andREA 2

27

Z hluboka se rozechvěle nadechnu. Jsem nervózní. Tak moc. Za několik desítek minut se nám všem obrátí život vzhůru nohama. Táta získá veškerý dědův majetek. Jde jen o to, co všechno ten majetek zahrnuje a jestli mu děda odkáže i vily mých strýců a tety. A vlastně i tohle rodinné sídlo, které zrovna obývá babi Rosa. Všichni nějak tak doufáme, že děda nebyl takový kretén, aby tátovi odkázal úplně všechno. Zároveň ale taky víme, že táta po dědovi zdědil jen ty nejhorší vlastnosti, byli si vlastně tak moc podobní. Všichni nějak tušíme, že to padne na ten nejhorší scénář. Všichni zároveň ale doufáme.
Jsou tady skoro všichni. Strýc Migu, Arturo i Alfonso. Teta Úrsa sedí vedle nich a pevně drží za ruku babi Rosu. Ta vypadá, že každou vteřinou omdlí. Před chvílí přišel taky Nico, posadil se ale vedle svého táty. Vyměnili jsme si pár pohledů, oba ale cítíme, že teď není vhodná chvíle. Tohle je mnohem větší a vážnější než náš podělanej vztah.
Poslední, kdo chybí, je jen můj táta. A Timotei. Říkal, že přijde. Měl by přijít. Možná ti dva přijdou spolu. Táta bude mít rozhodně velké entrée.
Pomalinku se porozhlédnu po místnosti a z hluboka se nadechnu. Snažím se uklidnit, moc to ale nepomáhá. Vedle mě sedí můj právník, který jako jediný vypadá klidně. Právníci ostatních se drží v řadě opodál, sedí skoro všichni pospolu. Všichni mají ale společný cíl a tak tiše diskutují.
Celá místnost je lemována lidmi z ochranky. Každý tady má někoho ze svých lidí. Tátovi lidé tady mají ale jasnou početní převahu a tak se nikdo z nás necítí v bezpečí. A já už vůbec ne.
Erick se od rána chová divně. Neumím popsat v čem je jiný, reaguje na vše jako obvykle. Něco je ale jinak. Jak kdyby tušil, že to dneska bude vyhrocené. A bude, to víme všichni. Na žádnou přestřelku ale snad nedojde. Moc mě ale neuklidňuje, že mě dnes doprovází i Cole. Měl být přece s Leem, z nějakého důvodu je ale tady teď se mnou. Vím, že se Lea nemám na nic nikdy ptát. Ani se ho ptát nemusím, abych z něj vycítila, že je z dnešního výsledku taktéž mírně nervózní. Tvrdí mi, že není. Že jeho moc ani pozici ve Státě to neovlivní. Menší zemětřesení ale určitě proběhne. A Alfa to určitě pocítí.
„Čau... můžeš na chvilku?" Dotkne se mé ruky zadýchaný Tim, který sem zřejmě doběhl na poslední chvíli. Zmateně se porozhlédnu kolem sebe. Pohledem hledám tátu, ten ale nikde v dohledu není. „Za chvíli to začíná..." namítnu šeptem směrem k Timovi. Přijde mi neslušné tady v tak napjaté atmosféře mluvit nahlas. Tim se urychleně zadívá na hodinky. „Máme necelých dvacet minut... pojď..." chytá mě za ruku a ze židle mě rychle zvedá. Mírně se ohlédnu za Erickem a Colem, kteří mě ihned následují. „Co se děje?" Ptám se zmateně, jakmile opouštíme jednací místnost. „Ke mně už to nestíháme..." zanadává si však Tim pro sebe a táhne mě uličkami do nejzapadlejšího a nejméně užívaného křídla tohoto sídla. „Time..." ozvu se znovu. Jakmile však v dáli zahlédnu stát Maxe, je mi jasné, že tohle bylo připravené. Pomalu se znovu ohlédnu na Ericka s Colem. Oba pohotově vyhodnocují situaci. Zdviženým palcem jim však naznačím, ať to neřeší, že je vše v pořádku. Snad toho nebudu brzy litovat.
