andREA 2

77

Nepříjemné vibrace mi začnou postupně prostupovat ramenem. Rozechvěje se mi celá paže a bolestně mě zapíchá v zápěstí. Pocítím divný tlak na srdci. Se svraštělým obočím zakňučím a zachvěju se. Vibrace však neustávají. Pomalu se překulím na záda. Druhou rukou se vyčerpaně chytám za hlavu a začínám si postupně uvědomovat, jak moc mi vlastně třeští. Jak moc se ta bolest dohromady s vibracemi zintenzivňuje.
Krátce mě z mého utrpení vytrhne mírná rána do žeber. S leknutím zamžourám, co se vlastně děje. Leo se snaží rukou něco nahmatat. Jakmile vibrace přestanou, oči poklidně zase zavírám. Zřejmě to byl mobil. „Hmm?" Vydává ze sebe Leo, který zní ještě hůř, než se cítím já. „Co?" Zachraptí polohlasem. Už jen na tom tónu poznávám, že jsme toho včera vypili hodně. „Hmm..." vydá ze sebe opět. Zoufale zakňučím. Může být už zticha? „Jo... fajn..." odsekne do telefonu. Slyším, jak hovor típá a bezvládně spouští ruku znovu na postel. Hlasitě si povzdechne. „Co se děje?" Zachraptím. Hned toho však zalituju. Pocítím ze sebe tak velký závan alkoholu, až se mi udělá hned špatně. „Zaspali jsme..." zašeptá zničeně. Pomalu svraštím obočí a znovu zamžourám před sebe. Tentokrát toho zahlédnu víc. Konkrétně zničeného nahého Lea, který si jen kousek ode mě unaveně mne oči. „Kam...?" Šeptnu neochotně. Teď se rozhodně nikam hnát nehodlám. „Za hodinu musíme odletět..." přeskočí mu hlas a tak si tiše odkašle. Znovu zavírám oči a odmítavě přes sebe přetáhnu peřinu. Tak pomalým tempem, až z toho začínám být unavená. „Zlato..." šeptne Leo. Cítím, jak mi odhrne pramen vlasů z tváře. „Hmm," vydám ze sebe jen ospale. Rozhodně neplánuji někam vstávat. Bez nás to přece neodletí. „Musíme jít..." zašeptá. Políbí mě jemně na čelo a pohladí mě palcem po tváři. „Jestli se teď zvednu, tak se pozvracím..." zašeptám tiše. Na dveře ložnice se ozývá hlasité klepání. Tiše zakňučím. „Vstávej..." řekne již polohlasem a znovu mě odkrývá. „Už jsme vzhůru, nechte nás..." zvolá však ke dveřím. „Pššt..." slyším se říkat. Zaslechnu, jak Leo poklidně vstává z postele. Chvíli je ticho, poté však slyším, jak cosi nalévá do sklenice. Svraštím naštvaně obočí. Je tak hlučný. Pomalu si prohrábnu vlasy a znovu otvírám oči. Párkrát pomalu zamrkám. „Umyjeme se v letadle, není teď čas..." slyším Lea říkat. Nad tím se tiše uchechtnu. Pomalu zamžourám kolem sebe a snažím se pohledem najít svůj telefon. Nikde ho nevidím, ten Leův však stále leží vedle mě. Pomalu si ho beru do ruky a zadívám se na hodiny. Je něco po páté hodině odpoledne. Vážně jsme spali tak dlouho? V kolik jsme jen mohli jít spát? V šest ráno? „Na," objeví se nade mnou sklenice s podivně nažloutlou tekutinou. „Co to je?" Zachraptím, zatímco se snažím pomalu vysoukat do sedu. Zatočí se mi hlava a tak oči krátce zavírám. „Vyprošťovák..." odpoví mi. Tiše si povzdechnu. „Šup... fakt musíme už jít..." šeptne zase. Pomalu oči otvírám a probodávám ho pohledem. Ještě pomalejším tempem si sklenici beru do ruky a neochotně se z ní napiju. Hned se zašklebím. „Fuj..." šeptnu hned po tom, co nevypiju ani půlku. Má to tak podivně umělou citronovou příchuť. Tak nechutnou, až se mi samovolně zkřiví koutky úst.
