andREA 2

53

„Volal Sorokinův asistent, vezmou všechno," vchází Leo rychle do místnosti. „To je kurva pěkný, že vezmou všechno. A jak chceš do hajzlu přepravit přes pět set lidí nepozorovaně z Itálie do Státu?" Štěknu rozčíleně. Jsou skoro dvě ráno. Za šest hodin nám sem do hlavní vily mají naběhnout první stěhováci a mezi stěhovaným nábytkem v boxech vynášet uspané ženy a děti z podzemí. Je jich tam skoro šedesát, kterých přežilo. Takový počet se u stěhování schová. Ale pět set lidí ne. Ty nikam jen tak neschováte. Budeme to proto muset alespoň o den odložit. Zoufale se potáhnu za vlasy a pohledem znovu přejíždím po všech papírech na stole. Tohle je zlý sen. Tohle je opravdu peklo. „Stěhovat ze všech domů najednou nejde, to by bylo podezřelé..." řekne Cole najednou. Ihned ho probodávám pohledem. Bez něj bych to fakt nevěděla. „Musíme to rozdělit do tří dnů... pojmou maximálně dvě stě denně..." přistoupí ke mně Leo a na papíry se pomalu podívá. Sama od nich odstoupím. Už to nechci ani vidět. „Třeští mi hlava," šeptnu zoufale. Erick mi automaticky podává sklenici whisky. Bez namítání ji samozřejmě přijímám a zbytek whisky v ní dopíjím. Naštvaně ji odkládám na skříňku opodál. „Co svatební výzdoba?" Zeptá se Erick ledabyle. „Co s tím má společného svatební výzdoba?" Štěknu mírně. „Bude sem najíždět spousta aut... přivážet kytky, girlandy a bůh ví co všechno... a odjíždět budou prázdné..." dodává. Pomalu se mu podívám do očí. „Na co ti je svatební výzdoba v domech, kde se nic se svatbou nekoná?" Šeptnu rozčíleně. „Tak uděláme svatební interview," navrhne Leo rychle. Pomalu se na něj podívám. „Provedeme tady média... pustíme si lidi blíž k našemu soukromí..." navrhne. „Můžete tady nafotit fotky..." přitakává Cole. „Oslovíme nejznámější magazíny s výhradním právem focení v každé vile. Hlavní vila pro Time, další pro Vogue, Vanity Fair,..." podívá se mi Leo znovu do očí. Zřejmě čeká na mé svolení. Z hluboka se dlouze nadechnu. Snažím se uklidnit. Mám pocit, že mi srdce brzy vyskočí z hrudě. „Fajn... ale chci toho nejlepšího kreativního designéra scény... nebo jak se těmhle exotům nadává..." zašeptám unaveně. Rychlejším krokem vykročím ke dveřím. „Zlato počkej..." slyším za sebou. „Jdu si zapálit," odpovím tiše. Z dědovy pracovny unaveně vycházím a zamířím hned k výtahu. Dlouze zívnu. Zajedu si rukou do vlasů a dlouze se za ně potáhnu. Před výtahem se zastavím a zavírám oči. Jestli dnešní noc nedostanu infarkt, tak se opravdu budu divit. „Musíš zmáčknout to tlačítko..." ozývá se za mnou Erick. „Hmm?" Pomalu otvírám oči a podívám se na něj. Ruku z vlasů pomalu spouštím. Erick ihned mačká tlačítko na přivolání výtahu a dveře výtahu se ihned otevřou. Tiše si povzdechnu. Aha, tohle. Unaveně do výtahu nastoupím a hned se zády opírám o zrcadlo za mnou. Zavírám ihned oči. „Měla bys jít spát..." slyším ho říkat. „Dám si jedno cígo a půjdu..." šeptnu vyčerpaně. Z hluboka se nadechnu. „Ať Leo zavolá Nueovi a zajistí od něj letadlo... já zajistím italský vládní speciál... nemůžeme vypravit naše letadla tři dny po sobě, bylo by to podežrelé..." zašeptám. „Promiň... komu, že má zavolat?" Ptá se Erick zmateně. „Manueli..." zašeptám a pomalu se na něj podívám. „Španělskému princi..." vysvětlím. Erick nad tím pomalu povytáhne obočí. „Chceš... je převézt do Ameriky pomocí italského vládního speciálu a letounu španělské královské rodiny...?" Šeptne šokovaně. Pomalu přikývnu. Sahám unaveně do kapsy pro telefon a zadívám se na hodiny. „Kolik hodin je teď ve Státě?" Šeptnu tiše. „Asi... pět hodin odpoledne...?" Dívá se na hodiny na svém telefonu. Ledabyle telefon odemknu a váhavě otvírám kontakty. Nevěřila jsem, že tohle číslo budu někdy vytáčet znovu. Tiše si povzdechnu a přiložím si telefon k uchu. Ve stejnou chvíli se však otvírají dveře výtahu a já z něj pomalu vykročím směrem k ložnici. „Nevoláš mi doufám, abys mě pozvala na svatbu?" Ozve se v telefonu jeho otrávený hlas. Není taky divu, nemluvili jsme spolu tak dlouho. „Tys nedostal pozvánku?" Podivím se. „Dostal, ale řekl jsem, že nepřijdu..." odpoví klidně. „Měl bys přijít... budou tam všichni..." zašeptám. Erick mi otvírá dveře do ložnice a já do ní pomalu vstoupím. Hned se porozhlédnu