andREA 2

8

Leo mi zajíždí rukou do vlasů a mírně mě za ně potáhne. Tiše slastí zasténám. Zatímco mě druhou rukou pevně drží za zadek a přiráží stále rychleji a rychleji, svými rty pomalinku a něžně dochází k mému krku. Chvěji se. Pod jeho dotekem se budu vždycky chvět. „Bože..." zasténám nahlas. Mírně se nad tím ušklíbne a na finále mě dlouze políbí. Nejspíš ví, že já potichu být neumím. A ani tekoucí voda ve sprše by mé vzdychy zakrýt nedokázala.
Zavírám pevně oči. Obě své dlaně pokládám na jeho tváře a přitáhnu si ho k sobě ještě blíž. Blíž už to ale nejde.
Od dveří ze ozve zakašlání. Zatímco já sebou vylekaně trhnu, Leo se ode mě jen otráveně odtáhne. „Mám práci," zavrčí naštvaně, sám je ale viditelně zadýchaný. A naštvaný. Ani jeden jsme své finále totiž nestihli. „To vidím," ušklíbne se Sam pobaveně od dveří a ramenem se zapře o jejich rám. Založí si ruce na prsou. Nepřijde mu divné si nás takhle prohlížet. A to mi přijde trochu ujetý. „Wow... ty máš piercing v bradavkách?" Otevře překvapeně pusu dokořán. Evidentně krapet nadšený. Leo se však ode mě frustrovaně odtáhne a hned mi na prsa pokládá své triko. „Vypadni," kopne Leo naštvaně do dveří. Samuelovi se zavřou přímo před nosem. Oboum je nám ale jasné, že tam stojí dál. A jako na důkaz, na dveře zaklepe. Leo se naštvaně potáhne za vlasy. Smutně mu podávám boxerky. „Je horší než dítě," sykne naštvaně. Já se však jen mírně ušklíbnu. „Obleč se..." šeptne. „Oblečení mám vedle..." uchechtnu se mírně. Na dveře se znovu ozve klepání. „Co je?" Štěkne po něm Leo, zatímco vypíná sprchu, do které jsme ani nestihli vlézt. „Nerad vám kazím ranní romantiku..." „Už se stalo," odpovím mu. On si ale ve své větě pokračuje dál. A pro jistotu do koupelny znovu dveře otvírá. „Ale u hlavní brány stojí něčí ex s dítětem a chce jít dovnitř..." podívá se významně na Lea. Ten jen povytáhne obočí. „Tak... ji pošli pryč?" Rozhodí Leo rukama. „Už se stalo. Před hodinou... jo a... taky něčí děcko demoluje dole obývák..." ušklíbne se zase na mě. Mírně si povzdechnu. Už jsem si odvykla na to, jaký živel umí Tomasso být. A taky na to, kolik pozornosti si vyžaduje. „Jdu za ním..." zašeptám tiše. K prsům si stále tisknu Leovo tričko a rázným krokem kolem Samuela procházím zpátky do ložnice. Zamířím hned do šatny, ani se nesnažím hledat to málo z oblečení, které ze mě Leo před chvíli strhal. „Hoď po mně nějaké triko," ozve se z ložnice. Ani nestíhám dojít ke své části šatny. Tiše si povzdechnu, otočím se a zamířím k Leovým trikům. Na barvu se ani neptám. Stejně by chtěl zase černé. A tak po něm jedno házím, chytá ho za chůze, hned ale mizí pryč. Pomalinku se na jeho hromádku triček zadívám. Jen tohle triko má asi dvacetkrát. To stejné. Beze změn. „Vypadáš dobře," ozve se ale od dveří do šatny. Protočím hned očima a zamířím zpátky k šuplíku s kalhotkama. „Ještě jsi mě neviděl nahou?" Podivím se a krátce se na Sama podívám. Sahám po prvních tangách, které mi přijdou pod ruku. Krajkové růžové. Moc nad tím nepřemýšlím, Leovo triko odhazuju do špinavého prádla a tanga si pomalu natáhnu. „Ne..." ozve se jen kousek ode mě. Pomalu se na něj otočím. Povytáhnu obočí. On svým pohledem však upřeně sleduje mé bradavky. A to mě pobaví. „Řekni své ženě, ať si je nechá udělat taky..." ušklíbnu se. Natáhnu se pro podprsenku a pomalu si ji