Leo se zatím vydává k šatně a prohrabuje si pomalu vlasy. Sám vůbec nevypadá, že by překypoval energií. Naopak, docela se stále motá. Podívám se pomalu skrze prosklenou stěnu ven a dopíjím i zbytek svého vyprošťováku. Venku už pomalu začíná být šero. Úplně stejné, jako když jsme šli spát. Vlastně si ani přesně nevybavuji ten moment, kdy jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Ale jsem přesvědčená, že venku bylo přesně takhle. „Oblíkej se..." háže mi Leo oblečení na postel. Vybral mi černou teplákovku, černé spodní prádlo a sluneční brýle. Jak kdyby mi tím říkal, že mám takové kruhy pod očima, že je potřebuju. „Fakt už musíme jít..." „To mám jít takhle? Musím se umýt..." namítám. „Umyješ se v letadle..." sám si přetahuje triko přes hlavu. Mírně se však zašklebí a než si triko stíhá stáhnout dolů, chytá se za rameno. Zavře dlouze oči. „Co je...? Jsi v pohodě?" Ptám se pohotově. „Jo..." přeskočí mu však hlas a stále se mračí bolestí. Intenzivně sleduji každý jeho pohyb. To je to jeho operované rameno. Zřejmě stále není v pořádku, i když sám tvrdí opak. „Reo..." napomíná mě. Hloupě pozvednu obočí. Pokroutí nade mnou hlavou a hromadu oblečení mi háže až do klína. Hlasitě si povzdechnu. Prohrábnu si dlouze vlasy a potáhnu se za ně. „Slíbila jsem Tomovi, že se s ním ještě před odjezdem rozloučím..." zašeptám. Neochotně se přeci jen začnu oblékat. „To už nestíháme..." namítá Leo. „Bude na mě naštvaný..." šeptnu. „Pochopí to..." „Ne, nepochopí... víš, jaké má teď období..." vrtím zoufale hlavou, zatímco si přetahuju triko přes hlavu. Leovi znovu začne vibrovat telefon a tak postel rychle obchází, zatímco si rukou snaží ukočírovat neposlušné vlasy. „Zavoláme mu po cestě... vymyslíme pro něj nějaké překvapení..." říká těsně před tím, než si přikládá telefon k uchu. „Co je? Zdržuješ mě," zvedá telefon se slovy. Pomalinku se mezitím zvedám z postele. Podlomí se mi však koleno, ztrácím rovnováhu a zatočí se mi hlava. Popojdu několik nestabilních kroků, až se nakonec zachytávám o stěnu opodál. Před očima se mi zatemní, žaludek se mi postupně houpe sem a tam. Cítím se slabá. Jak hadrová panenka. „Jo, už jsme na cestě," štěkne Leo mírně rozhořčeně. Promnu si pomalu spánek a teprve v ten moment si uvědomím, že vlastně celá hořím. Pomalu se z hluboka nadechnu. Já přeci nebývám nemocná, tohle musí být jen nová forma kocoviny. Přeci jen už taky nejsem nejmladší. Po třicítce to prý už začíná být všechno jinak. Natáhnu se pomalu pro tepláky, dost u toho však trpím. Možná proto se oblékám ještě pomaleji. „Prosím tě... dej mi pokoj, ano?" Pokládá Leo hovor a naštvaně si telefon strká do kapsy. „Samuel?" Zachraptím jen. Pomalu si obleču i poslední ponožku a pohledem hledám gumičku do vlasů. „Jo... dneska se mě rozhodl srát rovnou takhle z rána..." odsekne mírně podrážděně. Jelikož gumičku nenacházím, vydávám se pomalu ke koupelně. „Je večer, ne ráno..." utrousím cestou. Cítím, jak mě ihned probodává pohledem. Já se však zastavím ve dveřích a dlouze se zatajeným dechem přejíždím pohledem po místnosti. Tiše si povzdechnu. Buď jsem slepá nebo blbá. Nebo