andREA 2

63

„Co tím sakra myslíš, že nepůjdeš dovnitř?" Ohradím se na Ericka. „Leo chce, abys tam šla sama..." řekne tiše se založenýma rukama v kapsách. Zavřu pevně oči. „Podívej, stejně by mě tam jeho ochranka nepustila..." „Ericku..." namítnu tiše. „Buď ráda, že po tobě chce jen tohle... kdybyste teď neměli turné... nejspíš dopadneš hůř..." pokračuje však dál. Otevřu pomalu oči a probodávám ho pohledem. „To mě má uklidnit?" Zeptám se, dveře výtahu se však otevřou. Za nimi na mě již čeká muž z Dantovy ochranky. „Jen ona, vy ne," rozkáže směrem k Erickovi. Ten pozvedne ruce vzhůru, jelikož si všímá mnohem dřív než já, že muž drží v ruce zbraň. „Pokud na mě budete mířit zbraní, nikam nejdu," štěknu na něj. Nad tím se muž zamračí. „Tak ruce vzhůru, kočičko," ušklíbne se na mě. Tiše si povzdechnu. Ruce zvedám pomalu vzhůru. Muž zbraň sklopí a já tak neochotně z výtahu vystoupím. Přistoupí ke mně druhý muž, který mě začne ihned prohledávat. „Máte u sebe nějaké zbraně?" Ptá se mě. „Ne," odseknu znuděně. Slyším, jak se za mými zády výtah zavírá a znovu odjíždí. „Žádný nůž, léky, telefon..." dodává muž a strhne mi z ramene kabelku. „Hej! To jsou osobní věci," namítám naštvaně. „Vrátíme vám je při odchodu," ujistí mě a kabelku háže dalšímu muži dál. „Chci zpátky svůj telefon," namítám. „Ten prsten, Bruci. Něco v něm je," řekne však muž, který na mě hledí skrz nějaký tablet. Povytáhnu mírně obočí. „Co prosím?" Ptám se nechápavě. Muž, který mi před chvílí sebral kabelku, však pohotově stáhne prsten z mé ruky. „Co si to dovolujete? Má to větší cenu než vy všichni dohromady!" Rozčílím se. „Je to jen bezpečnostní opatření, vrátí ti to při odchodu," ozve se Dantův hlas z povzdálí. Hned ho probodávám pohledem. „Máš snad pocit, že jsem tě přišla přepadnout? Co je tohle sakra za chování?!" Vyjedu naštvaně. Dante se však mírně pousměje. „Promiň... musím být opatrnej, hlavně co se týče tvého manžela," podívá se mi do očí. Tiše si odfrknu. „Nevím, co jste si s Leem udělali, ale mě do toho netahejte..." štěknu tiše a prudce vykročím dál do bytu. Je podobný tomu mému, je jen o něco temnější. Zdi jsou malované na černo, černý je i nábytek doplněný černou mramorovou dlažbou. Působí to tady jak nějaké zakázané doupě. „Co si dáš? Whisky? Jako vždy?" Ptá se mě však. Je mi v patách a poklidným krokem mě následuje do nejprostornější společenské místnosti. Černý kožený gauč, jak jinak. Celou atmosféru doprovází tlumené modré osvětlení a tichá hudba. „Nemáš na standardní žárovky?" Ptám se, jakmile do místnosti vejdu. Dante vedle mě dochází a mírně se ušklíbne. Pomalu se mu podívám do očí. On se však ohlédne přes rameno. „Dones nám whisky, Charlie..." usměje se na dívku opodál. Znovu se na mě podívá a sjede si mě pomalu pohledem. Nakonec ukáže ke gauči za mnou. „Neposadíš se?" Povytáhne obočí. „Nemám v plánu se tady zdržet tak dlouho..." opáčím. „Přeci nebudeme pít whisky ve stoje," ušklíbne se. Tiše si povzdechnu a zadívám se dlouze do stropu. Jak kdyby mi někdo o pár pater nade mnou mohl pomoct. Jenže nechce. A já tady musím vydržet aspoň pět hodin. Co tady sakra budu tak dlouho dělat?
