andREA 2

50

Opírám se zoufale o bar a obracím do sebe již druhou sklenici whisky. Dante je bohužel stále se mnou. Jaksi sbírám odvahu mu říci pravdu, protože moc dobře vím, že se jí nevyhnu.
Leovi jsem stihla před pár minutami napsat zprávu, ať se co nejdřív vrátí. Ještě ale neodepsal. Ani si to nepřečetl. I když tady mám Ericka, bojím se být s Dantem sama. Svírá se mi žaludek. „Co s tím hodláš dělat?" Ptá se mě Dante tiše. „Máš před svatbou... taky to na tebe nevrhá nejlepší světlo..." dodává. Nad tou poznámkou ho probodávám pohledem. Ještě, že mi to připomněl. „Nenadělám s tím nic..." zašeptám a potáhnu se zoufale za vlasy. Tiše zakňučím. Proč to musím vždycky vyžrat já? „Ty testy otcovství... jsou totiž pravé..." zašeptám tichounce a trochu doufám, že mě neslyšel. On mě ale dost zřetelně slyšel. „Počkej... počkej..." zasměje se nevěřícně a podívá se mi do očí. „Co se tím snažíš jako naznačit? Protože já si jsem tisíc procentně jistej, že nebyla příležitost, kdy ti udělat haranta..." vyjede mírně. Znovu se zhluboka nadechnu. Tak moc mě ten člověk štve. Proč to ze všech lidí na světě musí být zrovna on? „Chodíval jsi někdy do Inku?" Zeptám se. Pomalu se natáhnu pro láhev whisky a nalévám si již třetí sklenici. „Párkrát jsem tam zašel... co to má s tím jako společnýho?" „Pracovala jsem tam... jednou si mě objednalo víc chlapů najednou... zas tak obyčejná noc to nebyla..." zašeptám. Pomalu k němu dojdu a postavím se přímo před něj. Láhev whisky nakonec na bar odložím. K Dantovi natáhnu předloktí a on k němu pomalu sklopí pohled. „Nejsou moc vidět... ale jsou tam..." zašeptám. Vidím přesně ten okamžik, kdy Dante jizvy zahlédne. Mírně sebou cukne. Prudce se mi podívá do očí. „Řekli nám, že je mrtvá... že nepřežila..." šeptne šokovaně. Nad tím se ušklíbnu. „Věř mi... přála si, aby byla... snažila se o to mnohokrát..." zašeptám. Pomalu od něj odstoupím a beru si sklenici whisky do ruky. Hltavě se jí napiju. „Chceš mi tím říct..." začne v uvědomění. Já se však znovu podívám na telefon. Leo si mou zprávu přečetl. Teď můžu už jen doufat. „Tomasso je... můj syn?" Vykulí pomalu oči. „Na papíře, možná... jeho pravej táta bude ale vždycky jen Leonardo," podívám se mu přísně do očí. „A to mu hodláš jako lhát?" „A? Mám mu snad říct pravdu? Že jeho táta je sadistickej hajzl, kterej mě celé hodiny týral jen pro své potěšení?" Povytáhnu obočí. „Tak to nebylo," namítne hned naštvaně. „Jasně, že nebylo, pro vás to byla zábava. Vy jste neomdlévali bolestí..." zašeptám. „Zase to nepřeháněj... trošku jsme si užili, možná jsme trošku přiostřili... ale nic zlýho to nebylo," pokroutí nesouhlasně hlavou. „Mám stovky jizev, Dante," štěknu naštvaně. „Ale taky máš syna, kterého bys beze mě neměla," štěkne on. Zřejmě si až moc rychle uvědomil, v jaké jsme situaci. A děsí mě, že toho bude chtít využít. „Měl by znát pravdu," řekne však najednou. „V žádným případě," zavrčím naštvaně. „Pokud to je můj syn, mám právo ho přeci taky vychovávat... myslíš, že teď, když to vím, to budu ignorovat? Celou tu dobu jsi mi to tajila, neprávem." „Tohle nemyslíš vážně, že ne?" Vyštěknu. Dante však seskočí ze stoličky a během pár kroků se ocitá přímo u mě. Naštvaně mě natlačí na lednici za mnou. Jakmile do ní narážím, leknu se. „Běž od ní dál," ozve se však okamžitě přísný Leův hlas na druhé straně místnosti. Díky bohu, právě včas. Leo k nám rychle dochází a Danta ode mě agresivně odtáhne, div neztrácí rovnováhu. Leo se mezi nás postaví. „Vypadni