možná taky obojí. „Jdeš už?" Ozývá se Leo netrpělivě. „No jo..." zachraptím a tiše si odkašlu. Pomalu se vracím zpátky do ložnice, když gumičku zahlédnu na stolku u gauče. Pomalým krokem se tak k němu vydávám, gumičku si ze stolu beru a zatímco se vracím pro telefon, který jak záhy zjišťuji, nikde není, se snažím sepnout vlasy do ledabylého drdolu. Ruka se mi při natáhnutí gumičky třese, ještě není dostatečně silná na to, aby to celé utáhla sama. Ale kupodivu to zvládám. A ještě k většímu údivu dokonce i drdol drží. „Co hledáš?" Ptá se mě Leo zvídavě. „Telefon..." zachraptím znovu, ne a ne se tohoto příšerného hlasu zbavit. „Byl myslím dole... pojď už..." šeptne naléhavě a natáhne ke mně ruku. Cestou si beru sluneční brýle, které si už teď nasazuji na oči a pomalu Lea chytám za ruku. Ihned, co otvírá dveře od ložnice, se mi udělá znovu špatně. Zase se mi zatočí hlava, opět se mi zvedne žaludek. Po zádech mi přejde mráz, jak kdyby na mě zafoukal chladný vítr. Že by špatně seřízená klimatizace?
„Dobré ráno..." říká Leo hned, jakmile vycházíme z ložnice. Můj pohled ihned padá na Giorgia. Co tady dělá? Opravdu jsem si myslela, že je to přeci náš šéf ochranky. Dlouho na něm pohledem však nestrpím, krátce se střetám pohledem s Kenaiem a ihned sklopím hlavu. „Váš telefon," natahuje ke mně hned ruku. Rychle si ho od něj přebírám a děkovně přikývnu. Nechci už dneska mluvit. Tak šíleně mě bolí v krku, že i polykání mi znepříjemňuje život. Leo se mnou poklidně schází schody a stále mě drží za ruku. Zřejmě si myslí, že bych to sama nezvládla. „Je ti zima?" Ptá se náhle. Telefon si strkám do kapsy mikiny a jakmile docházíme k botníku, pomalu na něj usedám. Opatrně, abych nedej bože neomdlela. Nebo hůř, se nepoblila. A tak i s velkou opatrností si zavazuji boty. „Reo..." „Docela jo... to ta klima..." šeptnu opět zvláštním hlasem. V době, kdy si teprve nazouvám druhou tenisku, je však již Leo obutý a již na mě shlíží svrchu. „Ty jsi nemocná..." řekne najednou. Pomalu k němu zvedám pohled a pomalu se snažím nasoukat i do druhé boty. Jakmile se mi to konečně podaří, pomalu se postavím. Leo mi ihned přikládá prsty na čelo, nad čímž se zamračím a jeho ruku odstrčím. „Pojďme už..." šeptnu slabě. „Máš horečku," oznámí mi. Nad tím jen mírně pokrčím rameny, nasadím si kapuci a vycházím pomalu z bytu pryč. Založím si jednu ruku do kapsy mikiny a šouravým krokem se vydávám k výtahu. Leo mě rychle dohání, jednou rukou si nasazuje brýle a druhou mě chytá za ruku. Opatrně si se mnou proplete prsty a pohladí mě po hřbetu ruky palcem. „Vezmu si prášek a budu dobrá..." zašeptám. Pomalu se zastavím u výtahu a zatímco na něj tiše vyčkávám, na Lea se pomalu otočím. Jemně mě chytá za tváře a políbí mě na čelo. „Jsi blázen..." zašeptá. „Proč?" Ptám se. „Jak dlouho jsi tam včera čekala?" Odpovídá však otázkou. „Já nevím... pár hodin..." pokrčím rameny. Dveře výtahu se otvírají a odhalí tak skupinku bavících se chlapíků ve smokingu. Zprvu nám dělají místo, abychom za nimi mohli přistoupit. Po chvíli se však jeden z nich mírně pokloní. „Pane Kaluo, omlouvám se," říká