andREA 2

7

Rychle si strhnu obvaz z ruky, skrz naskrz promočený vodou. Jsem blbec. Měla jsem si ho z ruky sundat před sprchou. Mírně z něj vodu vyždímám a hned ho vyhodím. Rána na prstu vypadá ošklivě. Vůbec mi to neošetřil. Jenom doufám, že po tom nezůstane hnusná jizva. Už tak mám ruce zmrvené dost. Prohrábnu si pomalu čerstvě vysušené vlasy a podívám se na sebe do zrcadla. Připadám si ošklivá. Rukou jemně sjíždím na břicho a tiše si povzdechnu. Bojím se tolika věcí, že jsem na své těhotenství na chvíli zapomněla. Nemyslela na něj. A možná to tak i bylo lepší. Nechci přece, aby to někdo v tomhle domě zjistil. A tak ruku z břicha hned spouštím, pro jistotu. Kdyby tady náhodou byly kamery. Natáhnu se pro spodní prádlo a pomalinku si ho obléknu. Jsem tak unavená. Ruce mě tak moc bolí, že přetáhnout si tričko přes hlavu je pro mě téměř nadlidský úkol. Chvějí se mi paže. A já nechápu z čeho. Možná z toho setkání v tátově kanceláři. Nemůžu na to totiž přestat myslet. A tak si rychle obléknu i kraťasy a rázným krokem vykročím do ložnice. Musím se nějak zabavit, ať na to už nemyslím. Ať nemám strach, že se mi sem v noci vloupe a ublíží mi.
Ve stejný moment se však opět zhasnou veškerá světla a já protáčím očima. Žádnou baterku jako Tomassovi mi samozřejmě nedali. A tak několikrát zamrkám a snažím se na tmu co nejrychleji navyknout. Přidržím se postele. Bůh ví proč se mi zatočí hlava. Tiše zanadávám. Tak luxusní barák, tak moderní technologie a stále si nedokázal opravit elektrárny na severu? Tohle táta značně podcenil.
V mžiku však ucítím dotek kolem pasu a na rameni. Ucítím cizí dech u ucha a já prudce cizí osobu od sebe odstrčím. Strachy. Jak kdybych neříkala, že tohle přijde. Rychle couvám k oknu a snažím se ve tmě rozeznat alespoň siluetu. „Klid... to jsem já..." ozve se povědomý hlas. A nakonec rozsvítí svítilnu na svém telefonu, abych mu mohla pohlédnout do tváře. „Luisi?" Řeknu překvapeně. Frajersky se usměje. Už je to spousta let, co jsem ho viděla naposledy. Bodyguarda mi už dlouho nedělal. „Co sakra blbneš...?" Syknu a mírně si oddechnu. Bůh ví proč k němu hned popojdu několik kroků a obejmu ho. Nejspíš ho opravdu ráda vidím. „Chybělas mi..." zašeptá a pohladí mě jemně po vlasech. Mírně se odtáhnu a podívám se mu do očí. „Trochu jsi zestárl," ušklíbnu se. Sjede si mě pohledem a úšklebek mi vrátí. „Ty jsi ztratila všechny svaly... jsi jak párátko..." „Měla jsem dost úrazů, nemohla jsem moc sportovat..." „A fotřík tě nemohl moc dřít, co?" Ušklíbne se a pohladí mě jemně palcem po tváři. Mírně si povzdechnu. Asi mi dochází, proč tady je. „Jsi ale furt sexy..." zašeptá do šera. „Luisi... jsem zasnoubená..." zavrtím mírně hlavou. „Já vím..." zašeptá. Podívá se mi dlouze do očí. „Chci jen jeden večer..." „Já ti ho ale nedám..." řeknu. A jako na znamení důležitosti mé věty se v místnosti opět rozsvítí. Díky bohu. „Nikdo se o tom nemusí dozvědět... dřív jsme to dělali úplně normálně..." „Dřív jsem byla mladá... a hloupá... neměla jsem závazky..." odpovím odhodlaně. Za svým si stojím. A čím dál tím víc mi dochází, jak moc jsem dospěla. Jak moc jsem se změnila k nepoznání. Sex jsem milovala. Nevadilo mi ho mít několikrát denně, s kýmkoliv. Teď je však pro mě představa, že bych podvedla Lea, nepředstavitelná. Lákat mě to ale pořád láká. Někde tam uvnitř