Timotei se mnou vchází do starší koupelny. „Kdyby něco, napiš mi," řekne k Maxovi a hned za námi zavírá. Ihned zamyká. „Řekneš mi, co to sakra děláš?" Rozhodím mírně rukama, jakmile mě konečně pouští. Tohle by se dalo pokládat za únos. Tim si ale jen přiloží prst na rty. Vytahuje si telefon z kapsy a okamžitě nahlas pouští nějaké rockové skladby. Až moc nahlas. Tak nahlas, až mě z toho zabolí v uších. Mírně se zašklebím. Tim položí telefon vedle umyvadla, já však jen mlčky dál zmateně sleduji každý jeho pohyb. Rychle pobíhá sem a tam. Postupně pouští vodu ve sprše a taky ze všech kohoutků u všech umyvadel. V ten moment mi dochází, co dělá. Vytváří prostředí, ve kterém nás nemůže nikdo odposlouchávat. A to mě značně znervózní. Pomalinku mě chytá za ruku a přiblíží se ke mně na vzdálenost malého kroku. Je tak blízko, až bych měla mít pocit, že mě chce snad políbit.
„Oba moc dobře víme, jak to dneska dopadne..." zašeptá tichounce. Kdyby stál jen o pár centimetrů dál, už bych ho zřejmě neslyšela. „Je jen otázkou, jestli zdědí i ty vily tady, ale ty už jsou v tom všem bezvýznamná špetka..." šeptne. „Ty víš, co všechno tam je za majetek?" Špitnu nazpátek. Pomalu přikývne. „Vím toho dost... určitě to ale není všechno... dokážu si ale představit, co se stane, až to všechno získá..." zašeptá naléhavě. Poprvé nabývám dojmu, že má strach. Je možné, že by se skutečně bál? A když se bojí Tim... neměla bych se bát i já? Možná to opravdu celou dobu beru na moc lehkou váhu. Možná, že když nevím, co tam je za majetek, tak si jen nedokážu uvědomit, jak moc vážná situace je. „Přemýšlela jsi už... co bude po tom, až to všechno získá?" Zašeptá Tim opatrně a podívá se mi hluboko do očí. Zmateně svraštím obočí. „No... já doufám, že mi to moc život neovlivní..." šeptnu mírně. Tim ale hned vrtí hlavou. „Ne, tak to nemyslím..." odmlčí se krátce a z hluboka se nadechne. Krátce se podívá na hodinky, poté svůj pohled upře znovu do mých očí. „Cassandra tady už není..." zašeptá tichounce, velmi opatrně. Já ale jen zmateně povytáhnu obočí. „Asi se nechytám..." řeknu upřímně. „Už nemůže dědit..." dodá ještě tišeji. V ten moment mám pocit, že se mi zastaví srdce. Zatemní se mi krátce před očima a tak se zády raději opírám o zeď za mnou. Uhýbám hned pohledem. Tim se nakloní k mému uchu. „Když umře... budeme dědit my..." šeptne mi do ucha tiše. Pomalu se mu zhrozeně podívám do očí. „Ty ho chceš zabít...?" Syknu tichounce, tak moc nevěřícně. Tim mi hned pokládá prst na rty. Podívá se mi vážně do očí a pomalu přikývne. „Pokud zdědí i vily tady v Itálii, všechny vyžene, nedá jim je... za chvíli se ho bude chtít zbavit celá rodina..." „Time... ty ses úplně zbláznil...!" Syknu důrazně. „Dluží nám to, Reo. Za to, co jsme si kvůli němu vytrpěli." „Nemůžeš ho přece jen tak zabít..." šeptnu rozčíleně. „My to dělat nebudeme. Někoho si na to najmeme..." zašeptá přesvědčeně, jak kdyby to měl celé vymyšlené. Mně však teprve po chvíli dochází, co tím myslel. „Lea? Posral ses?" Syknu tiše. „On je v tomhle nejlepší, Reo..." „To je mi u prdele, Leo nic takového dělat nebude." „Do hajzlu, přemýšlej. Kdyby se to všechno rozdělilo mezi nás dva... ty máš napojení na Kaluovic majetek. Leo z toho bude jen profitovat, uvítá