andREA 2

48

Dopíjím šálek kávy a odkládám ho stranou, stejně tak, jako ty ostatní. Za celý večer se mi jich tady již nakupila pořádná sbírka. „Potřebuju další kafe," oznámím. Dál se však probírám všemi papíry. Zdá se mi, že jsem na to opravdu přišla. Že by to opravdu nemuselo být zas tak vážné, jak jsem si myslela, že je. „Neměla jste už dost?" Zeptá se Nate. Ihned se na něj podívám a probodávám ho pohledem. Dívám se mu přísně do očí. Co on o tom může rozhodovat? „Sežeň mi další kávu," oznámím mu vážným tónem. Více času mu však nevěnuji. Pohledem krátce sjíždím k těm všem již vypitým šálkům. Na kávě jsem vyrůstala. Jedna další káva navíc mi přeci nic špatného udělat nemůže. A tak se pohledem opět vracím zpátky k těm všem papírům. Ke smlouvám, které mi dnes k večeru zaslali mí právníci. K soupisům majetku, který jsem po dědovi zdědila i ke všem dokumentům z dědického řízení. Mám je v hrsti. Je tomu opravdu tak. Děda měl na hlavní vile pouze sedmdesáti pěti procentní podíl. Každému svému dítěti přidělil pět procent ještě za života. Jsou spoluvlastníky, nezmůžou však proti mně nic. Pokud jsem však v průseru já, jsou i oni. Jsme v tom společně. To je ta nejlepší zpráva dne, která mi dodává naději. Víru, že i tohle zvládnu.
Mou chvilku štěstí však přeruší kapka krve, která mi dopadá na konečky prstů a následně se ihned vpíjí do papíru. Šokovaně se na rozpitou kapku zadívám. Vedle ní po chvíli dopadá další. A další. Rychle se prsty dotýkám nosu abych zjistila jen to, co je již zřejmé. Tiše zanadávám. „Tady jsi... hledal jsem tě v ložnici a nebylas tam..." vchází Leo do místnosti zrovna ve chvíli, kdy se zvedám od stolu s krvavou rukou u nosu. Mám pocit, že se mi dlaň stále plní krví. Krátce se na Lea podívám a střetneme se pohledem. Klidně za mnou dochází. „Zvládneš dojít do koupelny?" Ptá se klidně, zatímco mě podpírá. Pomalými váhavými kroky k ní bez berlí vykročím. „Asi jo..." zahuhlám. Leo mě však nakonec bere do náručí a do koupelny mě sám odnáší. Mezitím mu však stíhám zakrvácet jeho bílé triko. Super, to bylo jeho oblíbené.
Pokládá mě na zem u umyvadla a hned pouští z kohoutku vodu. Krvavou ruku si pod proudem vody smáčím a zjišťuji, zda krev z nosu stále teče. A teče, snad ještě víc. Předkloním se proto nad umyvadlo ještě víc a nechávám do něj kapky krve kapat a rozpíjet se. „Řekni mi, kdyby se ti točila hlava..." pokládá mi Leo ruku na záda. Tiše si povzdechnu. Ruce se mi mírně začnou třást. Rozhodně mi není nejlíp. „Jak dlouho jsi tady...?" Zeptá se klidně. „Nevím... přišla jsem chvilku po tom, co jsi odešel..." „Reo... jsou tři ráno, měla bys taky někdy spát..." napomene mě. Probodávám ho však krátce pohledem. Jak kdyby on v noci spal. Ruku si opět strkám pod tekoucí vodu a krev si z obličeje smývám. Připadá mi, že kapky krve již začínají dopadat v menší intenzitě. „Jsou spoluvlastníci..." vydechnu však. Potřebuji to ze sebe dostat, potřebuji se s někým radovat nad tím, na co jsem přišla. Chci mu sdělit můj plán. Můj geniální převratný plán. Chci to tak moc, že už to nemůžu vydržet ani o vteřinu déle. Kdyby za mnou nepřišel, nejspíš bych mu zavolala. „Cože?" Překazí však nechápavým tónem mou radost.„Vlastním to tady jen ze sedmdesáti pěti procent... nemůžou to použít proti mně, protože to tady spoluvlastní. Pokud se dostane napovrch, co se tady ukrývá, potopí to i je... ne jen mě..." podívám se na něj nadšeně. Leo si však povzdechne a podává mi ručník. „Nemysli na to už..." zašeptá prosebně. „Musím na to myslet, Leo, nemůžu spát, když vím, co mám pod zadkem..." „Teď to ale nevyřešíš... potřebuješ nabrat sílu..." namítne. Ručníkem si otírám zbytek krve z obličeje a potěšeně zjišťuji, že krev z nosu již přestala téct. A tak se konečně narovnám a podívám se Leovi do očí. Už mě začínaly bolet záda. „Chci je prodat," oznámím přesvědčeně. Leo povytáhne zmateně obočí. „Počkej... počkej... o čem se tady bavíme?" Zeptá se šokovaně. „O tom, co je dole... co nám ukázal Tim..." stále se těm konkrétním slovům vyhýbám. Odmítám nahlas mluvit o tom, že mám ve svém domě desítky žen. Že o pár pater níže umírají hlady mezi svými výkaly a mrtvými těly ostatních. Odmítám si to vnitřně připustit.