odsud," štěkne na něj. Dante se však nad tím uchechtne. „Máš doma kurvu, víš to?" Zasměje se mírně a ukáže na mě prstem. „Bereš si špínu," štěkne. Leo k němu prudce vykročí, cestou se však natáhne pro kuchyňský nůž a já hned vím, že je zle. „Leo..." namítnu, vlastně ani nevím proč. Leo však již dává Dantovi pěstí a povaluje ho na zem. Nožem se ožene a Dante vykřikne bolestí. Já se však nedokážu ani pohnout. Nedokážu nic udělat. Vím, že to není správné, zároveň si však moc přeju, aby trpěl. A tak se rychle otáčím zády a pevně zavírám oči. Nechci to vidět. Nechci to slyšet. „Do hajzlu..." slyším Danta sténat. „Ještě jednou si vem do huby mou ženu a přísahám, že si budeš přát, abys chcípnul..." štěkne Leo nenávistně. Slyším za sebou nějaký pohyb a kroky. Já však odmítám oči otevřít. Z hluboka dýchám. Cítím však, že mi pomalu dochází kyslík. Hlava se mi točí a já mám zase pocit, že na mě vše padá. Místnost kolem mě se zmenšuje. Všechen nábytek se ke mně přibližuje. Oči prudce otvírám a zapřu se rozechvělýma rukama o kuchyňskou linku. Třesu se, tak moc. Tohle se mi už tak moc dlouho nestalo. Pomalu si kontrolovatelně sedám na zem a upřeně se zadívám před sebe. „Vyveďte ho..." slyším za sebou, těm slovům ale mnoho pozornosti nevěnuju. Tělo se mi třese. Tohle je špatně. „Zlato..." slyším u svého ucha a Leo mě zezadu ihned objímá. Jeho dotek kolem mých ramen sice trošku pomůže, neuklidní mě však. Mám pocit, že všechen ten tlak co uvnitř cítím, najednou bouchl. Třesu se čím dál tím víc. Slzy mi zběsile stékají po tvářích. Leo si mě k sobě pomalu otáčí a přitáhne si mě pevně na hruď. Pohladí mě pomalu po vlasech. „Je to dobrý... jen dýchej..." zašeptá mi do vlasů a dlouze mě do nich políbí. Pevně v dlani svírám jeho triko. Bojím se otevřít oči. Bojím se, že na něm uvidím zase krev. Krev, která byla opět prolita kvůli mně. „Už je pryč..." zašeptá Leo tiše. Rychle několikrát přikývnu. Jak kdyby to byla právě Danteho přítomnost, proti které se mé tělo bránilo. Jak kdyby jen jeho přítomnost mě dokázala takto rozložit. Uvědomění si, že on tu noc navždy bude vidět jinak. Uvědomění si, že se z toho všeho vzpamatoval nějak rychle. Měla jsem být mrtvá, sám to říkal. Celou tu dobu žil v domění, že jsem zemřela. A netížilo ho to. Když čepel jeho nože zajížděla do mé rozřezané kůže tak dlouho, dokud jsem neomdlela bolestí, když mě fackoval, abych se vzbudila, aby se mi mohl při svém vyvrcholení dívat do očí - ani tehdy ho to netížilo. Ani když mi do ran sypali sůl, ani když si o mně típali cigarety. Mám mu ještě děkovat? Děkovat za to, že mám syna, kterého jsem nikdy nechtěla? Dítě, díky kterému pokaždé, když se mu podívám do očí, pociťuji tu bolest znovu a znovu? Dítě, které nesnáším. Dítě, které tak miluji. Dítě, se kterým nedokážu trávit čas a při tom mám potřebu ho chránit. Záleží mi na něm, zároveň bych se ho však nejradši zbavila. Neměl se narodit. Neměl tady být. Proč dítě, které vzniklo z tolika bolesti a nenávisti musí mít v sobě tolik lásky a pochopení? Proč mi to musí komplikovat? Proč jsem ho prostě tehdy nemohla zadusit polštářem, proč jsem se nakonec rozhodla ho krmit a vychovat? Proč jsem mu dala jméno své první lásky, když on pro mě nikdy lásku neznamenal?
„Reo..." slyším Lea šeptat a cítím jeho dotek na zádech. Snažím se zkoncentrovat, snažím se uklidnit. Moje hlava už začíná šílet a to přeci nemůžu dopustit. To přece táta chce. Rozložit mě před svatbou, zničit mě. Chce vyhrát tuhle válku.