hned a rychle z výtahu vystoupí. Ostatní si vymění několik pohledů a za uznalého mumlání i oni vystupují z výtahu. „Zdravím vás, Monroe," pozdraví Leo na oplátku i muže, který vystoupil z výtahu jako první. Položí mi však jemně dlaň na záda a dá mi tak jasný signál, že mám vstoupit dovnitř. A já samozřejmě neváhám. Pomalým krokem do výtahu vcházím a snažím se všech přihlížejících nevšímat. Leo ke mně pomalu přistoupí a stoupá si přede mě, aby mě zastínil a já tak měla klid. Pomalinku si opírám hlavu o jeho hruď. Dveře výtahu se zavírají a pomalu se dává do pohybu. Tiše si povzdechnu. „Co je tady dnes za akci, Gio? Proč je tady Monroe?" Ptá se však hned Leo. Neměl by to snad vědět, když tuhle budovu vlastní a řídí? „Probíhá oficiální návštěva tajemníků Spojených států amerických... vysílají to snad všechna média..." „Bože, jo tohle..." povzdechne si Leo hned. Já se však od něj odtáhnu a hned se mírně zamračím. „Oficiální návštěva tajemníků...? To je sakra zas co?" Zachraptím mírně. „Teď to neřeš, zlato... nepoutej na sebe pozornost a v klidu to projdeme..." odpoví mi. Ihned, jak to dořekne, výtah zastavuje. Leo mě bere za ruku ve stejný moment, kdy se dveře otvírají. Pomalu společně vykročíme do vstupní haly, ve které je výrazně rušněji, než obvykle. Z dáli skrz prosklené dveře zahlédnu, jak nám před vchod zrovna přistavují Leovo auto, mou pozornost však upoutá něco jiného. Desítky fotografů čekajících na recepci a vyhlížející jakoukoliv příležitost, které by se mohli chopit, aby svým zaměstnavatelům mohli prodat jakoukoliv exkluzivitu. Rychle proto sklopím pohled, srdce mi poskočí. Nikdy jsem jich tolik ve Státě neviděla. Vždycky tady byl takový klid, nikdy jsem tady s médii nemusela hrát na schovávanou. Teď už to ale zřejmě bude všechno jinak. Leo chce Stát otevřít světu. Přilákat lidi a podpořit tak své podniky, místní ekonomiku. Přilákat nové obyvatele. To poslední se mu dle mého postupně daří. Jakmile se tady však jednou člověk zabydlí, záhy zjistí, že vlastně není cesty zpět. A že tohle místo není tak dokonalé, jak se může zdát. Sama bych žila jinde, kdybych to uměla. Kdybych věděla, jak na to.
Kupodivu v klidu vycházíme dveřmi ven z Glorie a teprve v ten moment za svými zády zaslechnu menší povyk. Leo mi klidně otvírá dveře spolujezdce a já si tak do auta pomalu nasedám. Krátce se střetnu pohledem s objektivem jednoho z fotoaparátů, který se i se svým majitelem rychle řítí ke dveřím. Leo však mé dveře zavírá a klidným krokem auto obchází. Sám si je vědom, že stíháme v klidu odjet dřív, než by tady mohl vypuknout absolutní chaos. Sotva však sedá do auta, prudce vyjíždí a mě se výrazně zhoupne žaludek. Sundávám si kapuci mikiny a přidržím se dveří auta. „Jestli chceš pozvracenej McLaren, pokračuj v téhle jízdě..." zachraptím. Krátce se na mě zadívá. „Promiň..." položí mi ruku na stehno. Já se však mírně odtáhnu. Opřu si hlavu unaveně o sedadlo a modlím se, abych už byla v letadle, v posteli, nadupaná práškama proti bolesti a v poklidu usínala. Při svém štěstí však celou cestu probdím. Není totiž nic horšího, než letět někam nemocná.
