andREA 2

24

„Spíš?" Položí mi jemně ruku na rameno. Ve sluchátkách mi tiše hraje hudba. I když jsem Lea jasně a zřetelně slyšela, nořím se stále hlouběji do slov písničky. Přijde mi až ironické, že mi náhodné přehrávání náhodného playlistu doporučuje zrovna takovou muziku. Jak kdyby telefon jasně vycítil, co zrovna uvnitř prožívám. Co za boj svádím.

Part of me is part of you
Part of us is hiding truth
And part of us is fighting through
The silence
Inside of me is something new
Change revolves becoming you
Inside of me, inside of you
We come undone
To save ourselves
Letting go
To save ourselves
All of me needs all of you
When all the lines become the muse
All the tides becoming you

„Zlato, vstávej," zašeptá Leo tiše, jakmile mi vytáhne jedno sluchátko z ucha. „Nespím," odpovím tiše, nevrle. Leo mě však i tak pohladí jemně po ruce. „Za chvíli budeme přistávat... měla by ses připravit..." zašeptá opatrně znovu. Já se však ani nehnu. Stopl mi písničku, přímo před tím nejlepším koncem. Tohle potřebuji teď chvíli zpracovávat. „Musíme ještě něco probrat..." zašeptá. „Už jsme mluvili dost, nemyslíš?" Zahuhlám do deky. Nechci to ještě zhoršovat. Leo se dlouze odmlčí. Nejspíš to cítí stejně. I tak z něj však vycítím potřebu se mnou mluvit. Cítím z něj to napětí. A tak se k němu pomalinku otáčím, podívám se mu do očí a rezignovaně povytáhnu obočí. Ať už je to cokoliv, nejspíš mi to bude naprosto ukradené. „Bude nás sledovat spousta lidí... média, tvá rodina..." šeptá však dál. „Hmm," odpovím jen, jestli se to vůbec jako odpověď dá brát. „Měli bychom působit šťastně... nechceš přeci, aby nás takhle spolu viděli..." zašeptá. Tím jen potvrzuje to, co sama cítím. Není to vůbec ideální. Vlastně to dost skřípe. Hodně to skřípe. „Nechceš si pokazit image pana dokonalého před médii?" Ušklíbnu se. Pomalu se zvednu, vytáhnu si z ucha i druhé sluchátko a obě schovávám do pouzdra. Leo se mezitím na mě zamračí. „Moc dobře víš, jak je zrovna tohle důležité..." podívá se mi vážně do očí. Tiše si povzdechnu. „Nic nepoznají, neboj..." šeptnu. Pomalu se zvedám a docházím ke skříni, na které visí připravené černé šaty. Hádám, že jiné barvy mi teď na veřejnosti nikdo nosit nedovolí. „Co táta?" Zeptám se, jakmile si zády k němu pomalinku sundávám oblečení. Nemám v sobě moc energie. Už vůbec ne na to, abych se za chvíli měla setkat s mou rodinou. Celou rodinou. Na to nejsem připravená vůbec. „Lepší se to?" Ohlédnu se na něj přes rameno. On však jen pomalinku zavrtí hlavou. Na Sama a Evanse se ho ani zeptat nedokážu. Bojím se jeho odpovědi. A tak se mlčky otáčím zpátky k šatům a pomalinku se do nich začnu soukat. Jsou dlouhé. Obepínají mi tělo a zvýrazňují křivky, které sama na sobě ani nedokážu ocenit. Přijde mi, že ze mě dělají jiného člověka. Mírný rozparek na pravé noze, ze kterého se šaty rozšiřují, mi opticky dělá mou nohu delší. Užší. Elegantnější. „Kdo je navrhoval?" Zeptám se. Chci se znovu na Lea otočit, ten však již stojí za mými zády a pomalinku mi zapíná zip táhnoucí se od mého zadku až k mým lopatkám. „Proč, nelíbí se ti?" Zašeptá. „Jsou úžasné..." šeptnu. Leo se nad tím jen pousměje a pohladí mě po rameni. „Alberto Russini... je teď v Itálii dost populární..." odpoví mi nakonec. Pomalu se k němu otočím. Ač k němu cítím tak obrovskou nenávist, vidím, jak moc se snaží. Jak moc je to mezi námi opravdové. A opravdové věci nejsou nikdy jen růžové, to mi už mohlo dojít. Možná proto ho pomalinku objímám a zabořím mu hlavu do hrudě. Ne proto, že bych mu tím chtěla vyjádřit mou lásku k němu. Ale proto, že potřebuji cítit jeho dotek, aby mě uklidnil. Proto, že to potřebuje i Leo. Oba dva potřebujeme uvnitř nalézt klid. A proto mě jeho svalnaté ruce objímají nazpátek. Aby mi ten pocit klidu dodaly. V tomhle šíleném období, kdy je celý svět naruby, si nakonec vždycky zbydeme jen my dva. I když se občas nenávidíme. I když má hrdost často bojuje s tou jeho a ani jedna z nich nechce nikdy ustoupit. Ve finále je tohle opravdu to, co jsme vždycky chtěli. Má rodina mě nikdy nebude podporovat tak, jako on. Nikdy mi nedají tolik lásky, jako on. Měla bych si toho víc vážit. Měla bych to přestat brát jako samozřejmost. „Mám pocit, že bych se ti měla omluvit... ale já všechno myslela vážně..." šeptnu tiše. Leo se z hluboka nadechne. „Jo... cítím to stejně..." šeptne. A tím se opět ocitáme v patové situaci, kdy naše ega naráží. On se svým egem přeci nikdy neustoupí. Já ale už vůbec ne. „Musím se jít nachystat..." zašeptá a pomalinku se odtáhne. Já na to jen přikývnu. Cítím, že je to mezi námi zase zvláštní. Divné. Jsme oba napjatí z toho, jak bude reagovat ten druhý. Leo se na mě pomalinku smutně pousměje a nakonec odchází z místnosti. Pomalu se na zavřené dveře podívám. Dlouho na ně jen tak civím. Nakonec se však začnu znovu připravovat.