mé já křičí, ať ze sebe okamžitě strhám všechno prádlo. Protože vím, jak dobře to Luis umí. A už jsem ho nezažila léta. „Neodejdu odsud, dokud mi nedáš, co chci..." řekne vážně. Oči mu významně potemní. Pomalinku ke mně přistoupí. Odhrne mi vlasy z ramen a prsty se jemně dotkne mého krku. „A vidím na tobě... že to chceš taky..." zašeptá. Podívám se mu pomalinku do očí. Byl vždycky tak vysoký? On se se svými rty však pomalinku přesouvá k mému uchu. „Tak se tomu nebraň," zašeptá mi do ucha. Ví jak na mě. A to na tom nesnáším. Položím mu hned ruku na hruď a jemně ho od sebe odstrčím. Tohle nemůžu. On však mou ruku chytá a přitáhne si mě za ni k sobě blíž. Intenzivně mě políbí. To mě tak šokuje, že se zapomenu bránit. Na chvíli zapomenu, že tohle vlastně nechci. Nechám se líbat, nechám si sahat na stehna a neuvědomuji si, co se vlastně děje. A to až do doby, kdy mi prsty jemně nadzvedne kalhotky. Prudce ho od sebe odstrčím a hned od něj šokovaně odstoupím. „Vypadni," syknu zadýchaně. „Jsem to furt já, Reo..." „Právě proto," potáhnu se rozhozeně za vlasy. On ke mně ale znovu přistoupí. Natáhnu před sebe rychle ruku. „Stůj. Nechceš přece, abych křičela..." řeknu mírně vyděšeně. Neměla bych tak znít. Tohle není dobrá chvíle na to dávat najevo svůj strach. Luis se ale mírně ušklíbne. „Zakřič a přidají se i ostatní, zlato," natlačí mě jemně na zeď. Chytne mé ruce a pevně se o ně zapře, abych nemohla provést jakoukoliv blbost. „Kdyby se to dozvěděl táta..." „Tvůj táta už dávno není na tvé straně... to už víš, ne?" Povytáhne obočí. Svá slova však začne hned proměňovat v polibky. Začíná na krku. Protože ví, že jestli je šance, abych se mu podvolila, tudy ke mně veda ta cesta. Dneska ale ne. Vybral si špatný den. Já si totiž hned vybavuji toho chlápka u táty v kanceláři. Jeho a všechny ostatní. Všechno, co se mnou tu noc dělali. Jen proto, že jsem je ze začátku nechala dělat cokoliv si zamanuli. Nebránila jsem se. Ze začátku se mi to dokonce líbilo. Poté ale přišly provazy. Nože. Hodiny a hodiny bolesti. „Pusť mě," trhnu sebou prudce, Luisův stisk však zesílí. Jednou rukou mi zajíždí pod kalhotky a já cítím, jak se mě začne zmocňovat panika. Podobný pocit jako tehdy, když jsem si uvědomila, že mi nikdo nepomůže. Že jsem na to sama. A tak sebou prudce trhnu a schválně mírně vyskočím, abych tvrdě dopadla na zem a vymanila se mu tak ze sevření. Rychle se zvedám, on mě však chytá za vlasy a silně se mnou praští o zeď. Hlava se mi zatočí. Chvíli netuším, kde jsem. Několikrát zamrkám. Nic nevidím. Cítím jen jeho doteky všude na těle, všude kolem ale tma. Tiše strachy zavzlykám. Prudce ho kopnu mezi nohy a odstrčím. A teprve teď si uvědomím, že to, že nic nevidím, není mnou. Elektřina vypadla znovu. Rychle zavrávorám směrem ke koupelně, ramenem však narážím silně do zdi. Zrak se mi nechce adaptovat na tmu v místnosti. I tak ale do koupelny rychle podivným způsobem vbíhám a rychle za sebou zavírám. Dveře se však znovu hned otvírají a tvrdě do mě naráží. Tvrdý náraz dveří mě odhodí na zem. Hlava se mi točí čím dál tím víc. Cítím, že něco není v pořádku. „Nech mě být," zavzlykám zoufale a natáhnu před sebe ruku. Luis mě však zvedá a jednoduchým silným pohybem mě odnáší zpátky do ložnice. „Bude to chvilka, zlato," šeptne v momentě, kdy mě hodí na postel. Slyším, jak si