Autem se rozezní hlasité zvonění a na displeji uprostřed se zjeví Samovo jméno. Mírně svraštím obočí. Je to tak nahlas. Leo cosi španělsky zanadává a rychle jeho hovor típá. „Nedá mi pokoj..." zakleje tiše. „Co chce?" Šeptnu. „Jedeme pozdě... tak si asi myslí, že když mi bude volat co pět minut, tak to uspíší... co já vím..." řekne už rozhořčeně. „Proč je v kontaktu s Maxem?" Vylétne ze mě dřív, než stíhám přemýšlet. Ta otázka ve mně už leží tolik dní, že už prostě zřejmě chtěla ven. „S Maxem?" Ptá se Leo nechápavě. Svraští mírně obočí. „Maxmilian Jones... dělá pro tátu, dřív to byl šéf ochranky..." „Vím, kdo je Max... ale proč by s ním měl být Samu v kontaktu?" Ptá se a dlouze se na mě zadívá, až jsem značně nervózní z toho, že se nedívá na cestu. Těsně před zatáčkou však hlavu otočí zpátky, i tak mi však mírně poskočí srdce. „Max dělá v Danielových nejbližších kruzích, k němu by se Samu nedostal, ani kdyby chtěl..." pokroutí Leo hlavou. V autě však zavládne zvláštní ticho. V hlavě mi běží tolik myšlenek, až to při mém stavu bolí. Chtěla bych se jich už zbavit. „Proč se na to ptáš?" Podívá se znovu na mě. Tentokrát krátce.
„Když jsem byla za Cass, Max mě prosil, ať Samovi něco vyřídím... bylo to divný..." přeskočí mi hlas a tak si mírně odkašlu. „Bylas kde?" Povytáhne Leo naštvaně obočí. I zpoza jeho sluneční brýle jde vidět, jak je nepříjemně překvapený. „Jasně jsem říkal, ať tam nechodíš..." opět ten jeho významný pohled. „A já ti jasně před lety řekla, že neposlouchám rozkazy..." odpovím mu. „Dobrovolně chodit za Danielem, jen chvíli po tom, co je venku... při celé té situaci s Erickem..." kroutí hned nespokojeně hlavou. „Co ty víš o situaci s Erickem?" Ptám se pohotově. Jsem si jistá, že jsem mu o tom vzkazu od Tima ještě nic neřekla. Včerejšek si vyjímečně pamatuji. A dle Leova výrazu ihned poznávám, že se přeřekl. Řekl víc, než chtěl. Tiše si povzdechne a krátce uhýbá pohledem. „O jaké situaci s Erickem, Leo?" Zvýším mírně hlas, kupodivu, že to vůbec v mém stavu jde. Leo však dupe prudce na brzdu, div nenarážím hlavou do palubovky. Zase jsem se zapomněla připoutat. Nejspíš bych se to už měla naučit. Chvíli přemýšlím, jestli budu zvracet, jakmile se však můj žaludek ustálí, naštvaně Lea probodávám pohledem. Hlava se mi mírně točí. Srdce mi silně buší. „Chceš nás zabít?" Vyjedu naštvaně. On se však klidně dívá před sebe. Pomalu proto odvrátím pohled na cestu. Jestli zastavil takhle prudce kvůli naší konverzaci, naštve mě to ještě víc. Pohled na vozovku mě však spíše vyděsí. Tlupa vlků na kraji cesty se předhání, kdo dříve ukořistí největší kus potravy z lidského těla. Je jich tolik, že zasahují do půli cesty. Neobjeli bychom je, ani kdybychom jeli po krajnici. Zůstávám v údivu mlčky civět, čeho jsem to vlastně svědkem. Nikdy jsem tolik vlků pohromadě neviděla. Už vůbec ne za bílého dne. A už vůbec ne krmit se z lidského těla. „Pro boha..." odvracím rychle pohled, jakmile se mi znovu zvedá žaludek. Tomu člověku chyběla půlka tváře. Nebo se mi to jen zdálo? Leo několikrát zatroubí a snaží se tak vlky odehnat. Já se přeci jen odvážím znovu na celou scénu podívat. Několik vlků opravdu odbíhá. Leo proto troubí znovu, aby dosáhl většího úspěchu a poodhalí tak ještě víc zbylé torzo muže. Z končetin už mu moc nezůstalo. I z té malé části nezohyzněného obličeje ho však poznávám. Je mi povědomý, rozhodně toho člověka znám. Odkud jen? Tak mladý kluk. Mohl chodit do baru? To je blbost. Tak mladé hosty jsme neměli, tehdy by mu bylo sotva patnáct. Odkud tedy?