to. Nechal bych vám všechno z Alfy, svou pozici na trhu byste jen posílili." „Přece nemůžeš být takovej blázen, aby sis myslel, že by tohle fakt vyšlo," syknu. „Vyjde to. Jestli táta získá i ty pitomé vily, budou to chtít tak všichni. Nakonec se bude stát fronta na to, kdo to udělá..." „Může si sepsat závěť..." „Ne, to neudělá. Minimálně dalších deset až dvacet let si žádnou závěť sepisovat nebude. Je tak moc přesvědčenej svou mocí, tak moc tomu věří, že by ho tohle ani nenapadlo. Má koupeného každého." Zašeptá. Já však nevěřícně pokroutím hlavou. „Nevím, Time... celou tu dobu s ním táhneš za jeden provaz a teď ti mám věřit tohle?" „Zapomněla jsi, kdo mě vychoval? Mí praví rodiče jsou nejúspěšnější právníci v USA. Vyrůstal jsem v rodině bez emocí, bez lásky, v rodině plné lží a lsti. A jestli jsem si něco dobrého od nich odnesl, tak je to právě to, že dobře zahranou zradu ti nemůže nikdo vyčítat. Dřu jak mezek, abych se mu dostal pod kůži, abych získal co nejvíce informací, které můžu použít proti němu. Ta nejlepší rána je vystřelená z bezprostřední blízkosti. Ta napáchá nejvíce škod." „Celou tu dobu jsi na jeho straně jen proto, abys ho mohl zradit?" Zamračím se nevěřícně. Nevím, jestli mu tohle všechno můžu věřit. Timotei se z hluboka nadechne a podívá se na hodinky. Znovu se mi podívá do očí. „Prosím, Reo. Neznám člověka, kterej by měl víc důvodů ho nenávidět než ty. Až bude dnes po všem, prober to s Leem... věřím, že do toho půjde..." „Kdyby měl Leo možnost, udělal by to už dávno..." zašeptám nazpátek. Tim ale vrtí hlavou. „Miluje tě. Doopravdy. Pochopil jsem to až v tom zdravotním středisku před pár týdny... miluje tě víc než cokoliv na tomhle světě. Věřím, že kdyby měl příležitost, neudělal by to. Kvůli tobě. Pořád je to tvůj táta... nechtěl ti ublížit, proto to neudělal..." zašeptá vážně. Slyšet tahle slova je tak zvláštní. Tak divně hřejí na srdci. Tak divně mě povzbuzují. „Musíme už jít... tvař se jakoby nic... hned po dnešním výsledku to ale prober s Leem. Dej mi do tří dnů vědět. Zavolej mi. Když do toho půjdete, řekni mi, že mě chce Tom vidět, že chce, abych přijel si s ním hrát. Když do toho nepůjdete, řekni mi, že ses Toma ptala a na ten výlet se mnou jet nechce. Pamatuj ale, že jestli do toho nepůjdeš, nic z toho mít nebudeš. Mířit na tebe nebudu, ale nezaručím ti, že kulky nebudou lítat tvým směrem..." zašeptá. Měla bych to brát jako výhružku, moc dobře ale vím, jak to myslí. Mám pocit, že tohle všechno je opravdu upřímné. Možná se pletu, ale mám pocit, že chce tátu doopravdy zabít. Kvůli abnormálně velkému majetku. Kvůli jakési odplatě, po které jsem vůbec netušila, že po ní touží. „Tvař se normálně. Kdyby se někdo ptal, probírali jsme ten incident s upálenýma děckama z Reatimu. Chtěla jsi po mně, ať ti něco zjistím. Jasný?" Řekne vážně. Při zmínce téhle události se mi udělá znovu mdlo. Asi je toho na mě teď nějak moc.