rozepíná kalhoty. Cítím, jak se snaží dostat pod mé kalhotky. Rukama ho však několikrát praštím. Jednou se mi podaří zasáhnout dobře. Ucítím totiž to známé křupnutí. Takhle zní dobře naložená rána do nosu. „Do hajzlu," sykne naštvaně. Na stehna mi dopadají kapky teplé krve. V místnosti se opět rozsvítí. Krátce a zmateně na něj pohlédnu. Drží se za nos. Skrz prsty mu protéká krev. Docela dost krve. Rychle využiju jeho nepozornosti a odkopnu ho. Natáhne se po mně, nakonec ale ztrácí rovnováhu a já mám tak šanci rychle utéct do koupelny. Slzy mi stékají po tvářích, srdce mi buší strachy. A rozbuší se mi ještě víc, když si uvědomím, že se tady nedokážu zamknout. Zoufalstvím zakňučím. Nemám kam utéct. Rychle doběhnu proto k umyvadlu a začnu prohledávat veškeré šuplíky pod ním. Make-up ani gumičky do vlasů mi teď nepomůžou. Hřeben. Krém na tělo. Šampóny. Nic, co by se dalo použít. V posledním šuplíku jsem odhodlaná vytáhnout fén, když tam zahlédnu i malou krabičku. „Já tě zabiju!" Zaslechnu naštvaně z vedlejší místnosti. Rychle krabičku otvírám a vytahuji si z ní manikúrní nůžky. V ten moment však již dostávám silnou facku a já letím k zemi. Nůžky v ruce sice pevně držím, nedokážu se však dost vzpamatovat na to, abych je použila. A tak si Luis na mě sedá a silně se zapře o můj krk. Zalapám hned po dechu. Zatímco mi jednou rukou znemožňuje dýchat, tou od krve se snaží sundat mé kraťasy. Mě ale kyslík dochází nějak moc rychle. Silně sebou škubnu. Snažím se jeho prsty na krku jakkoliv povolit, on ale stisk ještě zesílí. „Nedělej to ještě horší..." zavrčí naštvaně u mého obličeje. A toho momentu využiju. Přestanu myslet. Manikúrní nůžky mu rychle zabodnu do krku. Prudce je vytáhnu a bodnu ho znovu. Stisk na mém krku povolí. Já lapám po dechu, zároveň mi však zrak zaslepí jeho krev, která mi na obličej okamžitě začne stékat. A tak se nůžkami jen slepě oháním. Slepě bodám do tmy. Do neznáma. Cítím, jak několikrát cíl zasáhnu. Několikrát měkkou tkáň. Několikrát narážím do čehosi tvrdého. Hlasitě se rozkašlu a krev si z očí stírám. Otvírám oči. Tentokrát po dechu lapá Luis. Zoufale zavzlykám a znovu ho bodám do krku. Do místa, které si rukama ukrýt nedokázal. Do místa, ze kterého krev tryská nejrychleji. Přímo do tepny. Cítím, jak mi jeho krev dopadá na ruce, jak mi stéká po obličeji. Cítím, jak ji mám na stehnech. Na celých nohách. Luis se po mně slabě natáhne, chytne mě za triko a povalí mě na sebe. Znovu mu zabodnu nůžky do krku. Tentokrát je tam však nechám. Střetnu se s ním totiž pohledem. S jeho prázdným pohledem. Luis hlasitě lapá po dechu a chytá mě slabě za ruku. Bezvládně padá na zem. V momentě, kdy však zahlédnu to množství krve všude kolem, mi dochází, co jsem provedla. Hned se chytám za pusu. Všude na těle cítím teplo a pach jeho krve. Skrz slzy vidím jeho nevěřícný pohled plný bolesti. Na ruce cítím jeho poslední slabý stisk. Hned poté mu však ruka padá na zem. „Ne... ne... Luisi..." zlomí se mi hlas a rozechvělými prsty se jemně dotknu jeho zakrvácené tváře. „Luisi!" Zatřesu s ním zoufale. Nehýbe se. Z jeho krku vytéká čím dál tím více krve. Čím dál tím rychleji. Hlava se mi zatočí a já znovu zalapám po dechu. Nemůžu se ani nadechnout. Zoufale se potáhnu za vlasy a hlasitě zavzlykám. Zmateně se rozhlížím kolem. Kdysi bílý interiér je teď skoro