andREA 2

39

„Benjamín vůbec nedorazí?" Ptá se Leova máma opilým tónem. „Je se Stephanie ve zdravotním středisku, mami... už jsem ti to říkala," povzdechne si Ariadna znovu, zatímco mi znovu nalévá další sklenku vína. „Ježíši... to stačí..." zarazím ji rychle. Je to už má čtvrtá sklenka. Už to začínám na sobě trochu pociťovat. I možná vzhledem k tomu, kolik jsem toho vypila ráno. A ještě jsem měla sklenku whisky u táty. „To je to tak vážné?" Vyzvídá Carlotta dál. „Ale není... jen to hraje prosím tě..." uchechtne se Samuel pobaveně a hodí si do pusy několik wasabi arašídů. „Má otřes mozku," připomene mu Ari vážným tónem. Tiše si povzdechnu a natáhnu se pro sklenici vína. Hltavě se z ní napiju. „Nic, co by nezvládla..." zašeptá Leo tiše. Ari ho ihned probodne pohledem. „Není to zrovna příjemné načasování... po tom, co jsi měl ten incident s Benem," odpoví mu vážně. „Nazýváš to incidentem?" Zasměje se Sam pobaveně. Pomalinku, tiše odkládám sklenici na stůl. Přijdu si tady teď navíc. Nechci to poslouchat. „Otec z vás vychoval bandu spratků..." zašeptá Carlotta opile. „Vychoval z nás pravé muže," namítne Leo okamžitě. Carlotta se nad tím jen uchechtne. „Uvidíme, kdo se bude chovat jako pravý muž, až budete řešit jeho peníze..." štěkne nevrle. Dlouze se napije své sklenice vína. Ari si se mnou pomalu vymění pohled. „Aulelio ti to neřekl? Dědické řízení už proběhlo," oznámí Sam důrazně. Naštvaně. Leo se pomalinku nadechne. Pomalu se mi podívá do očí. Tohle je těch pár vteřin před tím, než to celé vypukne. Ten známý klid před bouří. Oba víme, že se tomu ale už nedá zabránit. „Vážně?" Podívá se jejich máma na Ari. „Proč jsi mi nic neřekla?" Vyčte jí. „Protože jsem se to dozvěděla teprve včera, mami," odpoví ji Ari nevrle. Carlotta se nad tím zamračí. „Tomu nerozumím... včera byl přeci teprve Makkův pohřeb... jak mohl-" „Aulelio to uspíšil. Proběhlo to v tajnosti, ještě dřív, než se vrátil z Itálie." Odpoví Sam naštvaně. Carlotta Lea ihned probodává pohledem. Následně se uchechtne. „Shrábl sis všechno pro sebe...? Už zase...?" Zašeptá zklamaně. „Nehraj překvapenou, mami... věděla jsi, že to táta odkáže hlavě rodiny..." odpoví Leo klidně. „Měl to rozdělit mezi nás všechny..." namítne Sam. „To říkáš jen proto, že jsi to nezdědil ty," ozve se od dveří otrávený Ben. Pomalými kroky za námi dochází se sklenicí nějakého koktejlu. „Kdyby to dal všechno tobě, nebyl bys proti," odpoví mu znovu tiše. „Jasně, že tobě je to jedno. Jsi nejmladší, neměl jsi dostat nic," štěkne na něj Sam rozčíleně. „Vždycky to bylo mezi váma dvouma," pokrčí Ben ledabyle rameny. „To teda nebylo," uchechtne se Ari. „Táta měl vždycky nejradši Lea..." odsekne mírně. Z hluboka se nadechnu a pomalu k Leovi otočím hlavu. Pohladí mě jemně po stehně. Přijdu si, jak kdybych teď byla doma. U nás by však již lítaly věci. Rozdávaly se facky. „To není pravda... jen jsem byl schopnější, tím bych to uzavřel..." poví Leo klidným hlasem. „Schopnější?" Uchechtne se Sam. „Co se tak divíš? Vždycky mi bylo jasné, že to připadne tobě, jsi starší. Tak jsem začal dřít. Věk nepokořím... ale tvé schopnosti ano," podívá se mu vážně do očí. „Rea taky pokořila Danielovy