Tim rychle vypíná veškerou vodu a nakonec vypíná i hudbu na telefonu. „Popřemýšlej o tom, prosím..." zašeptá nakonec. Dveře od koupelny odemyká a rychle mizí s Maxem pryč. Naopak v místnosti se hned objeví Cole s Erickem. „Všechno v pohodě? Není ti nic?" Ptá se Erick okamžitě. Já si však jen dlouze prohrábnu vlasy a potáhnu se za ně. Proč mi to jen sakra Tim teď říkal? Mně, jediné osobě, která neumí vůbec lhát. Jak se teď mám tvářit, že se nic neděje? „Reo?" Ozve se Erick znovu. „Asi budu zvracet..." řeknu však jen. Hlava se mi znovu zatočí a než stíhám zareagovat, opravdu se mi zvedne žaludek. Instinkt mě sám dovede k záchodu, vlastně netuším, jak se u něj ocitám. Jen se najednou přistihnu, jak zvracím. Cítím, jak si ke mně někdo čupá a přidrží mi vlasy. Zoufale zakňučím. „Zvládneš to?" Zašeptá Erick starostlivě. „Musím," zakňučím zoufale. Když tam nepůjdu, nezjistíme vůbec nic a všechno půjde do háje. Musím se kousnout. Musím to vydržet. „Nemůžete mi sehnat nějaký prášek?" Šeptnu, jakmile cítím, že se mi zatočí hlava. Zavřu oči a zoufale si opřu čelo o ruku na záchodovém prkýnku. „Něco seženu," slyším říkat Cola. Erick mě mezitím pohladí po zádech. „To jsou nervy..." zašeptá. A já jen v souhlas přikývnu. „Poslední dobou se toho děje moc... nestíhám to ani vstřebávat..." šeptnu unaveně. Erick se vedle mě nakonec posadí. Já si však utírám pusu toaleťákem a záchod hned splachuju. Raději se od něj ale nehnu. Hlava se mi stále podivně točí. „Kolik máme času?" Zeptám se zoufale. Erick se podívá na telefon. „Tři minuty..." odpoví klidně. Zoufale si povzdechnu. Pohled upřu dlouze do země a snažím se posbírat veškeré zbytky mých sil. Moc jich ale nezbývá. Potáhnu se jemně za vlasy a krátce zatajím dech. Znovu si vybavím konverzaci před chvílí. Mírně se nad tím zamračím. Nevím, jak se teď tátovi budu moct podívat do očí. Neříkám, že ho mám nějak extrémně ráda. Ale nesnáším ho tak moc, abych se dokázala proti němu postavit a zabít ho? To si nemyslím. Nedokázala bych se sebou žít. S vědomím, že jsem se někoho zbavila kvůli penězům, které nepotřebuji. I když by to usnadnilo spoustu věcí. Tak moc. Žilo by se mi lépe. Lehčeji. Nikdo by mi neterorizoval život. A tak se mi přeci jen na chvíli ta představa zalíbí. „Něco mám," ozve se ve dveřích Cole, který rychlými kroky přichází až ke mně a čupá si. Drží v ruce nějakou injekci. Radši se neptám. Někdy je lepší nevědět. „Stihl jsi to docela rychle..." podiví se Erick. Cole mi opatrně shrne kardigan z ramene. Odvrátím tiše pohled. „Odchytl jsem Maxe..." zašeptá. Následně však již cítím mírné bodnutí v rameni, které trvá ale opravdu jen krátce. „Do chvilky by tě to mělo nakopnout," řekne, na chvíli mi ale vpich ještě přidrží kapesníkem. „Už musím jít... jdu pozdě..." ohradím se. Mírně se od něj odtáhnu a vidím, že v místě vpichu se ihned utvoří malá kapička krve. Překryji si ji však černým kardiganem. Pomalu se zvedám, jsem ale opatrná, aby to se mnou hned neseklo. Z hluboka se nadechnu. Poupravím si vlasy v zrcadle a hned rychlým krokem vykročím zpátky za ostatními do sálu. Krátce se mi zatemní před očima, snažím se ale na sobě nedat nic znát. Snažím se klidně a pravidelně dýchat. Hlavně se z toho neposer, Reo. To mi zní celou dobu v hlavě. Neexistuje nic, co bychom s Leem společně nezvládli. Zvládneme i tohle. Stačí si tam jen sednout, vydržet tátův výstup a se seznamem jeho nově nabytého majetku si rychle odjet do Milana. Co se stane dál, budu řešit až poté. Teď to ze všeho nejdříve musím přežít. A taky před tátou dělat, jakože nic. To bude na tom asi to nejtěžší.