celý pokrytý krví. Já jsem celá pokrytá krví. Hlava se mi zatočí, prudce zavírám oči. Snažím se nadechnout, mám ale pocit, že každým okamžikem vdechnu jeho krev. Krev kluka, který mě tolik let chránil. Tolikrát mi pomohl. Byl mi přítelem, když jsem ho potřebovala nejvíce. Rozuměl mi, když ostatní ne. Prudce se zvedám, na kaluži krve mi však podklouzne noha a já tvrdě dopadám zpátky na zem. Jak kdyby si Bůh přál, abych pykala. Abych viděla, co jsem provedla. Hlasitě zavzlykám. Mám pocit, že každou vteřinou musím omdlít. Chtě nechtě se můj pohled opět stočí na jeho zakrvácenou tvář. Na jeho divně pokřivený nos. Na nůžky v jeho krku. Rozechvělýma rukama nůžky z krku vytáhnu, sleduji, jak se z toho místa vyvalí další proužky krve. Jak kdyby jí už tak nebylo na zemi dost. Rychle se od Luise odtáhnu, couvám od něj co nejdál, dokud mé záda nenarazí na zeď. Nůžky pevně svírám v dlani. Musím se uklidnit. Musím. Za chvíli sem přijdou další tátovi muži. Zabijí mě, až to uvidí. Určitě tady mají kamery a všechno viděli. Proud zrovna v tu chvíli šel. Už teď jsem mrtvá. Musím se vzpamatovat. Jestli mám tohle přežít, musím se dát dokupy.
Při pohledu na jeho tělo to ale nejde. Dostávám čím dál tím větší strach. Lapám stále po dechu, ne a ne nějaký kyslík dostat do plic. Situaci ani nezlepšuje fakt, že se dveře do koupelny pomalu otvírají. Prudce před sebe natáhnu rozklepanou ruku s nůžkami a vyděšeně se na dveře podívám. Snažím se alespoň svůj zoufalý nářek uklidnit. Moc to ale nejde. Ve dveřích zahlédnu Ericka. Snaží se na sobě nedat znát žádné emoce. Ale stejně tak, jako já jsem překvapená, že ho vidím, on je překvapený, co vidí uvnitř. „Dej vědět Evansovi, ať na nás nečeká..." sykne šeptem. Ruku s nůžkami pomalinku dávám dolů, nepouštím je však. Přitáhnu si zoufale kolena k hrudi. Jak kdyby mi nedocházelo, že to, že tady Erick je, není normální. Že tady vlastně nemá být. „Reo..." zaslechnu Erickův klidný hlas, já se na něj však nepodívám. Periferně vidím, jak pomalinku vkročí do místnosti. Dává si pozor, kam našlapuje. Krvi se ale vyhnout nedá. „Můžu si to vzít...?" Ptá se opatrně. Pomalinku si kleká na jedno koleno a svou ruku natáhne k nůžkám v mé ruce. Já je ale bůh ví proč stisknu ještě víc. Víc se od Ericka odtáhnu. „Je... mrtvý...?" Vykoktám skrz zoufalé vzlyky. Erick ruku pomalu spouští. Krátce se na Luise podívá. Uhýbá hned pohledem, nechává ho však sklopený. Na mě se podívá až po dlouhé chvíli. Nakonec přikývne. „Je..." zašeptá. Zavrtím hned hlavou. „Ani jsi... a-ni j-jsi... nezkusil tep... d-dýchá?" Zeptám se nesmyslně. Tělo se mi třese čím dál tím víc. Erick se znovu na Luise podívá. „To ani nemusím, Reo... ten už nedýchá..." zašeptá. Zoufale se potáhnu za vlasy a znovu hlasitě zavzlykám. „Nechtěla jsem..." rozbrečím se zoufale a hlasitě lapám po dechu. „Reo..." „Ne... ne... ne...." Vrtím hlavou. Erick ke mně natáhne ruku, já ji však hned rychle odstrčím. „Zabila jsem ho..." zašeptám. „Musíme jít..." snaží se mě Erick přesvědčit. Pro mě však nic jiného teď neexistuje. Svět se pro mě zmenšil na tuhle místnost. Všechny ostatní problémy zmizely. Čas se zastavil. „Musíme jít," řekne důrazněji a chytne mě za zápěstí, já se však hned rychle oženu s nůžkami a do hřbetu ruky ho mírně říznu. Hned uskočí. Sám už je skoro celý od krve. A to vlastně nic neudělal.