schopnosti?" Vytasí se. Sam mě probodává pohledem. „Do tohoto ji netahej," štěkne Leo přísně. „Proč ne? Oba jste získali celé dědictví naprosto stejným způsobem... ve stejnou dobu... vážně si myslíš, že nikomu nedošlo, proč tomu tak je?" „Brečíš, protože sis to sám nedokázal zařídit?" Promluvím poprvé. Sama má otázka mírně zaskočí. „Není ve finále jedno, jak k tomu došlo?" Povytáhnu obočí. Samuel si mírně uchechtne. „Je ti jasné, že to nedělal kvůli tobě, viď? Hned po svatbě to bude patřit jemu..." „Nečekám, že pochopíš, že se lidé berou i z lásky..." odpovím. Samuel se nahlas zasměje. „Ale prosím tě, nebuď naivní... Kaluovi se nikdy z lásky nebrali. Vybíráme si sňatek pro lepší postavení..." „To stačí..." vloží se do toho Leo rázně. „Vždyť je to pravda," namítne Ben klidně. „S Reou jsme podepsali předmanželskou smlouvu. Z jejího majetku nezískám ani halíř," řekne Leo rázně. Srdce mi mírně poskočí. Jedině já totiž vím, že to je lež. Mluvil o tom, několikrát. Nikdy k samotnému podepsání ale nedošlo. „Zbláznil ses?" Namítne Sam hned. Nad tím se tiše uchechtnu. Nejdřív tvrdí jedno a pak druhé. „Jo. Zbláznil. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že by má rodina pro jednou mohla akceptovat sňatek založený na reálných citech." Štěkne po něm. „Sám ani nevíš, co to láska je..." zašeptá Carlotta opile. „Jsi studený jak psí čumák... ani emoce neumíš projevovat..." dodá hned. Podívá se mi pomalu do očí. Zkoumá mě. Jak kdyby mi nevěřila. „Chtěli jsme vám s Reou ještě něco oznámit," řekne Leo znovu důležitě. Pomalu se na něj podívám. Vážně? Chtěli? Máme co oznamovat? „Rozhodli jsme se svatbu posunout a udělat ji podle svého... chceme tam lidi, kteří při nás opravdu stojí..." „Co tím chceš říct... nejsme tam zváni?" Podiví se Ari. Spíš se přímo zděsí. „Přál bych si vás tam všechny mít... ale ne i za tu cenu, že mi zkazíte ten nejdůležitější den v mém životě," odpoví ji. „A ještě jedna věc..." zašeptá. Podívá se krátce na mě a chytá mě za ruku. Jak kdybych věděla, co se teď chystá říct. Já ale nemám ani nejmenší ponětí. „Po svatbě se sem s Reou přestěhujeme..." oznámí. Krátce zapomenu dýchat. Ihned se však napomínám. Nesmím vypadat překvapeně. Musím vypadat, že o tom vím. Ale do hajzlu, proč mi něco takového neřekl? Proč se nezeptal? Co když tady nechci žít? Je to přeci jejich hlavní rodinné sídlo. Skoro palácový komplex. Co v tak velkém prostoru budeme dělat? „Posral ses?" Vyštěkne Sam okamžitě. „Proč ne? Vždycky tady bydlela hlava rodiny..." pokrčí rameny Ben. „Vždycky tady bydlel táta," namítne Ari naštvaně. „On žádná hlava rodiny rozhodně není," štěkne na Bena Sam. „Potřebuješ připomenout, kde je tvé místo?" Podívá se Leo na Sama přísně. „Nezačínejte zase," povzdechne si Carlotta zoufale a otráveně si opře hlavu o gauč. Rezignovaně se zadívá do stropu. „Ty mi nemáš co vyhrožovat. Ani své rodině nedokážeš přiznat, jak otec zemřel," zvýší Sam hlas. Leo ho ihned probodává pohledem. „Co to povídáš...? Táta měl přeci infarkt..." hlesne Ari šokovaně. „Neměl. Někdo ho otrávil..." odpoví Sam. Matně si vzpomínám, že o infarktu Leo ani nemluvil. Zemřel ve spánku. To mi řekl. Znamená to, že o tom už tehdy věděl?
