andREA 2

44

Ben vchází do místnosti a já rychle tablet schovávám pod svou mikinu hozenou vedle sebe. Leo mi ho dal ihned po podpisu smlouvy. Byla to jedna z mých podmínek, že chci ta tajemství znát hned - klasická má nedočkavost. Teď už vycouvat stejně nejde. Upsala jsem svůj život ďáblu, už musím vsadit všechno jen na tuhle kartu.
„Je ti dobře? Jsi bledá jak stěna," zamračí se Ben mírně a za chůze se napije šálku čerstvě udělané kávy. Jeden šálek položí i přede mě. Vděčně se pro něj hned natáhnu. „Hele," řeknu hrdě a prsty levé ruky mírně ohnu tak, že si jimi můžu přidržet šálek kávy. Jsme v Itálii teprve den, měla jsem s fyzioterapeutem teprve první sezení. Mám z toho ale dobrý pocit. Věřím, že to půjde.
Ben se na mě usměje. „Pěkný... po prvním sezení to je skvělej progress..." „Od zítra se budeme vídat dvakrát denně... a za dva dny se už zkusím postavit..." řeknu hrdě. Opravdu si věřím, že to zvládnu. Nepochybuju ani o sobě, ani o těch odbornících. Zatím se znám jen se dvěma, s Ludwigem a Alice. Jsou opravdu milí a jde vidět, že tomu rozumí. Taky aby ne, za ty peníze, co si ode mě berou. „Já mám taky dobrou zprávu," řekne vážně a posadí se vedle mě na gauč. Jen tak tak mine mou mikinu, pod kterou ukrývám tablet od Lea. Srdce mi leknutím poskočí. Nevím, jak bych vysvětlila, že jsem ho zničila dřív, než jsem se zvládla do něj dostat. „Jakou?" Povytáhnu obočí. Usrknu si z kávy a odkládám ji na stůl opodál. Je ještě hodně horká. „Už to bude čtrnáct dní, co jsi střízlivá," zazubí se. Rychle na Bena ukážu prstem. „Dobře, že to připomínáš. Za pár dní vysadím prášky, takže to oslavíme," oznámím mu. Ben se nad tím zasměje. „Mám chuť ti to rozmlouvat, ale jak tě znám, nebude to mít žádný účinek..." pousměje se. Ihned důrazně přikývnu. Ben si odloží i svůj šálek kávy na stůl a porozhlédne se po místnosti. Rozhodla jsem se, že po celou dobu tady v Itálii zůstaneme v hlavní vile, ve které bydlela babi s dědou. Je zvláštní tady být bez nich. Je zvláštní vědět, že jsem babi odsud vyhodila. Ani vlastně nevím, kde všichni teď bydlí. „Je to tu zvláštně... staré... ale moderní zároveň..." řekne Ben podivným tónem, jak kdyby se sám nemohl rozhodnout, co si o tomto domě myslet. „Je to teda větší palác, než jsem čekal... je to větší než naše sídlo ne?" Podívá se mi do očí. „Myslíš... Kaluovic hlavní sídlo?" Povytáhnu obočí. Hned přikývne. „Jo... má to asi o tři křídla víc... sama to ale tady celé neznám, měli jsme spoustu míst, kam jsme nesměli chodit... Tim říkal, že v podzemí to je třikrát tak větší než na povrchu... jestli je to ale pravda..." pokrčím mírně rameny. „No... a... víš vůbec, co tady teda hledáš? Protože... nejsme tady jen kvůli tvým rehabilitacím... tak jestli máš aspoň nějaké vodítko..." „Nemám vůbec nic," řeknu upřímně. „Aha... tak to je fajn..." řekne ironicky. „A jseš si jistá, že tady něco je..." „Nejsem. Ale... nedávalo by smysl, aby o ty vily táta tak moc bojoval, kdyby tady nic nebylo..." „Možná je prostě jen chtěl pro svou rodinu..."