Nakonec se však znechuceně otočím a pomalu dojdu ke gauči. Na černém stole si všímám několika pytlíků s bílým práškem. Než se posadím, na Danta se otáčím. „Co to máš?" Ptám se, nevím jestli jsem víc zvědavá nebo mám víc strach. Bojím se, že si se mnou bude chtít dát? Bojím se, že já chci? „Nic pro tebe... nové vzorky k otestování, než je přijmu k distribuci..." řekne klidně a ke stolu dochází. Rychle balíčky posbírá. „Shaune..." otočí se na jednoho muže opodál a balíčky mu podává. „Zbav se toho," dodává klidně. A tak se již o něco klidnější posadím na gauč naproti němu. Možná i o něco smutnější. „Daří se ti?" Povytáhnu obočí. Dante se posadí na gauč naproti mně a pomalu přikývne. „Pomalu přebírám divize po tátovi... a rosteme," usměje se. „Nevadí ti, že kvůli tobě umírají lidé?" Ptám se tiše. „A kvůli tobě snad ne? Neumřeli tví rodiče právě kvůli tobě?" Povytáhne obočí. Takovou reakci jsem nečekala. „Porovnáváš něco takového... s distribucí těžkých drog?" Povytáhnu obočí. „Taky jsi je nechala zemřít vědomě..." zašeptá. „Co to sakra meleš?" Opáčím. Dante se tiše zasměje. „Ale no tak, Reo... moc dobře víš, že naše rodina si je blízká s tou vaší..." usmívá se. „Ne... nevím..." řeknu důrazně. „Můj táta a tvůj táta... jsou dobří kámoši..." „Není to můj otec a ty to moc dobře víš..." probodnu ho pohledem. Dante se hlasitě zasměje. „Stále tě to drží? Stephanie říkala, že jsi šílená... ale že až takhle...?" „Stephanie o mně nic neví," namítám. „Neboj se... té hlupačce nic nevěřím," ušklíbne se. „Hlupačce? Není to snad tvá přítelkyně?" Povytáhnu obočí. „Nikdy to má přítelkyně nebyla," řekne hned rázně. „Je s tebou těhotná, Dante..." „Není, šla na potrat," řekne klidně. Mezi námi na stole mezitím přistane láhev whisky a dvě sklenice s ledem. Pomalu na Danteho vykulím oči. „Nevědělas to?" Zasměje se a do sklenic pomalu whisky nalévá. „Ne... myslela jsem..." hlesnu. „Copak vypadám jako někdo, kdo chce fracka a jen jednu děvku?" Povytáhne obočí, jak kdyby byl mým úsudkem zklamaný. „To rozhodně ne," přiznám. Nad tím mi s úsměvem podává sklenici whisky a sám si jednu vezme. „Upřímně se divím, že ty ses k takovému životu upsala... moc dobře vím, že jsi jako já," mrkne na mě a dlouze se whisky napije. Nad tím se mírně zamračím. „Co ty o tom můžeš vědět..." „Reo..." zasměje se. „Asi si to nepamatuješ, ale chodíval jsem na vaše oslavy narozenin... bylo to kurva divoký, i na mě... ty jsi byla divoká..." usměje se. Tiše ho poslouchám a nespouštím z něj pohled. Nakonec však zvedám sklenici k ústům a mírně si z ní usrknu. Sakra. Ta whisky je výborná. „Něco takového ze sebe neodstraníš... možná se to v tobě snaží Leonardo potlačit, sama ale moc dobře víš, jaká jsi... a jak to chce ven..." „Neznáš mě, Dante," odseknu mírně. „Znám tě líp než kdokoliv jiný. Ačkoliv jsme se nikdy extra nebavili... vždycky jsem ti byl na blízku," usměje se. „Hele... přede mnou se fakt stydět nemusíš. Nejsem Leonardo, holky jako ty mi přijdou sexy..." dívá se mi do očí. „Hraješ si na tenkém ledě, Dante. Moc dobře víš, komu patřím, tak si nezahrávej..." řeknu varovně. Nad tím se znovu usmívá. „Ten samý člověk, kterým se teď tady oháníš, tě sem poslal... měla bys pochopit, kdo je v tomhle žebříčku nahoře, protože my dva to fakt nejsme..." napije se znovu. Tiše si povzdechnu a odkládám sklenici na stůl. Dante se pomalu zvedá a obchází stůl za mnou. Odkládá sklenici na stůl a posadí se vedle mě. „Co to děláš?" Zamračím