Carlotta se pomalu zpříma posadí. Lea probodává pohledem. „Aulelio... co to tvůj bratr povídá?" Ptá se naštvaně. „Je to pravda?" Hlesne Ari se slzami v očích. Ben se však zdá podivně klidný. „Je," odpoví Leo klidně. Ari se okamžitě chytá dlaněmi za pusu. Slzy jí ihned začnou stékat po tvářích. Carlotta však jen zavrtí hlavou. „Víš aspoň kdo to byl?" Probodává Lea nenávistně pohledem. „Jsem mu už na stopě..." ozve se Sam. „Je už mrtvý... postaral jsem se o to..." odpoví Leo klidně. Sam jen povytáhne obočí. „Celou dobu jsi věděl, kdo to byl?" Podiví se. „Jasně, že jo... myslíš, že bych to nechal jen tak?" „Proč jsi nám nic neřekl?" Vyčte mu Ari hned plačtivě. Pomalu se k Leovi nakloním. „Jdu si zapálit," šeptnu mu u ucha a ihned se mlčky zvedám. U této konverzace opravdu nepotřebuji být.
Tichým rychlým krokem ihned zamířím k hlavním dveřím, které jsou k této místnosti mnohem blíž, než hlavní terasa. Potřebuji z té napjaté atmosféry hlavně rychle vypadnout. Celá se uvnitř třesu a to ani nenadávají mně. Nechápu, jak tohle zvládá Leo s klidem ustát.
Docházím ke dveřím, které mi muži přede mnou ihned otvírají. Jakmile ven vykročím, všímám si, že vydatně prší. Mírně se nad tím zarazím, jak kdybych se měla deště bát. Dlouze se nadechnu. Najednou se cítím zase o něco živější. O kapku silnější. Mírně se pousměju a docházím k mohutnému schodišti. Váhavým a pomalým krokem scházím na poslední schod, na který neprší. Pomalu se na něj posadím. Automaticky si vytahuji cigaretu z krabičky, nezapálenou ji však držím mezi prsty a pohlédnu do dáli. Na opar z deště, který se drží nad krajinou. Na provazy vody, které přede mnou tvoří nádhernou proměnlivou oponu. Na kapky, které se postupně odrážejí od země. Tančí nad povrchem. Tvoří nádherné obrazce jen pár centimetrů nad půdou. Z hluboka se nadechnu. Vlhký vzduch v plicích mě tak moc uklidňuje. Cítím se díky němu tak moc silná. Nepřemožitelná.
