podá mi ji. Krátce zaváhám. Co když do toho něco nasypal? Můžu mu teď vůbec věřit? Stojí to za ten risk? I tak se však pomalu po sklenici natáhnu. Jen co se jí mé prsty dotknou, táta ji schválně pouští. Sklenice dopadne k mým nohám a roztříští se na kusy. Ponožky mi ihned nasáknou alkoholem, střepy zůstanou ležet všude kolem mě. „Jejda... promiň," usměje se. Zavřu oči a tiše si povzdechnu. „Co chceš?" Zachraptím slabě. Slyším, jak se tiše uchechtne. „Vlastně nic moc náročného... stačí mi podepsat pár papírů a hned na tebe budu hodnější..." řekne klidně. Znovu oči otvírám a na papíry se zadívám. Ať už to je co je to, tátovi nic podepisovat nehodlám. Určitě v tom bude háček. „Nic ti podepisovat nebudu..." zachraptím a mírně si odkašlu. „Ani nevíš, co to je..." řekne uraženě a štos papírů si bere do ruky. „Mám ti to přečíst? Mí právníci si tentokrát opravdu dali záležet," mrkne na mě. Já ho však probodávám pohledem. „Nechci to slyšet," namítám. To ho však zřejmě nezastaví, jelikož se ihned dává do čtení. „Tak třeba tady..." zalistuje smlouvou na další stranu. „Článek VIII, Převod majetku, doznání a převzetí následků... Za prvé... Smluvní strana A - to jsi ty - tímto ze své svobodné, vážně míněné a neodvolatelné vůle převádí na smluvní stranu B - tedy na mě - veškerý svůj současný majetek, a to zejména, nikoli však výlučně: všechny nemovitosti, stavby a pozemky nacházející se na území Italské republiky i mimo ně, veškeré obchodní podíly, akcie a jiná účastenství ve společnostech, bankách, investičních fondech a jiných právnických osobách, veškerá vlastnická a rozhodovací práva ke sportovním klubům, svazům a jejich značkám a také, abych nezapomněl... veškerá finanční aktiva, účty, licence, ochranné známky a jiná majetková práva, ať již známá či dosud neznámá..." usmívá se na mě zářivě. Já ho však ještě víc probodávám pohledem. „Za druhé," pokračuje dál důrazně. „Smluvní strana A prohlašuje, že tímto převodem se vzdává veškeré hospodářské moci, výnosů i nároků plynoucích z uvedeného majetku a že si je vědoma, že tento převod má definitivní a nevratný charakter. Slyšíš? Nevratný charakter. Za třetí. A to nejlepší na závěr... Smluvní strana A tímto slavnostně prohlašuje, že se osobně dopustila skutků popsaných v příloze jedna této smlouvy, které naplňují znaky závažných trestných činů podle práva Italské republiky, a činí toto prohlášení jako pravdivé doznání. A také: Smluvní strana A výslovně souhlasí s tím, aby toto prohlášení bylo použito jako listinný podklad pro zahájení či vedení trestního řízení, a zavazuje se, že totožné doznání bezodkladně učiní i před orgány činnými v trestním řízení, bez odvolání, bez zatajení skutečností a bez označení jakékoli jiné osoby jako spolupachatele, objednavatele či účastníka. Tady samozřejmě máme na mysli tvého muže, aby nedošlo k mýlce..." pousměje se znovu. Srdce se mi silně rozbuší. Co že to říkal Tim? Podepiš to? Zbláznil se? „Smluvní strana A se zavazuje, že ponese veškeré osobní, právní a majetkové důsledky vyplývající z tohoto doznání, zejména trestní