se. „Snažím se přijít na důvod..." zašeptá. Chytne mě jemně za předloktí a prstem mi přejede po jizvě od Lea. „Označili si tě... nadosmrti budeš už jen jejich oběť... " šeptá dál. Při jeho doteku mi naskočí husí kůže. „Co ti dává na oplátku?" Podívá se mi zvídavě do očí. „Všichni totiž moc dobře ví, že být ženou Leonarda Kaluy... přináší obrovskou oběť..." „Nic o tom nevíš," zašeptám. Nad tím se pousměje. „Ani ty ne... díky tomu ještě žiješ," dopoví. Mou ruku pouští a podává mi do ní sklenici whisky. Šokovaně si ji přebírám druhou rukou. „Vím, že tě sem donutil jít... a že ty jsi nechtěla..." řekne klidně. Nad tím povytáhnu obočí. „Už několik měsíců se snažím expandovat ve Státě... a tvůj manžílek se mi to snaží překazit..." pousměje se. „Netahej mě do toho, Dante, tohle je vaše věc..." „Není. Protože jsi tady, abys mě rozptýlila... takže se to týká i tebe, ať se ti to líbí nebo ne..." mluví klidně. Hlasitě si odkašlu a mírně si od něj odsednu. „Myslela jsem, že chceš probrat Toma," řeknu vážně. Dante však sklopí hlavu a usměje se. „Není ten osud náhodou krásnej?" Šeptne si pro sebe. „Cože?" Opáčím hrubě. Podívá se mi pomalu do očí. „Dva lidi, který zajímá jen alkohol, sex a drogy... dva lidi, kteří si chtějí užívat života a nechtějí žádnýho fakana... nakonec skončí jako rodiče jejich nechtěného dítěte..." usmívá se. „Nemluv takhle o mém synovi," štěknu po něm. „Je to přece i můj syn, Reo," připomene mi. Naštvaně mlčím. Uhýbám pohledem a než stíhám říct něco hloupého, dlouze se napiju whisky. Snažím se uklidnit. „A nelíbí se mi, že ho má vychovávat někdo, jako je Kalua..." řekne vážně. „Přestaň s těmihle kecy," šeptnu naštvaně. „Nepřestanu. Nechtěl jsem ho, ale to ani ty... a nakonec jsi ten osud přijala, stejně tak, jako ho hodlám přijmout já..." „Co ty o tom můžeš vědět, jestli jsem ho chtěla nebo ne?" „Po našem minulém rozhovoru jsem si pár věcí pozjišťoval... řekl bych, že toho vím víc než tvůj drahý Leonardo... znám tě líp než on..." řekne vážně. Nad tím se upřímně zasměju. „To teda těžce pochybuju," zasměju se. Dante se však pro něco natáhne a háže mi do ruky dózu maličkých tobolek. Překvapeně se na ni podívám. „Co to je?" Ptám se šokovaně. „To, co ses snažila v Itálii tak moc sehnat... Xyzantropyl..." řekne vážně. Prudce mu ho vracím a odsednu si od něj. „Dej to pryč," štěknu naštvaně. „Proč? Máš absťák, Reo..." „Nemám absťák," ohradím se. „Kdy asi Leonardovi dojde, že to omdlévání není ze stresu? Není to z blbýho tlaku, ani... bůh ví s čím vůbec přišel váš doktor..." ušklíbne se. Probodávám ho pohledem. „Mám přehled o všech dávkách v Itálii, Reo... vím, že si několik tablet kupoval asi před měsícem Benjamín Kalua... a taky vím, že je nekupoval jen pro sebe..." řekne klidně. Pomalu mi lahvičku s Xyzantropylem podává. „Nic za to nechci..." „Snažíš si hrát na hrdinu?" Povytáhnu obočí. Nad tím se zasměje. „Snažím se ti dokázat, že tě znám mnohem líp, než ten tvůj hloupej Leonardo... vůbec neví, co potřebuješ... ani co tě trápí..." řekne klidně. Lahvičku pomalu otvírá a do dlaně si nasype dva prášky. Zbytek znovu uzavře a odkládá na stůl. Podívám se mu do očí. „To omdlévání nepřestane, dokud si nevezmeš svoji dávku... to doufám víš..." zašeptá. Zavřu pevně oči a zoufale si povzdechnu. Nevím, co mě to tehdy napadlo. Byli jsme s Benem ožralí. Možná, že kdybychom se neopili tolik, tak bychom si to nevzali. Možná, že kdybychom si to nevzali, nevyspali bychom se spolu. A já bych to