Pomalinku se zvedá do stoje a krev si z rukou otírá do stehen. Rychle vytahuje z kapsy telefon a téměř ihned si ho přikládá k uchu. Střetneme se pohledy. Já však hned oči zavírám a zoufale se koušu do rtu. Hned ale ucítím v puse pachuť krve. Luisovy krve. Celá se zachvěju a mám pocit, že se pozvracím. Mám chuť se pozvracet. Ale nejde to. „Potřebuju tě tady..." zaslechnu Erickovy slova. Znovu se tahám za vlasy, div si je nevytrhám. Potřebuju cítit bolest, fyzickou. Cokoliv jiného, jen ne vnímat tohle kolem. „Já vím..." mluví Erick dál. Já pomalinku přesouvám pohled k nůžkám v mé ruce. „Já vím!" Zvýší Erick hlas. „Bez tebe to ale nepůjde," pokládá hovor hned. „Ani na to nemysli," řekne přísně mým směrem. Pomalinku se na něj podívám. „Co kdybys... šla ven... sem? Pojď do ložnice..." „Ne..." zavrtím hned hlavou. „Reo... už mu nepomůžeš... teď musíš pomoct sama sobě..." „Nezasloužím si pomoc..." špitnu. Erick se zhluboka nadechne. „A tvůj syn? Ten si taky nezaslouží pomoc?" „Nezaslouží si mě..." zlomí se mi hlas. Jsem monstrum. Zabiják. Vrah. Člověk, který nemá problém ubodat své přátele. Znovu se na Luise podívám. Znovu zavzlykám. Už to trvá tak dlouho. Tělo je vyčerpané. Hlava nedokáže pochopit, co se tady děje. „Prosím..." vykročí ke mně zase. „Dej mi aspoň ty nůžky..." řekne klidně. Pomalinku se mu podívám do očí. Zaslechnu však další kroky a to mě vyděsí. Blíží se rychle. Ten rytmus však znám. Hned, jak se Leo objeví ve dveřích a zahlédne mě, vykročí ke mně. Nepozastavuje se nad tím, co tady vidí. Ani nad tím, kolik krve na sobě mám já. Hned mě pevně objímá. Nehledě na to, že nůžky stále držím v ruce. Jakmile však cítím jeho dotek, pouštím je a objímám ho nazpátek. Zabořím mu hlavu hluboko do hrudě a hlasitě zavzlykám. „To nic," pohladí mě po zádech. Já však hned vrtím odmítavě hlavou. Teprve teď, když cítím jeho dotek, vnímám, jak moc se mé tělo doopravdy třese. „Zasloužil si to..." zašeptá mi do vlasů a hned mě rukou po vlasech pohladí. Dlaněmi mě však hned chytá za tváře a mírně se odtáhne. „Zlato... poslouchej mě..." zašeptá. Mluví tak klidně. Jak teď může být tak moc klidný? „Tomasso je na cestě k nám domů..." šeptá. Dívá se mi přímo do očí. Najednou se přistihnu, že přestávám vzlykat. „Jestli chceš být s ním... jestli tady nechceš zůstat... musíš hned teď odejít, rozumíš mi?" Zašeptá důležitě. Několikrát pomalu přikývnu. Důležitost těch slov si však nedokážu připustit.