stíhání, zajištění majetku, tresty a nároky na náhradu škody, a že v této souvislosti neuplatní vůči smluvní straně B žádné nároky, přímé ani nepřímé. Porušení tohoto článku se považuje za čin zrady s následky stanovenými v článku dvanáct této smlouvy. Článek dvanáct ti raději teď číst nebudu..." zašeptá. Smlouvu přetáčí úplně na konec a otevře mi pero. „Tady podpis, prosím," ukáže klidně. Já se však mírně uchechtnu. „Zešílel jsi?" Šeptnu mírně. „To ti nikdy nepodepíšu," zavrtím odmítavě hlavou. Táta se mi podívá poklidně do očí. Na rtech se mu pohrává mírný úsměv. Jak kdyby už teď vyhrál. Z hluboka se nadechne a zadívá se pomalu někam za mě. „Slyšel jsem, že na Sicílii je teď nádherně..." zapřemýšlí se. Mírně mi poskočí srdce. „Já nevím, co myslíš, vyplatí se tam teď jezdit na dovolenou?" Povytáhne obočí a podívá se mi do očí. Srdce se mi silně rozbuší a já se snažím zůstávat v klidu. „Možná bych navštívil starou známou... Carlotta se jmenuje... však to znáš, oba svobodní, stále krásní a plní života... slovo dá slovo a-" „Neublížil bys mu," skočím mu však do řeči. „To si vážně myslíš?" Zasměje se pobaveně. „To je vtipné... roztomilé... myslel jsem, že bys do toho svého syna nezatáhla... i když promiň, už jsi takhle do toho zatáhla i své rodiče... syn už je maličkost..." usmívá se dál. „Můj názor nezměníš... nepodepíšu to..." stojím si za svým. I když vím, že toho budu litovat. I když vím, že nás tím ženu do záhuby. Podepsat to by byla záhuba větší. To bychom nepřežili nikdo z nás. Táta pomalu sklopí pohled. Mírně se pousměje. Z hluboka se dlouze nadechne a od stolu se odstrčí. Pomalu mou židli obejde. „Možná... sis jen špatně přečetla podmínky," chytá mě za vlasy a silně s mou hlavou praští o stůl. Uslyším mírné křupnutí a cítím, jak mi po tváři ihned začíná téct krev. Cítím, jak mi několik proužků krve stéká i přes oko. Otvírám oči a zjišťuji, že na pravé oko nic nevidím. V pravém uchu mi zapíská. „Chceš si to přečíst ještě jednou?" Ptá se. Znovu mi silně hlavou praští o stůl. Tentokrát však mou hlavu pouští a já ihned padám do strany na zem. Všechno kolem mě se točí. Nic nevidím, i tak si však připadám jak na kolotoči. Táta mě silně chytá za ruku a přitáhne si mě k sobě. Cítím, jak si ke mně čupá. Hlava mi stále padá, jak kdybych byla opilá. „Uvidíme, kdo koho dřív hodí přes palubu... ten váš dokonalej manželskej pár není tak odolnej, jak si myslíš..." zašeptá mi u ucha. Ruku mi pouští a já se pomalu svezu na zem. Tohle není dobrý, probleskne mi hlavou. Tohle není vůbec dobrý. „Odkliďte to," štěkne táta naštvaně. Zahlédnu nad sebou matný stín a cítím, jak mě někdo bere do náručí. Pouta mi nedávají a za to jsem tentokrát tak vděčná. Cítím však, jak se mi tělo kymácí sem a tam. Ruce mi bezvládně vlají a bolest hlavy se stupňuje. Oči mě pálí a pravé oko pulzuje bolestí. Teprve teď tiše zaskučím. Snažím se pohnout rukou, muž se mnou však zrovna háže a ja dopadám tvrdě na podlahu. Vyrazí mi dech. Vůbec nevím, kde jsem. Píská mi v uších, hlava mi třeští. Téměř nic nevidím. Z hluboka několikrát zalapám po