Leo mě rychle obchází a strká do dveří tak silně, že se s bouchnutím zavírají. „Můžeš mi prosím zopakovat, co s tím hodláš udělat?" Ptá se šokovaně. „Prodám je. Prodám je Sorokinovi," odpovím sebevědomě. Je to přece geniální nápad. Pokud dohodím Clařinému otci tolik žen, pokud uzavřeme obchod, staneme se partnery. To nás přeci sblíží a o to přeci Leo celou tu dobu usiloval. Nekoupí si ho přeci jinak než kvalitním zbožím. A já několik kusů kvalitního zboží ve sklepě přeci mám.
Leo se mi ale šokovaně podívá do očí a několikrát zamrká. Jak kdyby měl pocit, že špatně slyší a mrkání mu v tom pomůže. „Já nevím... střílíš si ze mě...?" Hlesne šokovaně. Dlouze studuje mé oči. „Ne. Chci si ho koupit." „Zbláznila ses?" Vykulí mírně oči. Zajede si rukou do vlasů a potáhne se za ně. „Ty chceš prodávat lidi?" Sykne ke mně naštvaně. „No a? Dám jim lepší život... tady jsou jen odsouzeny na smrt..." „Lepší život? Ty ženy žily svobodně tam venku... měly rodiny, zaměstnání, normální život... nejsou to sexuální otrokyně, Reo..." výrazně zvážní. Přijde mi trochu naštvaný. „Ven už je pustit nemůžeme a to ty moc dobře víš..." zašeptám. Viděly nás, moc dobře vědí, jaká rodina je věznila. I když jsme v Itálii, tohle by ani nám neprošlo. A jít sedět už opravdu nechci. „Nikdo o nich neví, prostě to zabetonujeme, prodáme a budeme se tvářit jakože nic... nebo to přepíšeš na Daniela, ale pro boha, tohle v-" „Ne. Už jsem se rozhodla," skočím Leovi do řeči. Tím je šokovaný ještě víc. Moc často ho nepřerušuju. „Prodám je, získám si Sorokina na svou stranu a dostanu se mu pod kůži. Ony budou žít dál a já se zbavím problému. Potom oslovím zbytek rodiny a vykoupím podíl na vile, aby byla celá moje. Pokud s tím nesouhlasíš, nemusíš. Tohle je můj plán a já ho zvládnu sama." „Je to akorát tak plán jak se dostat do hrobu, Reo," sykne Leo naštvaně. „Tohle ti nedovolím udělat. Je to moc riskantní..." „Nezastavíš mě..." zavrtím hlavou. „Vůbec nic o něm nevíš. Jeho si na svou stranu nezískáš. Už jsi zapomněla, jak se k tobě choval tvůj Greg?" „Proč tady zmiňuješ Grega?" Zamračím se. „Protože jsem to byl já, kdo tě před ním musel zachraňovat. Jenže on byl malý zvíře. Před Sorokinem tě nezachráním, chápeš?" „Pan Kalua je na někoho krátký?" Povytáhnu obočí a mírně se uchechtnu. „Přestaň. Tohle není prdel..." štěkne. „Roky jsem se k němu snažil dostat, vím, jak pracuje... tohle fungovat nebude..." vrtí hlavou. Podívám se mu naštvaně do očí. Měl se se mnou radovat. Měl mě podpořit, pochválit mě, jak jsem skvělá, že jsem na to přišla. Měl být na mě hrdý. „Když to nedokážeš... tak sleduj a uč se," syknu mu do tváře. „Nebudu sledovat smrt své snoubenky," štěkne rozčíleně. Rozmáchnu mírně rukama. Jsem už naštvaná i já. „Prostě mi nevěříš. No tak, řekni to. Jsem jen neschopná alkoholička, která si nic nedokáže zařídit sama..." „To jsem nikdy neřekl," namítne. „Ale myslíš si to, jako všichni," štěknu. Na to už nic neříká a tak se uchechtnu a pokroutím hlavou. „Víš co je šílený? Za pár týdnů vyjíždíme na svatební turné. Tolik let jsme usilovali, abychom mohli žít spolu a teď náš život vypadá takhle... nepřijde ti to smutný?" Podívám se mu do očí. Leo však zase jen mlčí. „Vím, že si mě bereš kvůli penězům, ale aspoň někdy bys mohl projevit trochu podpory... soucitu..." „To tě pro boha napadlo zas jak? Že si tě beru kvůli penězům..." zamračí se na mě. Pokrčím mírně rameny. „To vidím? Vidím, jak se ke mně chováš... o můj majetek se staráš líp než o mně... říká mi to každej druhej a naše smlouva to jen potvrzuje... dává to smysl. Ty sis ten majetek u dědy