pak nezavolala Leovi. I když si to poslední vůbec nepamatuju. „Když si tu dávku vezmu, ten absťák bude pak mnohem horší..." šeptnu tiše. „Jo... ale můžu ti pomoct..." nabídne se. Pomalu se mu podívám do očí. „Přejdeme z Xyzantropylu na Xezoin... je to slabší, má to ale stejné účinky... z toho přejdeš na Alpyrin... to je ještě slabší... a pak to vysadíš úplně... sám jsem si tímhle procesem prošel..." „Proč bys mi pomáhal?" Uchechtnu se nevěřícně. Dante mě jemně chytne za dlaň a vsype mi do ní dva prášky. „Jsme na jedné lodi, Reo..." „Ne, to teda nejsme..." ohradím se. „Jsem ochotný s tím Tomem počkat, neříkat mu to... a pomoct ti..." „Výměnou za co?" Pokroutím hlavou. „Za dnešní večer... a za laskavost..." „Jakou laskavost?" Povytáhnu obočí. Zářivě se na mě usměje. „Vidíš? Chceš popírat to, že jsme stejní, ale bez mrknutí oka by ses se mnou vyspala... jen pro pár pilulek..." „Jakou laskavost, Dante?" Ptám se znovu, důrazněji. Dlouze si mě prohlíží. Nakonec mi odhrne pramen vlasů z obličeje, přesně tak, jak to před necelou hodinou udělal i Leo. „To nevím... vybral bych si ji až časem, až bude vhodná příležitost..." zašeptá. Ruka se mi chvěje. Celé tělo se mi chvěje. Přijde mi, že toho po mně chce tak moc. Za několik pilulek. Ale co je hlavní, za udržení tajemství před Tomem. „Vem si to..." zašeptám a vysypu mi pilulky zpátky do dlaně. „Odmítáš mou nabídku?" Povytáhne obočí. „Ne... ale ty prášky nechci..." „Až Leo zjistí, že jsi to brala, zabije tě... takhle to aspoň můžeš svést na mě..." řekne až moc rozumný důvod. Podívám se mu do očí. Proč se cítím tak nerozhodná? Proč tak moc toužím, si ten Xyzantropyl vzít? Proč to všechno musí být tak příšerně komplikované?
Dante bere jeden prášek mezi prsty a jemně mi ho vkládá mezi rty. Olíznu si je a nervózně, po dlouhé odmlce, prášek polknu. Ani mě víc nemusel přesvědčovat. Pomalu mi mezi rty vkládá i druhý a tentokrát mi na zapití podává zbytek whisky. Je to ta nejhorší kombinace, sama to vím. I tak do sebe však zbytek whisky obrátím a prášky tím zapiju. Sklenici odkládám na stůl, Dante si mě však prudce otáčí k sobě a posadí si mě na jeho klín. Nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Šokovaně se mu podívám do očí, on jimi však již zkoumá můj dekolt. „Nenosíš na takové návštěvy podprsenku?" Povytáhne překvapeně obočí a shrne mi ramínka šatů z ramen. Šaty mi ihned padají k bokům a odhalí tak nahá prsa. Prstem mi jemně přejede po bradavce, zatímco se mi dívá do očí. „Leo se ti moc nevěnuje, viď?" Zašeptá. „Cože?" Hlesnu zmateně. „Poznám zanedbaný maso..." zašeptá mi mezi prsa a chytne mě pevně za zadek. Nad tím oslovením se hned zamračím. Rukama mi však nadzvedne sukni šatů a hledá si svou cestu pod mé kalhotky. Tohle je špatně, to poznám i já. „Dante... pusť mě..." chci se od něj odtáhnout. On mě však povalí na gauč a silně se zapře o mé ruce nad hlavou. „Pusť mě," štěknu. Nad tím se tiše zasměje. „Pošleme fotku Leonardovi, co ty na to?" Povytáhne pobaveně obočí. Podívám se mu vyděšeně do očí. Proč by to pro boha dělal? „Dante..." hlesnu vyděšeně. Jakmile však vidím, že se natahuje pro telefon, snažím se mu vymanit ze sevření. Marně. Má moc síly a já s mou slabou rukou moc nezmůžu. „Pusť mě!" Zapištím zoufale. Dante se ke mně však skloní a začne mě líbat na krku. Kdyby jen to, cítím, jak se mi na něm snaží udělat cucflek. Snažím se nohy vyšvihnout vzhůru, snažím se rukama vyvinout co největší sílu. A on mě nakonec přeci