dechu. Přichází však další záchvat kašle a mě dech zázrakem naskočí. Hlava mi však při kašli téměř pukne. Někdo se mě dotýká a já rychle vyděšeně ucuknu. „To nic... jen klid..." slyším Rafaelův hlas. Slyším podivné zvuky, nic však nevidím. „Dovolili mi se o vás postarat..." zašeptá. Slyším však stále cinkání pout. Něco mi silně přitlačí nad obočí a já hlasitě zasténám bolestí. Zoufale zavzlykám. „Pššt... bude to dobrý..." zašeptá. „Nic nevidím... Rafe..." vzlyknu a snažím se najít jeho ruku. Místo toho však nacházím jeho hruď a tak ho strachy alespoň chytám za tričko. Silně se chvěju. „Máš krev v očích... zkus hodně mrkat, pomůže to..." řekne sám roztřeseně. Já však oči nedokážu ani plně otevřít. Jak mám mrkat, když oko ani neotevřu? „Reo..." zaslechnu Leův chraplavý hlas. „Ty tam zůstaň..." štěkne na něj někdo italsky. A mně jen dochází, že tady stále nejsme sami. „Musíme tě posadit... zvládneš to...?" Ptá se mě Rafael. „Nevím..." vzlyknu tiše. Pomalinku se snažím rukami nadzvednout, silně se mi však chvějí. „To je ono... ještě kousek..." šeptne. Sám se někam posouvá. „Dobrý, to stačí..." zašeptá. Jakmile se však mírně položím, cítím, že se v polosedu mírně opírám o jeho hruď. Stále mi pevně tiskne něco k čelu, cítím však, jak mi i tak stéká krev po obličeji dál. „Danielovi nevadí, že mu tady vykrvácí dcera?" Ptá se Leo z druhé strany místnosti. Zatímco se mé tělo silně třese a Rafael mi tiskne cosi měkkého k čelu, slyším, jak po místnosti někdo přechází. „Drž hubu, Kaluo," štěkne na něj někdo. „Myslíš, že tě poplácá po rameni? Jakmile umře, ztratí veškerou možnost získat její majetek... to chcete?" Ptá se Leo dál. Ozve se však tlumená rána a místnosti se rozhostí ticho. Někdo se skácí k zemi. Vyděšeně sebou trhnu. „Klid... neboj..." šeptne Raf klidně. „Cole, dveře," rozkáže Leo tiše. Já jsem však tak zmatená. „Tak jo... to by bylo..." slyším říkat Kenaie. Někdo k nám rychle přiběhne. „Zlato..." zašeptá Leo přede mnou a chytne mě krátce za ruku. „Mizíme odtud," zašeptá. Rafaelův stisk na mém čele mírně povolí a já uslyším cinkání pout u mých uší. „Cože...?" Hlesnu slabě. Hlava se mi znovu tak moc točí. „J-já... ale nic nevidím..." připomínám vzlyknutím. Leo mě chytne pevně za ruku. „Neboj se... věř nám..." zašeptá. „Zvládneš se o ni postarat?" Ptá se však Rafaela. „Jo... ale potřebuju krytí..." „Calebe, půjdeš s ním..." „Tak už pojďte..." sykne Giorgio mírně. Rafael mě pomalu bere do náručí. „Ne... něco se vám stane..." zaprotestuju tiše. „Je tady tunel, neboj," uklidní mě Rafael mírně. Srdce mi však i nadále tlučí jako o závod. Jako bych ten maraton běžela já. „Zvládneš mi pomoct, Reo?" Ptá se mě Raf však najednou. „Asi jo..." zašeptám tiše. Mně se však začíná chtít tak moc spát. „Posadím tě a ty se posuneš dopředu, dobře?" Říká. Opatrně mě posadí na zem. Tak moc se mi točí hlava. Ještě musím vydržet, říkám si. I tak však neudržím rovnováhu a cítím, jak padám dozadu. „Reo..." zatřese se mnou. „Co se děje?" Slyším vzdáleně. „Omdlela... musíš mi s ní pomoct..." slyším. Nic dalšího už si ale nepamatuju.