„Jsem v pohodě..." špitnu rozechvělým hlasem a s obrovským třesem rukou se odtáhnu. Pomalu oči otevřu. Na špičkách prstů samozřejmě Leo krev má. Krev, kterou mám teď zřejmě ve vlasech i na zádech. Na rukách. „Ne... nejsi..." zašeptá však Leo tiše a vrtí odmítavě hlavou. Pomalu se mu podívám do očí. „Je v pořádku, že se někdy cítíš mizerně... není na tom nic špatného..." „Je mi fajn," řeknu již pevnějším hlasem. „Reo..." „Vážně. Tohle zvládnu..." ujistím ho. Nebo opět ujišťuji samu sebe? „Potřebuji od tebe co nejdřív to číslo na-" „Proč to vytahuješ teď?" Skočí mi do řeči. „Potřebuješ si odpočinout, vypnout od toho všeho stresu a alespoň na chvíli neř-" „Nejsem ve stresu, Leo. Mně nemůžou ublížit," řeknu přesvědčeně a podívám se mu do očí. „Jsi špatná lhářka," pronese důrazně. „Možná jen chci, aby sis myslel, že jsem," odseknu mu mírně. Pomalu se od něj odtáhnu a opatrně se postavím. Kolena se mi stále chvějí a tak se pro jistotu přidržuji kuchyňské linky. „To má zase znamenat co?" Povytáhne obočí. Já se však na něj poklidně podívám. Pomalu se zvedá ze země a naštvaně mě probodává pohledem. „Tohle je tvůj novej obrannej mechanismus? Pokaždé, když se cítíš na dně tak začneš kopat kolem sebe a zastíráš to hádkou?" Rozmáchne rukama. Pomalinku vykročím pryč a chci kolem něj projít, Leo mě však zastaví. „Ne. Nikam nepůjdeš..." rozhodne. Já se mu však ze sevření vymaním. „Můžu si dělat co chci," štěknu po něm. „Ne, nemůžeš. Dokud se cítíš takhle, dokud sedáváš na kraji střechy a houpeš ve vzduchu nohama, dokud piješ jednu skleničku za druhou a kouříš krabičku denně... dokud mi brečíš v náručí tak, že nemůžeš dýchat a sebevědomě mi při tom všem tvrdíš, že jsi v pohodě... nemůžeš si dělat co chceš. Klidně tě zamknu v jedný místnosti, aby sis konečně přestala lhát," zvyšuje na mě hlas. Při jeho slovech se mi nahrnou slzy do očí. „Chceš se opít? Fajn. Ale opij se proto, že ti je mizerně. Mluv se mnou. Podepsala jsi mi, že už mi nikdy nebudeš lhát... nejvíc komu lžeš jsi ale ty sama..." pokračuje dál. Jeho slova se mnou však nic nedělají. „Vytvořila sis štít, který ani ty sama neumíš pokořit..." zašeptá a o krok ke mně přistoupí. „Pojďme si promluvit... o všem, co se ti honí hlavou... pojďme to probrat, postupně, můžeme si klidně povídat celou noc... celý týden, když budeš chtít..." „Nikdy bys mi nevěnoval celý týden," vyčtu mu se slzami v očích. „Teď to slibuješ. Pak ale zazvoní telefon a během noci zmizíš," zachvěje se mi hlas. Leo ale zavrtí hlavou. „Tentokrát ne," zašeptá. Rychle do kapsy sahá a podává mi oba své telefony. „Vyhoď je z okna, rozmlať je... dělej si s nimi co chceš..." šeptne. Já si ale telefony do ruky neberu. Zavrtím nesouhlasně hlavou. Tohle je blbost. „Musíš se mnou mluvit, zlato..." zaprosí. Slzy mi již znovu stékají po tvářích. „Nechceš slyšet, co mám v hlavě," vzlyknu odmítavě. „Odsoudil bys mě..." zlomí se mi hlas zoufalstvím. Teprve teď však Leo ruku s telefony spouští podél těla. „Po tom všem, co jsem ti udělal jsi mě nikdy neodsoudila... stejně tak já nedokážu odsoudit tebe..." „To neříkej. Vždycky je nějaká hranice..." vzlyknu. Leo se pomalu nadechne. Zřejmě už neví, jak na mě reagovat. „Chápu všechno co děláš... co říkáš..." snaží se. Já však opět vrtím hlavou. „Tohle bys nepochopil..." zavrhnu hned. Otočím se k němu zády a kulhavým krokem se