„Leovi nevadí, že zase kouříš?" Ptá se mě Ben a posadí se vedle mě. Pomalu se na něj podívám. Sahám si do kapsy pro zapalovač. „Ví, že když mi v tom nebude bránit, budu kouřit míň..." odpovím. Cigaretu si vkládám mezi rty a nakonec si konečně zapálím. Dlouze si potáhnu a zavírám oči. Je mi krásně. Po dlouhé době se cítím tak skvěle. „Brácha mi říkal, že bys ses chtěla znovu pokusit o dítě..." zašeptá, jak kdyby to bylo nějaké tajemství. Pomalu oči otvírám a zadívám se upřeně před sebe. Dlouze kouř vydechnu. „Leo někdy moc mluví..." odpovím stroze. „Moc dobře přece víš, že bys mohla umřít..." řekne. Cigaretu si bez optání ode mě přebírá a sám si potáhne. Pomalu se na něj podívám. Chvíli ho mlčky pozoruju. Nakonec se tiše uchechtnu a pokroutím hlavou. Chci si vytáhnout druhou cigaretu, Ben mi ji však ihned vzápětí vrací. Potáhl si jen jednou. „To je stejně jedno, Leo nedopustí, abych byla znovu těhotná..." odpovím. Tentokrát si potáhnu já. „Chtěla jsem s tebou stejně probrat tu operaci..." vydechnu kouř. „Jakou operaci?" Opáčí. „Tu sterilizaci... chci na to jít co nejdřív, ať se na svatbě cítím už dobře..." „Vážně na to chceš jít?" Podiví se. Pomalu pokrčím rameny. „Proč ne?" Podívám se mu do očí. „Miluju sex. Takhle si budu moct užívat nepřetržitě... a když si to Leo tak moc přeje..." pokrčím znovu rameny. Ben se nevěřícně uchechtne a chvíli mě překvapením sleduje. Zřejmě přemýšlí, zda mu říkám pravdu či ne. „Dej mi ještě potáhnout," natáhne ke mně nakonec ruku. „Ne," odseknu mírně. Zadívám se znovu před sebe. Z kapsy však vytahuju krabičku cigaret a hážu ji na schod mezi nás. „Nechci celou... nekouřím..." „To vidím..." „Kouřím jen na nervy," namítne. „To já taky..." ušklíbnu se, protože vlastně díky tomu můžu kouřit pořád. Ben se z hluboka nadechne a potáhne se za vlasy. Tiše zanadává a nakonec si svou cigaretu z krabičky vytáhne. „Nezeptáš se, jak je Steph?" Ptá se, jakmile si cigaretu vkládá do úst, aby si ji zapálil. Zapalovač mu pomalu podávám. „Nezajímá mě to," odpovím. Nad tím Ben povytáhne obočí. „Jste si přeci blízké..." „Byly jsme." „Je to jedna hloupá hádka, Reo..." „Řekla mi, že jí Dante řekl, že jsme spolu něco měli... co když myslel tu noc v Inku?" Zašeptám si pro sebe. Sama nad tím od té doby přemýšlím. „Jakou noc v Inku?" Ptá se Ben hloupě. Zřejmě neví, že se to stalo právě tam. Ani se mu nedivím. Nikoho by nenapadlo, že na to celé vlastně můj táta dohlížel. Pomalu se postavím. „Kam jdeš?" Podiví se Ben okamžitě. Já však scházím schody dolů a odhaluji tak postupně své tělo dešti. První kapky mi nejdříve dopadají na špičky bot. Vzápětí ucítím další chladivé kapky na dekoltu. Na ramenou. Na hlavě. Na obličeji. Potáhnu si naposledy z cigarety, za chvíli totiž bude tak mokrá, že se celá rozmočí. A proto ji taktéž odhazuji na zem. Zadívám se na ni. „Zbláznila ses? Nachladíš se...!" Slyším za sebou. Já ale i tak udělám několik dalších kroků od domu. Voda mi však stéká i do bot a mně se jde čím dál tím hůř. A tak se rychle vyzouvám a boty nechávám na zemi. Bosou nohou došlápnu na dlážděnou příjezdovou cestu. Je kupodivu ještě teplá. Ale příjemně teplá.