Do sálu vcházím přesně o čtyři minuty později, nic se ale evidentně stále neděje. U stolu vepředu sice sedí jakýsi pán v kvádru, notář ale stále nikde. Jakmile se však místností rozezní mé kroky, všichni se za mnou otočí. Já však rychle procházím do první řady a sedám si vedle Timoteie. „Jdeš pozdě..." sykne ke mně tiše. „Promiň... udělalo se mi zle..." odpovím zpátky šeptem. Táta, který již sedí vedle Tima, se mírně nakloní a podívá se na mě. Překvapeně povytáhne obočí. „Myslel jsem, že už jsi na cestě zpátky do tvého zaláskovaného světa..." popíchne mě mírně. Podívám se mu pomalu do očí. „Moc dobře víš, proč jsem přišla," odpovím mu upřímně. Mírně se ušklíbne. „Nebudu vám s Alfou dělat problémy... vždycky se dá nějak domluvit," pronese se zákeřným úšklebkem na rtech. Nevěřím mu ani jedno slovo. Jak kdyby mi do očí říkal, že se mi bude snažit udělat ze života peklo. „Jseš si nějak moc jistej... jak kdyby sis to všechno pečlivě zařídil dopředu..." pousměju se na něj mírně, tátovi ale už úsměv uvadá. „Reo," sykne Tim varovně. Snaží se mi zřejmě naznačit, že opět překračuji nějakou hranici. Mně jsou ale hranice ukradené. „Byl jsem jen dobrým synem. Tomu ty nemůžeš rozumět..." vrátí mi mou trpkou poznámku. Tim si mírně odkašle a důrazně se mi podívá do očí. Tuší totiž, že na to chci říct něco mnohem horšího. Něco, co by tentokrát táta jen tak nepřešel. „Nemělo to už začít?" Zeptá se Tim urychleně, aby mou případnou jedovatou poznámku umlčel. Naštvaně se dlouze nadechnu a odvrátím pohled. Krátce se pohledem střetnu s Erickem, i od něj ale hned pohledem uhýbám. „Šest minut zpátky... od čeho ty lidi do hajzlu platíme," zanadává táta naštvaně. Ve stejnou chvíli se však místností rozlehnou kroky. „Dobrý den, omlouvám se za zpoždění," ozve se až podivuhodně vysoký hlas. Do přední části místnosti však přichází starší vousatý chlapík, který je snad ještě hubenější než já. Vypadá jako párátko. Jeho šedivý plnovous je pomalu větší než jeho hlava. „Nemáme na to celý den, Beningtone," pronese táta netrpělivě. Pohublý chlapík uznale přikývne a asistentovi za ním pokládá na stůl plnou bednu papírů. „S právníky jsme raději vše ještě jednou kontrolovali, pane, aby nevznikla nějaká chyba," řekne chlapík sebevědomě. Spíš to svým vysokým hlasem zapíská. Táta nad jeho poznámkou spokojeně přikývne. „Prosím, než začneme, kolega vám zatím rozdá soupis majetku, který se zde bude dnes projednávat. Může se vydat jen oproti podpisu a pouze rodinným příslušníkům. Jakmile budete mít všichni své potřebné materiály, začneme," pokloní se nám chlapík uznale a ihned spěšně obíhá stůl, aby si připravil své podklady. „Vy budete slečna Rea, viďte?" Ptá se mě již jeho asistent. Nečekala jsem ho u mě tak brzy a tak mírně leknutí poskočím. „A-ano, to jsem já." „Podepište se mi tady, prosím," ukáže na kolonku vedle mého jména. Rozechvělými prsty beru do ruky pero a kupodivu velmi klidným tahem na papír napíši své jméno. Asistent se na mě usměje a podává mi několik centimetrů vysokou sešitou bichli. „Co to je?" Zeptám se zaraženě, jakmile to přistane v mé ruce. „Soupis projednávaného majetku, má paní," usměje se na mě a ihned přechází k Timovi. Zaraženě se na tlustou knihu zadívám. Musí to mít nejméně dvě stě stran. Toho přece nemůže být tolik. Zaraženě soupis na náhodné stránce otvírám, jen abych zjistila, že je zde v malých odrážkách vypsané úplně všechno. Na jedné stránce je snad padesát odrážek. Pohled mi hned padá na soupis jachet, který se rozkládá přes celou dvoustranu. „Pro lepší orientaci je na začátku umístěn stručný seznam dle kategorií..." řekne notář od stolu, jakmile zahlédne můj překvapený výraz. „Do hajzlu kolik toho je...?" Šeptnu si pro sebe nevěřícně. Ruce se mi mírně začnou třást. Teprve teď si totiž začínám uvědomovat tu důležitost situace. Ten význam Timových slov. Ten průser, který nastane, až tohle všechno bude za pár minut tátovo.
Šokem pomalu nalistuji seznam na začátku. Výpis kategorií je opravdu různorodý. Byty, letadla, nadace, podíly ve vlastnictvích světových firem, podíly ve vlastnictvích světových bank, armádní zboží, sportovní kluby, vlastnictví v médiích. Jen ten seznam kategorií mi silně rozbuší srdce. Uvědomím si totiž, že tím táta získá kontrolu nad celou Itálií. A nejen nad ní. Bude moci ovlivňovat světově dění, životy všech tam venku. Proto začínám chápat Timův plán. Tohle táta nesmí nikdy získat. Tohle nemůže dopadnout dobře.