vydávám ke křeslu v obýváku. Na nohou se už dlouho neudržím. „Co se mi snažíš říct...?" Hlesne zmateně. Rychlými kroky za mnou dochází a u gauče je ještě dřív, než k němu stíhám dojít já. Telefony již v ruce nedrží. „Nech mě prostě být... je mi fajn..." odseknu uplakaně. „Není ti fajn, zlato..." zašeptá. Zoufale se posadím na gauč a ihned se natahuji pro polštář, který následně objímám. Kdybych měla teď sílu utéct, nejspíš bych od něj utekla. Daleko. „Nesnáším ho," oznámím mu znechuceně. Jen při pomyšlení na něj mi naskočí husí kůže. „Danteho...?" Snaží se mě Leo pochopit a opatrně si ke mně přisedne. Já se však zadívám upřeně před sebe. „Tomasse..." zašeptám slabounce. „Nesnáším vlastní dítě..." hlesnu zoufale. Pomalu se mu podívám do očí. Je zmatený, vidím to na něm. „Měla jsem ho zabít, když to šlo... čím je starší..." zlomí se mi hlas a mně steče dalších několik slz po tváři. Zavrtím hlavou. „Nechci ho na naší svatbě... nechci ho ve svém životě, nechci ho ve svém domě..." zavzlykám zoufale. Leo mě opatrně objímá kolem ramen a přitáhne si mě na hruď. Nechtěně si o něj hlavu opírám. „Tak proč mi na něm pořád tak záleží?" Hlesnu zoufale. Pevně zavírám oči. „Protože jsi jeho máma... a jsi skvělá máma..." zašeptá Leo tiše. Znovu vrtím hlavou. „Nechci být. Neměla jsem mít děti, nikdy jsem ani žádné nechtěla..." zavzlykám. Leo mě jemně pohladí po ruce a dlouze a z hluboka se nadechne. „Pamatuješ si, jak sis pořezala ruku v Inku? Vzal jsem tě do střediska... několik hodin tě operovali, nebylo jisté, jestli s rukou někdy znovu pohneš... a ty jsi řešila jen léky pro Toma..." zašeptá. Úplně jsem na tu chvíli zapomněla. Když mi to ale teď říká, vybavuju si to. Byl nemocný a já nikde nemohla léky sehnat. U dealerů stály tolik, co moje tři výplaty. Nemohli jsme si tehdy nic dovolit. „Pamatuješ si, jak sis myslela, že umřel?" Zašeptá znovu. „A když jsi zjistila, že ho má tvůj táta... bojovala jsi o něj každým dnem..." připomíná mi. „Proč mi to říkáš?" Hlesnu zničeně. „Protože naprosto chápu, proč ho nesnášíš. Zároveň na tobě ale vidím, jak moc ho miluješ... navzdory vší bolesti a všemu, co se stalo, stál při tobě i v době, kdy já s tebou nebyl... vsadím se, že kdybys neměla Toma... už bys mi tady neseděla..." šeptá dál. Na těch slovech přeci jen možná něco je. „I když cítíš tolik bolesti, i když s ním zažíváš chvíle, kdy si přeješ, abys ho neměla... věřím, že to byl právě on, kvůli kterému jsi zůstala silná... za koho jsi bojovala. Dala jsi mu úžasnej život. A to je přeci to nejvíc, co mu můžeš dát... a to jak se cítíš uvnitř je přeci v pořádku..." políbí mě do vlasů. „Je v pořádku nenávidět svého syna?" Podivím se tiše. „Máš ráda Daniela?" Zeptá se mě. Nad tím se mírně zamračím. „Jak to s tím souvisí?" Podívám se mu do očí. „Tak máš ho ráda...?" Ptá se. Zjišťuji však, že na tu otázku nedokážu odpovědět. Nesnáším ho. V minulosti bylo ale tolik momentů, kdy jsem byla opravdu ráda, že ho nazývám tátou. I když bych je možná napočítala na jedné ruce. „Já třeba nenávidím moji mámu..." řekne najednou. Nad tím se mírně zarazím. Vždycky se k ní přeci choval tak hezky. „Opustila nás... pořád jen chlastá, všechno komplikuje a plete se do věcí, do kterých jí nic není... nebylo dne, kdy by tátu nepomlouvala... chová se jak dítě... a i tak ji mám rád. I když mi hodně ublížila a stále