Pomalu se s úsměvem na rtech otáčím na Bena. Ze schodů ke mně však pomalými kroky schází již Leo. Ben stále sedí v suchu. Vypadá ale překvapený, že i Leo do deště vstoupil. „Vypadáš šťastně," pousměje se Leo na mě. Odsud nás přes ten déšť nemůže nikdo slyšet. A já se usmívám ještě víc. „Protože jsem..." řeknu s úsměvem na rtech. Leo ke mně pomalu přistoupí. Odhrne mi několik mokrých plamenů vlasů z tváře, i tak však cítím, jak se mi k ní ostatní lepí. „Teď nevím, jestli z tebe mluví ten alkohol nebo déšť..." zašeptá. Já se však na něj stále usmívám jako blázen. I kdybych se jako blázen cítila, už se nikdy nechci cítit jinak. „Chci tančit..." řeknu šťastně. Leo se nad tím mírně zasměje. „Cože?" Povytáhne pobaveně obočí. „Ty umíš tančit?" Podiví se. Hned vrtím hlavou. „Neumím. Svatba je ale už za pár měsíců... měla bych se to naučit..." řeknu vážně. Leo ke mně o krok přistoupí a chytá mě za tváře. Jemně mě políbí na rty. „Miluju tě..." zašeptá mi na ně. „Já vím," odpovím šťastně. Zadívám se mu hluboko do očí. Jen tak chvíli civím a užívám si ten moment, kdy mě drží za tváře. Kdy mi na tělo dopadají kapky deště a já se cítím konečně šťastná. Konečně jsem to zase já.
Hlasitě zahřmí a já se toho mírně lekám. „Hej," zaluská mi několikrát před obličejem. Jakmile zamrkám, zjišťuji však, že přede mnou stojí Ben. Nedotýká se mě. Je alespoň metr a půl ode mě. „Kde je Leo?" Ptám se zmateně. Začíná mi být zima. „Neblbni a pojď se schovat!" Zařve na mě a chytá mě pevně za ruku. Déšť je tak vydatný, že ho sotva slyším. Nechám se však táhnout zpátky ke vchodu, kde se se mnou, opět na schodech, zastaví. Kapky vody mu stékají po tvářích. „Zbláznila ses?!" Zařve na mě okamžitě, mírně mu však přeskočí hlas. „Kde je Leo?" Ptám se znovu zmateně. Odešel někam v tom dešti? Nebo se vrátil zpátky a já to nestihla postřehnout? „Leo? Ten je přece uvnitř s ostatníma..." zamračí se Ben hned. Já se však zmateně zadívám na dveře. Cítím, jak se mi oblečení lepí na tělo. Cítím, jak se začínám třást zimou. V hlavě mám ale takový zmatek. Na druhou stranu mi to ale dochází rychle, i když tomu vůbec nerozumím. „Pojď prosím tě dovnitř, než nachladneš úplně..." kývne směrem ke dveřím. Pomalu zmateně přikývnu. „Jo... dobře..." hlesnu, zatímco se nechám odvádět dovnitř. Už se celá klepu zimou. Jsem ale tak moc zmatená, že se sama od sebe nedokážu ani pohnout. Je až k podivení, že nezapomínám dýchat. „Běž se převlíct, prosím tě, než nastydneš..." rozkáže mi Ben, zní však, jak kdyby to se mnou už vzdával. Přesvědčí se, že mě má Erick pod kontrolou a ihned mizí v chodbě. Zajedu si zoufale rukou do mokrých vlasů. „Jdeš?" Ptá se mě Erick. Někdy úplně zapomínám na to, že mi vlastně celou tu dobu dýchá za krk. Probodávám ho proto mírně pohledem a naštvaným krokem vycházím schody do vyššího patra. Ve vedlejším křídle vily bychom snad stále měli mít svou ložnici a v ní snad i nějaké mé věci. Zamířím proto okamžitě chodbou právě tam. Na chvíli se mi však rozostří vidění a já do někoho narážím. Spadla bych nejspíš na zem, kdyby mě muž z ochranky ihned nezachytil. „Jste v pořádku?" Ptá se mě pohotově. Naštvaně se mu vymaním ze sevření. Probodnu ho naštvaně pohledem. „Dávej pozor," štěknu na něj. Sama