a pohledem začínám hledat cigarety. Nikde je ale nevidím. „Právě proto nevidím důvod, proč chodit... přečíst si to můžu i v bulváru," zní tak rozhodnutě. Tak mrzutě. „Ráda bych tě tam měla, Robe..." zašeptám. Erick mi však podává krabičku cigaret a já se na něj vděčně pousměju. Vůbec netuším, kde byla. Beru krabičku do ruky, ihned mi však z ní padá na zem. Natahovala jsem se pro ni tak suverénně, jak kdybych zapomněla, že s rukou něco mám. „Možná se budeš divit, ale úplně netoužím potkat tvého otce," odpoví Robert vážně. Já se však dlouze dívám na krabičku cigaret. Dochází mi totiž, že hovor a cigaretu najednou nezvládnu. Opravdu se můj život omezil na dělání pouze jedné činnosti v jednu chvíli? „Jsi tam?" Ozývá se znovu v telefonu. Uhýbám od krabičky pohledem a místo k balkónu zamířím k posteli. „Kvůli tomuhle ti nevolám... potřebovala bych s něčím pomoct..." řeknu a unaveně se na postel posadím. „Rovnou říkám ne," zamítá to. Nad tím se mírně zamračím. „Ani nevíš, o co se jedná..." „Ani nechci vědět. S Baiamontes už byznys nedělám." „Tak mě neber jako Baiamonte, ale jako Kaluu..." „Reo... nezlob se, ale... pro tebe už nic riskovat nechci. Dost jsem se posledně spálil," odpoví klidně. Tiše si povzdechnu. Pevně zavřu oči. Dlouho se odmlčím. Robert je teď ten jediný, kdo mi může pomoct. „Potřebuju do Státu dostat věci ze tří nákladních letadel... když to odmítáš ty, tak mi aspoň poraď... pomoz mi sehnat někoho, kdo mi pomůže a udělá to..." zašeptám. Robert se mírně uchechtne. Následně ale mlčí. Rozhodnu se toho tedy využít. Třeba ho přesvědčím. „Před nedávnem jsem zdědila nějaký majetek po dědovi... vily v Itálii. Potřebuju z nich vystěhovat nějaký nábytek, jen... se to táta nesmí dozvědět." „Chceš stěhovat nábytek v množství tří nákladních letadel z Itálie do Státu... tak, aby se o tom nedozvěděla ani moucha?" Podiví se, jak kdyby to bylo nemožné. Znovu si tiše povzdechnu a otevřu oči. „Je to vzácný nebo obyčejný nábytek?" Ptá se. Tahle přirovnání jsem už dřív slýchávala používat tátu. Vždy, když měl mezinárodní hovory, při kterých nebylo bezpečné mluvit o nelegálních věcech, mluvil přesně takhle. Tehdy jsem se tomu smála. Nevěděla jsem, že mi ty hodiny poslouchání jeho hovorů přijdou někdy vhod. „Je jediný svého druhu," odpovím. Jedná se přeci jen o vrchol nelegálního zboží v Itálii. „Víš, že s extrémně vzácnými věcmi nedělám," naráží tím nejspíš na pašování lidí. Pomalu proto polknu. „Zas tak vzácný ten nábytek není... víš, že já si na luxusu zas tak moc nepotrpím..." odpovím. Lžu. Už zase lžu. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem řekla nějakou pravdivou větu. „Kdy to potřebuješ?" Ptá se neochotně, jak kdyby mu byl jen tento rozhovor nepříjemný. „První letadlo odpravím pozítří..." „Pozítří?! Zbláznila ses? Chceš po mně naplánovat něco takovýho... za dvacet čtyři hodin?" Diví se ještě víc. Čím dál tím více zní, jak kdybych si vymýšlela nemožnou akci. A tím mě vůbec neuklidňuje. Ve skutečnosti se začínám vnitřně třást. Už ten stres přestávám zvládat. „Dobře ti zaplatím..." „Nic mi platit nebudeš, protože tohle... je nereálný..." zasměje se nervózně. „Do takovýhle šílenosti fakt nejdu..." uzavírá to. „Robe, prosím... jsi jedinej, kdo mi teď může pomoct..." „Já ti ale pomáhat nechci, Reo... jakou částí těla zaplatím příště? Víš jak je těžkej život bez ruky?" Štěkne naštvaně. Mám chuť mu odpovědět, že vím. Jedna se mi totiž teď bezvládně houpe vedle těla, protože nezvládla udržet ani krabičku cigaret. „Jak po mně vůbec můžeš něco takového chtít... po tom všem, čím jsem si kvůli tobě prošel?" Vyčítá mi. Nahrnou se mi slzy do očí. Vlastně už ani nevím proč. Zadívám se dlouze do stropu a sbírám poslední kousky odvahy. „Máš pravdu..." zašeptám tiše. „Promiň..." dodávám. „Pochopím, když na tu svatbu nepřijdeš..." povzdechnu si. „Však taky přijít nehodlám," odsekne mírně a hovor pokládá. Zoufale zakňučím a unaveně si na postel lehám. Zadívám se vyčerpaně do stropu. Za týden nám začíná svatební turné. A já jsem absolutní troska. „Vzal to?" Ptá se Erick. Pomalu ho probodnu pohledem. „Co myslíš?" Odseknu tiše. Zavírám pomalu oči. Jsem přesvědčená, že v této poloze dneska usnu. Nemám totiž absolutně sílu se pohnout.