vyhádal, tak ho teď chceš pro sebe..." „Myslíš, že kdyby mi šlo o majetek, že bych si už dávno nenašel jiný, jednodušší způsob, jak ho získat? Řešil bych s tebou na svatbě každej detail, nechal bych tě léčit u špičkového doktora, přiletěl bych za tebou, když mi jde o majetek a ne o tebe?" Povytáhne obočí. „Prostě mi nepřijde, že bys mě měl rád..." odpovím. Slzy se mi kupodivu nahrnou do očí a tak rychle sklopím pohled. „Cítím se sama..." zašeptám. „Hodně ses změnila, Reo... stalo se spoustu věcí, ne jen mezi námi, ale i kolem nás... miluju tě, moc. Jen mi trvá najít si k tobě tu správnou cestu..." „Jsem pořád stejná," namítnu uraženě a podívám se mu hned vyčítavě do očí. Leo ke mně mírně přistoupí a zavrtí hlavou. „Od toho potratu jsi... uzavřenější. Jinak reaguješ, jinak se chováš... nedaří se mi prostě k tobě najít tu cestu..." zašeptá. Podívám se mu do očí. Přemýšlím, jestli na to něco říct, nakonec však jen uhýbám pohledem. „Pořád jen pracuješ a nejsi doma... vracíš se v noci nebo nad ránem, jestli vůbec... jak se ti mám otevřít, když ani nevíš, jaký jsem měla den?" Zašeptám směrem k zemi. Leo si povzdechne a promne si oči. Pokroutím mírně hlavou a otevřu dveře. „Nebudeme to řešit, stejně se zase jen pohádáme..." uzavřu to a velice opatrně vykročím zpátky do dědovy pracovny, kde mi zrovna Nate pokládá čerstvou kávu na stůl. „Ne, promluvme si... tohle jinak nikdy neskončí..." vykročí za mnou Leo rozhodně. To, že je tady s námi i Nate značně ignoruje. „Nechci to teď řešit." „Kdy jindy, když ne teď? Po svatbě? Při turné?" Ptá se. Pomalu se v chůzi zastavím. Ne proto, že bych chtěla, aby mě Leo došel, což taky rychle dochází. Nýbrž proto, že chůze bez berlí rozhodně zatím není mou silnou stránkou. Noha se mi silně chvěje, koleno je nestabilní. Zaručeně musím každou vteřinou spadnout. „Máš pocit, že to něco změní?" Podívám se Leovi do očí. Nate za jeho zády tiše kráčí zpátky ke dveřím. „Stejně budeš pořád pracovat, i když tě budu prosit, abys to nedělal..." „Pracuju, protože musím..." „Nemusíš, Leo. Jestli je na téhle planetě někdo, kdo si může do konce života válet šunky, tak jsi to ty," uchechtnu se mírně. „Nedělám to kvůli penězům," namítne hned. „Ne, děláš to kvůli moci a postavení ve společnosti. Chápu to. Ne každej má za kámoše šejky, prince, politiky... někdo ti na tom seznamu ale chybí. A když konečně mám možnost dát svému životu nějakej smysl, tak-" „Chceš dát svému životu smysl tím, že budeš prodávat lidi?" Povytáhne obočí. „Vyčítá mi ten, kterej je zabíjí?" Povytáhnu obočí já. „Tohle nemůžeš srovnávat, Reo. Já je nemučím, jen to ukončím..." odpoví vážně. „Mé jizvy vypovídají o opaku. Nebo chceš snad popřít, že to mučení nebylo...?" „To byl Samuel, ne já..." namítne. „Aha, promiň. Když jsi tomu přihlížel, tak jsi vlastně nevinnej... a to jak jsi mi bodl nůž do nohy jen proto, aby sis udělal fotku, to bylo vlastně taky v pořádku..." „Můžeš tady přestat vytahovat minulost?" Zavrčí mírně a popojde o pár kroků ke mně. „A je to vážně minulost? Když se podíváš na mou tvář, máš pocit, že už nic takového neřešíme?" Zavládne mezi námi ticho. Přesně proto jsem to chtěla přestat řešit. Nechtěla jsem se dohádat ještě víc, nechtěla jsem vytahovat staré rány. Ale jsme zase u toho. Zacyklíme se a nic nevyřešíme. Tak jako vždycky. „Fajn," odsekne mírně. Naštvaně cosi zanadává, nejspíš několik španělských nadávek, které nerozeznávám. „Máš chuť na whisky?" Ptá se mě nakonec a probodává mě přísným pohledem. „Myslím, že by nám oboum bodla..." dodá a rychlými kroky se vydává ke dveřím. Zase mě tady nechal samotnou.