ale slyším, jak moc opile zním. Je to zvláštní pocit. Být tak moc opilý, až to na vás jde poznat, zároveň však být opilý tak málo, že to rozpoznáte i vy sami. Stává se mi to docela často. Nepřišlo mi ale, že jsem toho vypila tolik. Nebo se snad pletu? Copak jsem snad opilá natolik, že se zítra probudím a nebudu si nic pamatovat? To těžko. „Pozor...!" Křikne Erick mírně a rychle mě chytá za paže. Šokovaně se na něj podívám. Netuším, na co jsem měla dát pozor, před čím mě varoval. A tak se mu vyděšeně podívám do očí. „Dáváš na mě pozor ty... nemusím přece i já..." vypadne ze mě. Povytáhne mírně obočí. Pomalu se mu z náručí vymaním a pomalým rozvážným krokem se vydám k ložnici. Otvírám prudce dveře, jen abych zjistila, že jsem v jakési knihovně. Tady jsem snad nikdy nebyla. „Přestěhovali nám postel?" Zeptám se hloupě. „Jsi v jiném křídle..." řekne Erick za mnou. Zavrtím však hlavou. Jsem si jistá, že jsme vždy měli ložnici tady. Šla jsem dobře. „Ne... tady jsem spala..." stojím si za svým. Erick se mi unaveně podívá do očí. Nadechne se, nakonec si ale jen povzdechne. Nic nenamítá. Zřejmě ho už ani nenapadá co „Zavedu tě do ložnice, pojď..." zašeptá. „Měli mi to říct..." řeknu naštvaně. „Co?" Ptá se mě. Já mu však neodpovídám a rázným krokem se vydávám dál. Po několika krocích se mi však podlamuje koleno a já tvrdě dopadám na zem. Ani nevím jak, najednou se ocitám na zádech. Erick na mě odsuzovačně pohlíží. Hlasitě si povzdechne a promne si oči. „Proč já...?" Šeptne si pro sebe. „Z tohto úhlu jsi docela hezkej..." řeknu zamyšleně. Proč jsem si toho dřív nevšimla? Opravdu se mi líbí. Je to přesně můj typ.
Probodává mě pohledem. „Nate, přijď do severozápadního křídla... první patro u knihovny... máš tady práci..." řekne nahlas. Nevím však, na koho mluví. „Kdo je Nate?" Ptám se ze země. „Tvůj druhý bodyguard," odsekne Erick mírně. „Nemám druhého bodyguarda..." namítnu. Erick se však jen mírně uchechtne. Založí si ruce v bok a ohlédne se. Já se však zadívám upřeně do stropu. Ta zem tak příjemně studí. Chlad mírně prostupuje skrz vodou nasáklé oblečení. Už mi není zima. Je mi horko. A z této příjemné podlahy se odmítám zvednout.
„Jsi tady brzo..." ozve se Erick. Můj pohled padne na mladého krasavce. Ihned si rozpomenu, že už jsem ho párkrát viděla. Nikdy jsem mu ale nevěnovala přílišnou pozornost. Teď z něj ale nespouštím oči. Sleduji každý jeho pohyb, každý záhyb jeho oblečení, které mu obepíná svalnaté tělo. Ruce, které má větší než Erick. Svalnatější. Pokožku má snědší. Oči tmavší. A právě s těmi se teď střetávám pohledem. „Vstávej," promluví ke mně klidně. Já se však zářivě usmívám. Měli mi říct, že pro mě dělá takový krasavec. „Říkám ti to naposledy... vstávej..." zopakuje, tentokrát krapet přísněji. „Je mi fajn..." odpovím s úsměvem. „Ne, není," odsekne. Prudce mě chytá za ruku a postaví mě tak prudce, až se mi zatočí hlava a já zavrávorám. Bůh ví, jak mě tak rychle zvládl postavit. Jeho mohutné ruce mě chytají za pas a otočí mě směrem, kterým mě následně mírně postrčí. Kupodivu zvládnu udělat několik stabilních kroků, mám však pocit, že se ta chodba neustále vlní. Netuším, kdo ji navrhl, ale měl ji navrhnout rovnou. Tohle se nedá vůbec vybírat.