ubližuje. Potřebuju s ní občas být, potřebuju si připomenout, proč s ní netrávím tolik času, někde tam uvnitř ale vím, jak moc mi na ni záleží a jak moc by mi chyběla... někdy s ní jsem víc, jindy ji nepotřebuji vidět měsíce... je to přece úplně normální. Máme pro tyhle pocity své důvody... proto si to nemůžeš vyčítat..." šeptá dál. Já ale tuhle odpověď nezvládnu přijmout. V pořádku to přeci není. Měla bych své dítě milovat každým coulem. „Nedal by sis... se mnou skleničku?" Hlesnu nešťastně, tak moc tichounce. Leo mě pohladí hned po rameni. „Chceš tu whisky z baru?" Zašeptá. Pomalu přikývnu. Leo se hned tiše zvedá a zamíří do kuchyně. A zatímco on se vydává pro alkohol, já automaticky sahám po telefonu v kapse. Vlastně ani nevím proč, nejspíš ze zvyku. Když ho ale otvírám a najíždím na italský bulvár, zahlédnu tam všude články jen o nás. Nevím, proč si to dělám. Proč tam vlastně lezu? Jeden z článků má na titulce fotku, jak se s Leem líbáme na balkoně. Tohle přeci bylo v noci. Dostali se do areálu vily? „Nečti to," bere mi hned Leo telefon z ruky a odkládá ho pryč. Místo něj mi do ruky vrazí skleničku a nalívá mi. „Ty si nedáš?" Šeptnu, když si všímám, že druhou sklenici v ruce nedrží. Leo jen zavrtí hlavou a znovu se vedle mě usadí. „Nemám chuť..." odpoví. Já se však ihned několik loků napiju a zoufale se na sklenici zadívám. Už něco v sobě mám. Možná proto teď reaguju tak přehnaně. Možná proto tady brečím jak troska. Normálně bych se takhle přeci nechovala. Normálně se ovládám. „Máš nějaké informace o mámě...?" Šeptnu najednou. Sleduji odraz světla na hladině whisky. Je to tak fascinující. „No..." začíná Leo opatrně. Co s Leem žijeme zase spolu, pravidelně mi o našich z Washingtonu předává informace. Máma již třetím rokem bojuje s nádorem na mozku. Poslala jsem jim nějaké peníze na léčbu, táta je ale odmítl. Prý máma krvavé prachy nechce. „Nevypadá to dobře..." zašeptá Leo jen. Nad těmi slovy se trochu napiju. „Jak to zvládá táta?" Šeptnu. „Nevím... před měsícem na tom nebyl dobře. Tvoje máma má problémy s pamětí, prý nemluví, nepoznává lidi..." „Udělal bys pro mě něco?" Skočím mu do řeči a podívám se na něj. Leo váhavě přikývne. „Pošli tam fotografy..." „Fotografy?" Podiví se hned. Jen pomalu přikývnu. „Máma nejspíš zítra umře... a... nejspíš i táta. Daniel je nechá zabít. Potřebuju mít důkazy o tom, že to byl on..." vysvětlím. Podívá se mi zmateně do očí. Nejspíš neví, čemu se divit dřív. „Nechceš ho zastavit...?" Šeptne překvapeně. Zavrtím nad tím hlavou a znovu si mírně z whisky usrknu. Cítím, že to takhle bude lepší. „Máma by stejně brzy umřela... oba se s tátou jen trápí..." „Jo, ale... třeba si nechá ještě zaplatit tu léčbu a b-" „To ona neudělá. Nepřijala by peníze ani od sousedů..." podívám se Leovi do očí. „Nerozmlouvej mi to, když moc dobře víš, že by ses zachoval stejně..." šeptnu. Kolik lidí jsem ochotná pro tohle obětovat? Tátova otázka mi stále rezonuje v hlavě. Zatím jsem jen obětovala Bena. Zítra to bude máma. Má pravá máma. Možná i táta. Když dokážu obětovat i je, nezastaví mě už nic. Každým dnem si totiž čím dál tím více uvědomuji, o co všechno tady hraju. Díky dědovi v sobě konečně vidím potenciál. Díky Leovi vím, že se dokážu vyškrábat až na vrchol. I když si budu muset schody vyskládat z mrtvých těl. Někdy je prostě potřeba přinést nějakou oběť.