Leo se pomalu dává znovu do jízdy a tiše si povzdechne. „Už i zvířata se tady začínají roztahovat..." zašeptá tiše. „Toho nezabilo zvíře..." zašeptám já. Odvracím rychle pohled a pohlédnu z mého okénka ven, i když se teď značně bojím k lesu podívat. „To ne..." přikývne mírně. Zvíře se však z jeho smrti pořádně nakrmí. Lidí ve Státě začíná postupně ubývat. V Ghettu se šíří nemoci, lidé se zabíjejí navzájem. Možná proto se Leo tak snaží, aby sem nalákal nové obyvatele, turisty. I když se mu to částečně daří, přijde mi, že to nemá šanci dohnat.
„Už vím, odkud ho znám..." hlesnu v uvědomění. „Koho?" Ptá se Leo s poklidem, jak kdybychom právě před chvílí neminuli mrtvého člověka. „Toho mrtvého kluka... je to Yusuf..." zachraptím tiše. „Yusuf?" Povytáhne Leo obočí. „Jo... jeden fanoušek, kterého jsem tady před měsíci potkala... byl to travel influencer... přijel ještě s nějakýma holkama..." šeptnu tiše. Do dnes si pamatuji, jak se se mnou fotili. Ještě dnes si vybavuji, jak jsem se je snažila přesvědčit, ať vypadnou. Než je něco nebo někdo zabije. Snad ty holky měly víc rozumu. „Jako ze Států?" Povytáhne Leo obočí. Pomalu přikývnu, i když se na mě nedívá. „Zajímavý...." zašeptá Leo s poklidem.
„Vrátíme se k tomu Erickovi nebo budeme předstírat, že jsi nic neřekl?" Přeskočí mi mírně hlas. Pomalu se na něj zadívám. Leo však zpomaluje a opatrně zatáčí do prudké zatáčky. „Už jsme tady..." zašeptá. „Takže mám hrát blbou a tvářit se, že o ničem nevím..." přikývnu mírně naštvaně. „To jsem neřekl," namítá, jakmile pomalu vjíždí na příjezdovou cestu k runwayi. „Probereme to pak..." dodává. „Pak, až s námi bude Sam a ty to nebudeš chtít řešit nebo pak, až budeme na Hawaii a nebudeš chtít kazit dovolenou?" Povytáhnu mírně obočí. Leo pomalu zastaví, jen několik desítek metrů od letadla. Hlasitě si povzdechne a podívá se na mě. „A co chceš jako vědět?" Ptá se rezignovaně. „Co jsi tím myslel? Tou situací s Erickem..." „Moc dobře víš, co," odpoví. Motor auta vypíná. „Proč jsi mi o tom neřekl?" „Proč jsi mi o tom neřekla ty?" Opáčí. Na mou odpověď však již nečeká. Otvírá dveře od auta a vychází rázně ven. Jen za tu krátkou chvíli, než stíhá dveře zase zavřít, slyším, jak na něj Sam z dáli něco pořvává. Naštvaně si odfrknu a vystupuju z auta taktéž, avšak s výrazně menším nadšením a energií. „To je opravdu tak těžký si nařídit blbou připomínku? Co jste sakra dělali, že prošvihnete jedinej důležitej let?" Rozhodí Sam naštvaně rukama. Nervózně postává u schůdků do letadla a oba nás probodává pohledem. Pomalým, znechuceným krokem k němu a k Leovi docházím. „Spali jsme," odpoví Leo stroze. „Spali? Je pět odpoledne," namítá Sam nepříjemným tónem. „Dej už pokoj, Samueli," zachraptím se svraštěným obočím. Je až moc hlasitej. Až moc sám sebou. Probodává mě dlouze pohledem, nic dalšího však neříká. Kéž by to tak bylo i po zbytek letu.