jen pouští. Rychle se od něj odtáhnu a prudce se z gauče zvedám. Rychle si šaty oblékám a bez jediného ohlédnutí se rychle rozutíkám směrem k výtahu. „Tímto mi dlužíš už dvě laskavosti, Reo!" Zařve za mnou pobaveně. Já však k výtahu rychle dobíhám. Muž u něj mi pobaveně háže kabelku. „Díky za návštěvu," uchechtne se a přivolá mi výtah. Dveře se okamžitě otevřou a já do výtahu vbíhám tak rychle, že si pomalu ani nevšímám Ericka, který mě v něm již čeká. „Reo..." řekne vyděšeně. Slzy mi stékají po tvářích. Já se však dívám na sebe do zrcadla. Cuclfek na krku je opravdu obrovský. Jakmile ho Erick zahlédne, podívá se mi do očí. „Musíš pryč..." řekne vážně a začne mačkat tlačítka výtahu. „Ericku..." vzlyknu. „Musíš pryč!" Zařve nahlas, vyděšeně. Výtah se však i navzdory jeho mačkání rozjede nahoru. Tiše zanadává. „Já za to nemůžu..." vzlyknu zoufale. „Nechoď tam. Slyšíš mě? Zůstaň ve výtahu, hned sjedeme dolů..." řekne vážně. „Ericku..." vzlyknu znovu. Vyděšeně ho chytnu za ruce. Výtah se však otvírá. Erick se mi vymaní ze sevření a chce zmáčknout tlačítko výtahu, do něj však již vstupuje Leo. „Co tady děláš?" Štěkne na mě. Podívám se mu skrz slzy do očí. On však hned pohledem sjíždí k mému krku. Ve stejný moment mu zavibruje telefon, který svírá pevně v ruce. Naštvaně se na něj podívá. Jakmile na něm zahlédnu fotku, jak sedím Dantovi polonahá na klíně, a dlouhou textovou zprávu, potáhnu se zoufale za vlasy. Tohle je špatný. Tohle je sakra špatný. Leo mě probodává pohledem a znovu se mi zadívá na krk. Z hluboka se nadechnu. Na tohle budu potřebovat hodně sil. „Měla jsi ho tam udržet do tří," zvýší okamžitě naštvaně hlas. Je to to jediné, kvůli čemu zuří? „Zlato... vysvětlím ti to..." hlesnu. Leo se však prudce rozmáchne a zasadí mi silnou facku. Tak silnou, až ztrácím rovnováhu a zády narážím do zábradlí ve výtahu. Svezu se ihned na zem. Tiše zavzlykám. Rukou se rozechvěle chytám za tvář, bojím se však podívat Leovi do očí. „Běž do ložnice," štěkne tiše. Ruce a nohy se mi však chvějí natolik, že si nejsem jistá, zda se vůbec postavím. Hlava se mi točí, tvář mi celá hoří. Píská mi v levém uchu. „Neslyšelas?!" Zvýší znovu hlas. Erick mi pomáhá na nohy a potáhne mě rychle z výtahu. „Ty ne," zarazí ho však Leo prudce. Mě nechává vystoupit, Ericka však v chůzi zastaví. „Ericku, sežeň doktora..." „Doktora, pane?" Hlesne překvapením. „Cole... zaveď Reu do ložnice..." otočí se Leo na nás, já se mu však stále odmítám podívat do očí. „Pojď," chytá mě Cole za paži a vydá se se mnou směrem do obýváku, odkud stále slyším vycházet hlasy. „Reo! Ty už jsi zpátky?" Ptá se Luke pobaveně. Z jeho hlasu vycítím, že už je značně ožralý. „Pojď za námi ještě trošku popít..." ozývá se znovu. Já však sklopím hlavu ještě víc, aby mi vlasy spadly do tváře a mohla jsem beze slova projít dál. Hlava se mi však točí, srdce mi silně buší. Cítím, jak mi pomalu začínají působit ty pitomý prášky. „To je krev...?" Slyším hlesnout Matta. Cole mě beze slova postrčí ke schodům a tak je začnu pomalu vycházet. „Reo...!" Zaslechnu Mattův hlas znovu, tentokrát doprovázen jeho hlasitými kroky. „Slečna Baiamonte si potřebuje odpočinout... dopřejte jí, prosím, trochu klidu..." řekne Cole klidně. Jakmile však po točitých schodech vyjdu o něco výš nahoru, nechtěně se střetám s Mattem pohledem. Cítím, jak mi po tváři stéká další slza. I kdyby jen trošičku tušil, co se děje, nedokázal by mi pomoct. V tomhle mi nedokáže pomoct nikdo.