Mírně se mi zatemní před očima a tak seznam raději zavírám. Bichli odevzdaně předávám svému právníkovi. Já to raději už ani vidět nechci. Chce se mi totiž znovu zvracet. Tohle je naprosté šílenství, kolik toho mohl jeden muž vlastnit. Jak velkou moc ovlivňovat svět jeden muž měl. A ještě větší moc bude jiný muž mít. Z hluboka se dlouze nadechnu a potáhnu se za vlasy. Tohle mi nějak nejde rozdýchat. Podívám se proto pomalu na Tima a střetnu se s ním pohledem. Poznám na něm, že je taky v mírném šoku, nedává to ale najevo. Zřejmě něco podobného čekal. Jen ne v tak šílené formě. Pomalu nenápadně přikývnu, abych mu dala najevo, že jsem s ním. Naprosto jeho smýšlení teď chápu. Tohle se musí zastavit. „Pokud máte všichni své soupisy, můžeme začít. Pokud dovolíte, upustím od čtení seznamu majetku, který se zde dnes bude projednávat. Všichni přítomní si mohou seznam důkladně pročíst sami. Náš proces to tak výrazně urychlí..." začíná notář důrazně. Táta na to jen pomalu přikývne. Jako jediný svůj soupis ani neotevřel. Ihned ho odhodil svému právníkovi do klína, ani se na něj nepodíval. Zřejmě ví, co všechno je uvnitř. „Dnešní jednání bude velice rychlé. Jak jistě mnozí z vás víte, pan Frederico Baiamonte měl sepsanou závěť, podle které se taktéž dnešní řízení řídí..." pokračuje notář dál. Táta znovu jen mírně přikývne. Koutky úst se mu mírně zkřiví v úsměv. „Pokud dovolíte, přečtu pouze verdikt, který ze závěti vychází. Veškeré další detaily či nejasnosti poté projednáme individuálně s vámi či s vašim právníkem." Změří si každého z nás přísně pohledem. Nasadí si brýle a na chvíli se odmlčí. Dlouze se zadívá do svých papírů a já tak znovu odvracím pohled. Mám chuť teď utéct. U tohoto přeci už být nemusím ne? Soupis majetku mám, nic víc nepotřebuju. Nemusím přece slyšet, jak se tady všem zhroutí život na úkor jedné osoby. „Ze závěti pana Frederica Baiamonteho vyplývá, že veškerý svůj majetek..." notář nestíhá větu ani doříct a babi Rosa již hlasitě propuká v pláč. „...sepsaný v soupisu, který každý z vás obdržel, odkazuje, a to bez jediné vyjímky..." ozve se další pláč. Tentokrát se přidává teta Úrsa, která se přes své vzlyky snaží marně babi Rosu uklidnit. Už teď je totiž jasné, že o všechno přišly. A že děda byl opravdu takovej kretén a všechno tátovi odkázal. Pomalu se podívám Timovi do očí. Je zdrcený. „... své vnučce, rodným jménem Andree Rogers, alias Ree Baiamonte." Timoteiovi se v očích začnou střídat emoce. Teprve po chvíli mi dochází, co notář právě vyslovil. V šoku k němu prudce otáčím hlavu. „Co prosím?!" Zvýší táta hlas okamžitě. Tim vedle mě si naštvaně promne oči. Nakonec se ale tiše zasměje. V místnosti propukne řev. Takový, že vlastně ani nevím, co kdo křičí a na koho se všichni zlobí. „Cože...?" Hlesnu zoufale. „Už chápu, proč jsi do toho nechtěla jít..." zasměje se Tim nevěřícně. „Time..." podívám se na něj zmateně. Někdo mě však zvedá prudce za ruku a hned mě táhne ke dveřím. Erick. „Odcházíme, právník to za tebe vyřeší," říká klidným hlasem. Jak kdyby se na tuhle verzi scénáře připravoval. „Ne... počkej," ohlédnu se a snažím se vrátit za Timem. Musím mu vysvětlit, že nechápu, co se děje. Tohle je omyl. Tohle je opravdu velký omyl. Někde se musela stát chyba. „Zůstaneš tady o vteřinu déle a rozcupují tě. Trošku zrychli, jestli to chceš přežít," sykne ke mně Erick varovně. Nemusí mi to říkat dvakrát. Krok zrychlím, opravdu hodně. Abych utekla od toho, co se právě stalo. Abych utekla od otázek, na které neznám odpověď. Za námi se ozve výstřel. Leknutím se otočím. Vyděsím se. „Nezastavuj, přidej," popostrčí mě Erick rychle. Společně se dáme do mírného poklusu. Do očí se mi derou slzy. A mně teď, v tento nepředstavitelný moment probleskne hlavou jen jedna jediná otázka.
Kdy už půjdeme domů, mami?