„Ne..." zavrtím hned hlavou. „Dal mi neadekvátně šílenou nabídku za ty vily... něco mi říká, že se tady snažil něco uchránit... ale jestli to je zlato, majetek nebo nějaké tajné dokumenty, informace, systémy... netuším..." zavrtím hlavou. „Uvědomuješ si, že tady můžou být i tajné chodby a místnosti... prohledat takovejhle palác bude trvat roky..." podívá se mi znovu vážně do očí. Tiše si povzdechnu. „Ericku?" Zvolám mírně a otočím se přes rameno. Erick za mnou rychlým krokem vykročí. „Ano?" Ptá se už za chůze. „Objevili jste něco nového?" Zeptám se ho. Erick ale zavrtí hlavou. „Jen novou zásobovací místnost v sektoru G... pár skladů se zbraněmi, ale nic neobvyklého..." odpoví. Vypadá unaveně. Ve službě je ale přitom jen teprve hodinu nebo dvě. „Je ti dobře?" Svraštím mírně obočí. Erick se mi podívá do očí a přikývne. „Můžu jít?" Zeptá se však hned. Jakmile nic neodpovídám, otočí se a hned odchází. Zamračeně se podívám na Bena, ten si toho ale, zdá se, nevšiml. Ťuká si cosi do telefonu a mě si nevšímá. Ani nevím, jestli mě vnímá. Sám ale vypadá zamračeně. „Na co se mračíš?" Zeptám se. „Hmm?" Podívá se na mě zmateně. Takže mě nevnímal. „Ptám se, na co se mračíš..." zopakuju. „Na tebe," odpoví a ukáže mi mou fotku na titulce jednoho článku. Vypadám tam docela sexy. Vůbec netuším, kde to je focené, už je to ale rozhodně hodně stará fotka. „To je pěkná fotka..." „Leonardo už vyhodil do světa data vašeho svatebního turné... to jste snad nějaká popová kapela?" Zašklebí se nesouhlasně. „Kolik jich je nakonec?" Zeptám se. Ben se na chvíli odmlčí. Nejspíš to všechno počítá. Trvá mu to ale nějak dlouho. „Osm..." odpoví po chvíli. „Kolik?!" Zděsím se hlasitě. „Řím, Dubaj, Šanghaj, Bangkok, Sydney, New York, Los Angeles, Buenos Aires..." vyjmenuje mi všechny zastávky „Všechno během měsíce a půl... končíte těsně před Vánoci..." „Tak to tam chybí ještě poslední zastávka ve Státě... a pak reálný obřad..." šeptnu si pro sebe. Vypadá to jako hodně nabitý konec roku. „Asi bych měla zavolat Russinimu kvůli šatům..." zamyslím se krátce. „Uprchlice ze Státu tvrdí, že Rea Baiamonte je jedna ze zmizelých dětí ve Washingtonu před osmnácti lety. Kalua si prý bere podvodnici. Není to urozená dáma, ale šlapka, která nemá ani peníze na obživu vlastního syna..." přečte Ben až moc nahlas úryvek ze článku. Okamžitě ho probodnu pohledem a zatajím dech. Nic neříkám. Snažím se nějak strávit to, že se tohle o mně opravdu někde píše. „Proč mi to čteš?" Štěknu tiše. „Měla bys vědět, co se o tobě píše..." „Je mi to u prdele..." štěknu na něj znovu. „Zřejmě není, když reaguješ takhle..." „Jak kurva může vědět, že jsem z Washingtonu?" Svraštím naštvaně obočí. „Nevím... z toho všeho tě naštvalo zrovna tohle?" Uchechtne se nechápavě. Znovu ho probodnu pohledem. „Běž pryč..." šeptnu naštvaně. „Proč?" Rozhodí rukama. „Protože chci být sama a pro tebe je chození jednodušší..." „Ty ses kvůli tomuhle jako naštvala?" Podívá se mi nechápavě do očí. „Prostě to nechci rozebírat," uzavřu to. Ben to ale rozhodně uzavřít nehodlá. „Chci to jen pochopit... nazvala tě tam šlapkou, ale tebe naštve, že se domnívá, že jsi z Washingtonu...?" Pokroutí hlavou. „Ano, protože mám stále lidi, které musím chránit, Bene. Nevinné lidi, kteří nemají nejmenší tušení, jak jejich dcera doopravdy žije. Lidi, které nikdy nebudu moct pozvat na svatbu, ani jim poslat blbou esemesku, protože vím, že jedinej způsob jak je udržet naživu je na ně zapomenout a nepatřit k nim. I když bych si je na té svatbě přála ze všech nejvíc..." vyhrknu ze sebe možná až moc emotivně. Slzy se mi při tom nahrnou do očí, daří se mi je však držet na uzdě. Zaražený Ben jen pomalu odloží telefon. „Promiň... nedošlo mi-" „Každej blbej den mi všichni dáváte najevo, jak sem nepatřím. Jenže já už nepatřím ani tam. Nepatřím nikam. Jediný, co vím, je, že patřím k Leovi. Tak mi to už kurva přestaň kazit. Vím jakej je, myslíš, že neznám rizika? Beru si ho se vším všudy. A pokud mám za tenhle vztah zaplatit životem, tak ať. Radši zemřu šťastná po jeho boku než nešťastná jako ta, co nikam nepatří... takže tě, Bene, prosím. Nech si ty blbé poznámky a nevyžádané rady, nech si ty články a všechno to... negativno. Já se vdávám. Já. A pokud se ti jako partnerka k tvému bratrovi nelíbím, tak se omlouvám, ale budeš to muset přežít," dokončím svůj nesmyslný proslov. Hned jakmile domluvím, si uvědomím, že vlastně ani nevím, co všechno jsem ze sebe dostala. Co všechno jsem na něj vyštěkla. Je mi ale zase o něco líp. Cítím se lehčí, klidnější. O něco spokojenější. A ačkoliv Ben mlčí, vypadá, že to chápe. Nebo to si alespoň přeji.