Nate mě chytá pevně za paži a já se na chvíli zastavím. Tak moc se mi točí hlava. „Je ti špatně?" Ptá se. Pomalu se mnou pokračuje v chůzi dál, stále mě však kupodivu drží za paži. Nejspíš proto, abychom se společně lépe vyhýbali té vlnité chodbě. „Reo..." řekne důrazněji. „Chci jít běhat," odpovím pomalu. „S běháním si pár dní počkáš..." zašeptá. Otvírá dveře před námi a společně se mnou do místnosti vchází. Ihned se v ní automaticky rozsvítí a já zamžourám do světla. Nate do dveří mírně kopne a zavírá je. Pomalu se mnou dochází k posteli, na kterou se následně posadím. Znovu se mi zatočí hlava, pomalu se na něj ale znovu podívám. Napřáhnu k němu ruku. „Rea Baiamonte," představím se opile. Mírně se ušklíbne, nic ale neříká. „Taky by ses mi měl představit..." zahuhlám. „Jsem Nate," řekne jen. Odchází rychlým krokem ke dveřím do šatny a následně v ní mizí. „Nate a dál...?" Zahuhlám znovu a ruku spouštím zpátky do klína. Hlava se mi zatočí natolik, že se musím přidržet postele, abych nespadla. Nedokážu vlastně ani rozeznat, kde to jsem. Znám to tady? Je to naše ložnice? Jsem už doma?
Nate pomalu přichází se suchým oblečením v ruce. „Nate a dál...?" Zopakuju opile. „Prostě jen Nate," odpoví. Suché oblečení pokládá vedle mě na postel. Pomalu se na něj zadívám. Úplně nahoře leží žlutá krajková tanga. Opatrně je beru mezi dva prsty a zamračeně se na Nata podívám. „Fuj... čí to je?" Ptám se. „Tvoje," odpoví sebejistě. Povytáhnu překvapeně obočí. „Nemám ráda žlutou... ty nejsou moje..." stojím si za svým. Nate se jen mírně pousměje. „Sundej si to mokré oblečení... převleč se..." naléhá na mě. „A to se jako budeš dívat?" „Nevím... mám pocit, že když se otočím, dokážeš se oběsit na rukávu..." řekne upřímně. Nad tím se tiše zahihňám. Tanga opět vedle sebe odkládám. Snažím se pomalinku rozepnout knoflíky u halenky, ale nejde mi to. Pořád mi knoflík vyklouzává z prstů. „Díky, Nate, tohle už zvládneme," ozve se Leův hlas od dveří. Jakmile ho zahlédnu, ihned mu zamávám. On však trpělivě čeká, až Nate opustí místnost. „Měj se hezky, Nate," zamávám i jemu. Leo za ním rychle zavírá dveře a pomalu ke mně dochází. Podívá se poklidně na přichystané oblečení. Ihned beru do ruky tanga a naštvaně je po něm házím. „Ty nejsou moje," zahuhlám. „A moje snad...?" Zasměje se Leo mírně. Zvedá je pomalu ze země. „Nemám ráda žlutou. Nejsou moje," tvrdím dál. „Pamatuji si, že jsi je měla tehdy... když jsme si užívali tady v bazénu... vylila jsi tehdy do něj červené víno, pamatuješ si to?" Ušklíbne se. Tanga vedle mě odkládá a pomalu mi začne rozepínat košili. Prudce zavrtím hlavou. „Já jsem slušná holka." „Jo... ty zrovna," zasměje se pobaveně. Mokrou košili mi pomalinku odlepuje z těla. Jemně se zimou zachvěju. Leo se mi podívá krátce do očí, hned ale znovu pohledem uhýbá. Cítím, jak mi pomalu těžknou víčka. „Ještě neusínej, sám tě převlíknout nedokážu..." řekne pohotově. „Jsi silák," namítnu. Uzvedne mě přeci jednou rukou, tohle pro něj musí být hračka. „Ve vyzlíkání máš praxi..." zašeptám znovu. Nad tím se Leo znovu tiše zasměje. „Lehám si..." oznámím mu ospale. „Co? Ještě ne, počkej..." jeho namítání je však marné. Již dávno ležím na zádech a zavírám oči.