andREA 2

87

Chvěji se zimou. Chvěji se strachy.
Nechali otevřené hlavní vstupní dveře a tak do chaty proudí chladný silný vítr. Občas dveře přivírá a tak jeden z mužů ztrácí trpělivost a dveře čímsi zaráží. „Hlavu dolů," přišlápne mi někdo seshora hlavu botou a mé čelo silně naráží do podlahy. Pevně zavřu oči. Au.
Kolena mám již otlačená, operované koleno mě bolí jak čert. Mám pocit, že bolestí snad puknu. Tohle opravdu nevydržím. Drží nás takhle už několik desítek minut. Alespoň mi to tak připadá. Nikdo z nás nemluví, nikdo se neodváží ani pohnout. Všichni jsou zřejmě zranění. Všichni, až na mě. Všem je ale jasné, že tahle situace nemá východisko. Je jich na nás moc. Mají až moc zbraní. Mají nad námi až moc kontroly.
Z venku zaslechnu zvuk motorů a slyším, jak před domem zastavuje několik aut. Snažím se periferně znovu podívat na dveře, jde mi to ale těžko. Snažím se hlavu držet co nejvíce u země, být co nejvíce nenápadná. Jakmile ho však zahlédnu, veškerá má snaha jde ta tam. Srdce se mi krátce zastaví. Zatajím dech. Strachy se mi zatemní před očima a přeběhne mi mráz po zádech. Rychle otáčím hlavu zpátky dolů. Tep se mi tak moc zrychlí. Snažím se pomalu nadechnout, celé tělo se mi však začne třást.
Slyším, jak do místnosti vchází tucty mužů. Musí jich tady teď být desítky. Jeden specifický svérázný krok však poznávám okamžitě. Všechno utichne a já jen slyším, jak jeho polobotky cvakají o podlahu. „Přiveďte mi ji..." řekne vážně. Zavrtím rychle hlavou a tiše zakňučím. Někdo mě však již tahá za ruce do stoje. Nejdříve se mi krátce podlomí nohy, nucenou chůzí se však koleno vzpamatuje a já se tak v mžiku octnu tváří v tvář tátovi. Danielovi. Tomu, jehož tvář jsem neviděla tak dlouho. Podívám se mu pomalu do očí. Je rozzuřený. Je plný nenávisti. „Tati..." šeptnu rozechvěle. Vlepí mi silnou facku. Okamžitě ztrácím rovnováhu a tvrdě dopadám na rameno na zem. Táta ke mně hned přistoupí a ve vzteku mě silně kopne do břicha. Vzlyknu bolestí. On však nepřestává a kope dál. „Danieli...!" Ozývá se Leův hlas. Následuje tupá rána a Leo mluvit přestane. I tátovy kopy však ustanou. Choulím se bezvládně na zemi a hlasitě zavzlykám. „Buď zticha," kopne mě patou do obličeje. Silná rána do lícní kosti mě přinutí zavřít oči. Mé tělo se nepřestává třást. Projde pomalým krokem kolem mě a já tak doufám, že mám alespoň chvíli na to popadnout dech. „Kdo to je?" Ptá se táta bez zájmu. „Nejspíš ochranka... byli tady s nimi..." odpoví jeden z mužů. Snažím se zklidnit svůj dech, zklidnit svůj tep, nic mi ale nepomáhá. Hlava se mi točí a já začínám pomalu zjišťovat, že tohle sen není. Tohle se opravdu děje. „Ukliďte je někam... a najděte mi nějaké soukromí k rozhovoru s... mojí dcerou..." sykne, jak kdyby mu jen z toho pomyšlení bylo špatně. „Neměli bychom si spíš promluvit my dva?" Ozývá se Leo důrazně, jakmile ho zvedají na nohy. Táta se nad tím mírně uchechtne. „Ty přijdeš na řadu později, Aulelio... nemusíš se bát..." usměje se na něj. Někdo ke mně naštvaně dochází a chytá mě za pouta. „Vstávej," štěkne na mě a vytáhne mě do kleku a následně i do stoje. Hlava se mi zatočí, proto moc spolupráce při chůzi vykonávat nedokážu. Krátce se však střetám pohledem s Colem, vzápětí mě však tahají od nich pryč a já tak pohled na ostatní ztrácím. Z hluboka se krátce nadechnu. „Pohni," štěkne po mně muž, který mě sebou táhne. Před námi jiný otvírá dveře do Leovy pracovny a doprostřed místnosti chystá židli. Druhý muž mě na ni posadí, chytne mě silně za vlasy a zakloní mi hlavu. „A žádné blbosti, holka..." sykne. Hlavu mi pouští a já ji proto skloním. Pokouším se nadechnout, už teď však cítím jak moc mám podrážděná žebra a žaludek. Už teď tuším, jak moc to zítra bude bolet.