Leo mě dlouze políbí na rty. Palcem mě pohladí po tváři. Nakonec si čelo opře o to mé. „Jsi statečná, silná..." zašeptá tichounce. Já ale zavrtím hned hlavou. „Potkáme se v autě..." šeptne. Hned ho však chytnu za dlaně a odmítám ho pustit. „Nechoď pryč..." šeptnu prosebně. Políbí mě krátce do vlasů, následně se podívá na hodinky. „Za pět minut se uvidíme. Slibuju," pohladí mě po ruce. Nakonec mi pomáhá do stoje. Nohy se mi silně chvějí. Projít tou kaluží krve není nic příjemného. Leo mě ale celou tu dobu drží a nepouští. Pustí mě až v momentě, kdy stojím na koberci v ložnici. V bezpečí, vedle Ericka. Kdysi bílý koberec je teď potřísněn spousty krve. Já v něm zanechávám krvavé obtisky svých nohou. Krev na koberci ihned tmavne. Kdyby tady byl teď táta, moc dobře vím, co by udělal. Možná proto se nechávám odvést k oknu pokoje. Možná proto nepřemýšlím moc nad tím, jak přesně mě spouští po laně dolů. Jak přesně a jak rychle probíháme houštím v zadní části domu. Musí být tátovi přeci jasné, že jsme to byli my. Musí mu být jasné, s kým jsem utekla.
Bosýma nohama rychle utíkám lesem a snažím se prodrat houštím. Větvičky mě šlehají do obličeje. Do předloktí. Chladný vítr mi pocuchává slepené vlasy krví. Lapám po dechu, tentokrát ale proto, že mi už nestačí fyzička. „Už... nemůžu..." hlesnu zoufale. Nohy mají tendenci se mi podlamovat. „Už jsme tady," řekne Erick úplně klidným hlasem. Jak kdyby se vůbec nezadýchal. Jak kdyby to nic nebylo. Ihned, jak zahlédnu auto, zpomalím. Srdce mi buší jako splašené, div nedostávám infarkt. Mým tělem však v mžiku projede ostrá bolest. Vše kolem mě se ihned rozmaže. Vidím jen kolem sebe velkou čmouhu. Cítím, jak mé tělo letí vzduchem.

Pomalinku otvírám oči. Ještě dřív se ale chytám za hlavu. To ale není ten největší problém. „Reo..." pohladí mě Leo jemně po vlasech. Hned se však chytnu za pusu. „Zastav," řeknu stěží. Prudce se posadím a hned se natáhnu po dveřích auta. „Ericku, zastav," rozkáže Leo nahlas. Nedokážu nahmatat kliku. Mám pocit, že to nestihnu. Auto pomalinku zastaví a já téměř vypadávám ze dveří. Jakmile koleny tvrdě dopadám na zem, začnu hned zvracet. Mám pocit, že nejsem vzhůru ani minutu. Hlava se mi točí. Jsem tak zmatená. Ze všeho. Tak moc, že další vlny záchvatů zvracení už ani moc nevnímám.
Pomalinku se od zvratků odsunu a zoufale se opřu zády o auto. Zavřu oči. „Dobrý...?" Slyším Leův hlas. Cítím. Jak si ke mně kleká. Cítím, jak mi pokládá ruce na kolena. Tehdy si uvědomím, že se celá třesu. Už zase. „Napij se..." slyším pro změnu hlas Erickův. Pomalinku zamžourám do ostrého světla. Leo mi malou petláhev otvírá a podává. Rozechvělou rukou si ji od něj přebírám. Jakmile však zahlédnu své prsty, uvědomím si, že jsem stále od krve. Celá. Od hlavy až k patě potřísněna Luisovou krví. A tak se napít nedokážu. Tu pachuť jeho krve v ústech si totiž zase hned vybavím. A představa, že si ji do žaludku spláchnu touhle vodou, mi obrací zase žaludek naruby. A tak na vodu jen tiše hledím. Na mou zakrvácenou nataženou ruku. Na předloktí potřísněné krví. Na kontrast zaschlé krve za mými nehty a čisté průzračné láhve. A v tu ránu mě praští uvědomění. Nevím proč. Nevím, jak mi to došlo. Netuším, proč mě to teď z ničeho nic napadlo. Jsem ale za to Bohu vděčná. Naliju si proto část vody na své předloktí a rychle si ho začnu umývat od krve. Zběsile. Vyděšeně. „Zlato..." snaží se mě Leo ustaraně zastavit. „Máš tady nůž?" Zeptám se tiše a rychle dál předloktí umývám. Krev jde ale dolů stěží. Na kůži mi zůstávají slabé zabarvené fleky. „Proč...?" Zeptá se klidně. Podívám se mu krátce do očí. Odložím vodu na zem a natáhnu se pro jeho ruku. Přiložím si jeho prsty na místo vpichu. Čip ale může být i kdekoliv jinde.