„Sežeňte mi něco k pití... a whisky..." rozkáže táta, jakmile rázným krokem vkročí do místnosti. Prochází kolem mě a dochází až k Leově stolu, kde natáhne ruce a čeká, až z něj chlápek, který mě sem dovedl, sundá sako. To se stane ihned vzápětí a táta si tak následně rozepíná knoflíčky u zápěstí, aby si rukávy košile mohl vyhrnout. Pomalu uhýbám pohledem. „Jaká byla svatba?" Ptá se mě zatím. „Nedostal jsem pozvánku," dodává. Pomalu se na něj znovu podívám. Na tohle nehodlám odpovídat. „Nico ale říkal, že jsem o moc nepřišel..." ušklíbne se. Pomalu obchází stůl a opírá se o něj zadkem tak, aby byl čelem ke mně. Já se snažím nedát na sobě nic znát. Jen si se mnou určitě hraje. Nebo doopravdy ví, že byl Nico se mnou? „Myslela sis, že na to nepřijdu?" Uchechtne se mírně. „Mí lidé jsou mi věrní, Reo..." usmívá se. „Tvá rodina mezi ně nepatří..." namítám šeptem. Nad tím povytáhne obočí. „Já ti jsem snad věrná?" Dodávám. Sklopí pomalu hlavu a usmívá se. Nakonec přikývne.
„S tebou to byl vždycky oříšek..." zašeptá. „Měl jsem se tě zbavit už dávno... pykám si za to sám, každý sklízíme dary ze svých činů..." podívá se mi do očí. Na tyhle bláboly teď opravdu nemám náladu. „A přitom Tim byl ten, který se tě snažil zbavit... a já mu to rozmlouvala..." zašeptám si pro sebe. „Víš, co mě mrzí nejvíc?" Ptá se a pomalu ke mně vykročí. Zřejmě mou poznámku neslyšel. To je nejspíš dobře. „Že jsi musela k tomuhle nechutnému plánu zneužít mou Cass..." štěkne naštvaně. „Celej život tě opečovávala s láskou a ty jedinej den zasvěcený ji... zkazíš tímto..." sykne. Pomalu se přede mnou zastaví. Nedívám se mu však do očí nýbrž na jeho upnutou košili. Přijde mi, že zase zhubnul. Je víc fit nebo se mi to zdá? Je možné, že s věkem je na tom líp a líp?
Silně mě chytá za tváře a hlavu mi zvedá tak, abych se mu podívala do očí. Tentokrát tak raději udělám, i když mi je víc než jindy jasné, že z tohoto se jen tak nevyvleču. „Řekni mi proč?" Zamračí se. Já však stále mlčím. Ať už řeknu cokoliv, nebude to chtít slyšet. „Kvůli tobě umírají nevinní... mohli jsme si žít v klidu, dvě rodiny vedle sebe... a ty to takhle všechno zničíš..." štěkne mi u obličeje. Hlavu mi silně odstrčí a já se naštvaně zadívám do země. „Nepřijde ti vhodné mi aspoň odpovědět? Hm?" „Já to nebyla..." odpovím proto vážně. Nad tím se hlasitě zasměje. „Vážně chceš hrát tuhle hru?" Povytáhne pobaveně obočí. „Vím, že jsi tehdy mluvila s Maxem a že ti předal vzkaz..." štěkne. Nejhorší na tom je, že tahle část příběhu je pravda. Nejhorší na tom je, že je také pravda, že jsem ten vzkaz předala dál. Kdybych mlčela, možná by k tomu nikdy nedošlo. „Jen pořád nechápu, proč jsi do toho musela zatáhnout Nica... proč ta falešná svatba?" Ptá se zvídavě. Pomalu mě obchází a čupá si ke mně. „To je on?" Uchechtne se. Ihned mi z prstu stáhne prsten a znovu se postaví. Znovu mě obchází, tentokrát si však prsten prohlíží. „Aulelio umí kupovat hezké věci, to se mu musí nechat..." uchechtne se. „Co chceš, tati?" Podívám se na něj naštvaně. Už mě ty jeho unavující kecy nebaví. Překvapeně se na mě podívá. Usmívá se. „Takže si opět budeme hrát na šťastný vztah otce a dcery?" Povytáhne obočí. Prsten odkládá na stůl a znovu se o něj opírá. Podívám se mu do očí. Už chci mít tento