Nemusím nic říkat, aby to pochopil. Jeho výraz ale zvážní natolik, že pochopím, že to není dobrý. „Zavolej Benovi, ať přijede k nám domů... hned..." řekne směrem k Erickovi, zatímco sahá pro nůž. „Už jsem to dělal... neboj..." šeptne ke mně. „Nebojím se..." odpovím klidně. A mé tělo se opravdu již netřese. Podívá se mi pomalu do očí. Drží mě za ruku, na které mám jizvu právě od něj. Právě od tohoto nože. A chystá se do toho stejného předloktí zaříznout znovu. Oba víme, že na to myslíme. Oba jsme si ten moment vybavili. Vidím mu to na očích, stejně tak, jako on to vidí na těch mých. „Bude to bolet..." „Já vím..." odpovím hned. „Nesmíš cuknout, rozumíš...?" Nad jeho slovy se ale jen pousměju. „Cukla jsem tehdy?" Zeptám se. Nad mou otázkou se mírně zamračí. „Cukla jsem, když jsi mě bodl...?" Šeptám dál. Vím, že na tyhle hry nemáme čas. Musí ale věřit i on mně. „I kdybys na mě mířil zbraní..." odmlčím se krátce. Mírně zavrtím hlavou. „... nikdy před tvou kulkou neuhnu. Ani kdyby mi mířila na srdce..." šeptnu. Leo hned sklopí pohled. Čepelí mi ihned zajíždí do předloktí. Zasténám hned bolestí. Kousnu se zoufale do rtu a vyhrkne mi několik slz. Rukou ale neuhýbám, přesně tak, jak jsem slíbila. I když čepelí zajíždí hlouběji, i když mi do rány strká prsty. Chvěji se bolestí. Hlava se mi točí. Ani jednou sebou však necuknu. „Potřebuješ pomoct?" Ozve se Erickův hlas. Zoufale znovu zasténám bolestí. „Zbav se toho," odpoví Leo v momentě, kdy vytahuje prsty z mé rány. Skrz slzy se na něj podívám. Okamžitě nůž schovává a sahá si po svém triku. Jednoduchým pohybem z něj kus odtrhne. Nechápu jak. Látka je tak kvalitní, tak silná. I tak mi ale její kus pevně obvazuje kolem mého předloktí. A já každý jeho pohyb fascinovaně hltán. Jakmile mi však látku na ráně pevně utáhne, chytne mě dlaněmi za tváře a dlouze mě políbí. Láskyplně, ale vášnivě. Zavírám oči a každý z jeho polibků si užívám. Přijde mi, že se čas kolem nás zastavil. Že svět kolem nás přestal existovat. A jsme tady jen my dva. Vždycky jsme byli. Leo se však mírně odtáhne a opře si čelo o to mé. „To, co jsi řekla..." zašeptá mi na rty. Pomalinku se kousnu do rtu. „...byla ta nejvíc sexy věc, kterou jsem kdy slyšel..." zašeptá vážně. Pomalu se odtáhnu a podívám se mu do očí. Chytne mě pevně za ruce. „Nejradši bych si tě vzal tady... hned..." šeptne. „Chceš mě vůbec ještě...? I jako vražedkyni pokrytou krví...?" Hlesnu. On si mě ale přitáhne k sobě a pevně mě objímá. V ten moment cítím, že tahle náruč mě ochrání před všemi kulkami světa. Že tahle náruč je mým útočištěm. Mým domovem. „O to víc jsi moje žena..." zašeptá mi do vlasů.