rozhovor za sebou. „Co všechno máš ještě v plánu?" Ptá se vážně. Nad tím se mírně uchechtnu. I kdybych něco v plánu měla, jemu bych to rozhodně neříkala. „Ještě není pozdě na to je hodit přes palubu..." „Jsou mi větší rodinou než ty..." vyčtu mu. „Po tom všem, co jsi mi udělal, snad čekáš, že se tě budu doprošovat?" „Pojďme uzavřít obchod, Reo..." řekne však vážně. „S tebou neobchoduju," odseknu. Nad tím se pousměje. „Jsem ochotný zapomenout na to, co se stalo... na tuhle celou... aféru..." rozhodí podivně rukama. Tiše sleduje, jak budu reagovat. Já však čekám na ten háček. „Přepíšeš na mě zpátky všechen majetek, co jsi neprávem zdědila po mém otci..." řekne vážně. Nad tím se hlasitě zasměju. A už jsme u toho zase. „Tvůj syn bude spokojeně dál žít... Leonardo taky... a ty budeš ta rozumná holka, co se mnou zase začne spolupracovat a chránit svou rodinu... svou pravou rodinu, Baiamonte..." řekne vážně. Slyší se vůbec, co říká? Odvracím pobaveně pohled a usmívám se. „Jak se to říká..." zamyslím se. „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš?" Povytáhnu obočí. „Nic mi nemůžeš... nemůžeš mě zabít, protože bys o možnost získat ten majetek přišel... nemůžeš zabít ani Lea... získala bych ten majetek já... nemůžeš nic," uchechtnu se. „Oba moc dobře víme, že máte předmanželskou smlouvu... tobě z jeho majetku nepřipadne ani kapka..." „Proč si pořád myslíš, že jsem tak hloupá? Nemyslíš, že to věčné podceňování mě tě dohnalo až sem?" Povytáhnu obočí. Hned však ke mně vykročí a vlepí mi silnou facku. Tak silnou, až ztrácím rovnováhu a dopadám tvrdě na zem. Znovu na to stejné rameno, znovu na ta naražená žebra. Bolestí zavírám pevně oči. Slyším, jak se táta nevěřícně uchechtne. Nevěřím, že z těch všech mých hloupých poznámek ho právě tahle naštvala nejvíc. „Chceš si hrát?" Ptá se klidně. Pomalinku otvírám oči. Pohledem zavadím jen o jeho kotníky. Nemám teď absolutně žádnou energii se ani pohnout. „Fajn, budeme si hrát," šeptne. Prudce mě chytá za paži a zvedá mě ze země. Potáhne mě prudce ke dveřím, snažím se mu vymanit ze sevření, jeho stisk však zesílí. „Nevzpírej se... sama jsi to chtěla," odpoví. Táhne mě rychle k hlavním dveřím, sotva však stíhám jeho krok. „Otevřít," rozkáže muži u dveří. Jakmile tak udělá, silně do mě strčí. Snažím se rovnováhu udržet, šlápnu však do prázdna a tvrdě se kutálím po zmrzlých schodech dolů. Dopadám do čerstvě navátého sněhu. Ačkoliv dopad zas tak tvrdý není, cítím, jak mi oblečení pomalu nasákne vlhkost. Chladný vánek mi z obličeje zčeše vlasy a já se silně zachvěji zimou. „Tady se ti bude lépe přemýšlet, viď?" Schází táta schody za mnou. Naštvaně mě kopne do zad a já tiše zaskučím. „Vstávej..." štěkne na mě. Já však stále lapu po dechu. Proto do mě znovu naštvaně kopne, tentokrát se strefí do žeber. „Neslyšelas?!" Zvýší hlas. Opatrně se překulím na rameno a snažím se rozdýchat bolest. Slzy se mi nahrnou do očí. „Jsi fakt ubohá..." štěkne. „Nechte ji tady... až se doplazí zpátky dovnitř, řekněte mi..." slyším tátu říkat po cestě zpátky do domu. Mně mezitím stečou první slzy po tváři. Chladný vítr mě okamžitě zamrazí. Promočené ponožky mě již začnou tak moc studit. Štípat. Čerstvý sníh mi padá na obličej. V tomhle prašanu se nemám nikdy šanci postavit.