obléknu. Bůh ví proč Samuelovi stoprocentně věřím. Vím, že na mě bude civět, bude mít kecy a bude si to všechno užívat. Bude mě ale taky vždy bránit. Nedovolí, aby mi někdo ublížil. Už mu nejsem lhostejná. Možná proto, že vidí, co všechno pro Lea znamenám. A já konečně začínám chápat, proč s ním Leo vychází a proč ho měl vlastně celou tu dobu tak rád. Pod tou velmi tlustou schránkou naprostého imbecila se totiž ukrývá velice věrný a obětavý přítel. Člověk, kterého chcete mít na své straně. „Ona na tohle není... " odfrkne si otráveně. „No jo... ne každý může mít holku, jakou má Leo," mrknu na něj se šibalským úsměvem. Pokroutí nade mnou hned hlavou. Já si však rychle přehodím triko přes hlavu a natáhnu si tepláky. Teprve potom si nasazuju ponožky. Vysoké. Jsem prostě idiot. „Nechceš si se mnou o něčem promluvit...?" Zvážní však najednou. V pohybu se zastavím a se svraštěným obočím se na něj podívám. „Ne?" Odpovím. Obléknu si i druhou ponožku. „Třeba o tom, co se stalo u tvého fotříka...?" „Do toho ti nic není," odseknu tiše. „Nemám teď na mysli tu perfektně provedenou manikúru..." podívá se mi do očí. Já ale jen pokroutím hlavou a rozhodím rukama. „Netuším, o čem mluvíš," uzavřu to. Vykročím hned z šatny ven. „Mám v tý budově lidi, Reo..." křikne za mnou z šatny. Něco mi říká, ať ho vyslechnu. A tak se já hlupačka v půli cesty zastavím. „Vím, s kým ses tam potkala..." dodá již v ložnici. Z hluboka se nadechnu. Pomalinku se na něj podívám. „Řeklas to Leovi...?" „Proč bych měla? Není to podstatné..." „Nehraj si tady na drsňačku..." pokroutí hlavou. Nad tím ale jenom povytáhnu obočí. „Nechápu, co se vůbec snažíš řešit... nic z toho není tvoje věc," zamračím se však hned. „Snažím se ti pomoct... a naznačit ti, že bys to v sobě dusit neměla..." „Nic v sobě nedusím. Jsem zpátky doma, s Tomassem. O tomhle jsem snila tak dlouho. Tak se mi tady nesnaž vyvolat vzpomínky na něco, co pro mě vlastně ani nic neznamenalo..." odseknu mírně nepříjemně. Rychle dojdu ke dveřím a prudce je otvírám. Z ložnice rychlým, rázným krokem hned zamířím pryč. Hlavou se mi toho honí spousta. Až moc všeho. Mám pocit, že nedokážu vnímat okolní svět. „Mamí! Mamí!" Slyším hystericky křičet Toma. Pomalinku tím směrem stočím pohled. Než mě to však stíhá plně probudit, již běží ke mně. „Steph dala na špagety kečup!" Postěžuje si naštvaně. Chvíli na něj jen tak hledím a snažím se pochopit, co se mi vlastně snaží říct. „Tome...!" Ozve se povzdech z obýváku. Tom mě ale již tahá naštvaně za ruku. „Cože?" Zeptám se šokovaně, nepřítomně. „Steph dala na špagety kečup," dupne si Tom naštvaně. Pomalinku ho pohladím po vlasech. Steph zrovna vchází do místnosti a nechápavě rozhodí rukama. „Víš, jak je to dobrý...? Je to normální jídlo, Tome..." snaží se ho přesvědčit. „Na špagety nepatří kečup!" Zakřičí na ni rozčíleně. „Tome," napomenu ho hned. „Proč na ni zvyšuješ tak ošklivě hlas? Kdo tě to naučil?" Zamračím se na něj mírně. „Ty se s ostatníma hádáš pořád," vyčte mi a hned zase odbíhá pryč. Tentokrát vesele. Jak kdyby na vše zapomněl. „Co je to za dítě, co nejí špagety s kečupem?" Podiví se Stephanie okamžitě. „Kečup na pastu nepatří... každej Ital ti z toho chytne leda tak infarkt..." zašeptám a vydám se ke dveřím. „Vy ale Italové ani jeden nejste," rozhodí bezradně rukama. Pomalu se na ni podívám. Vysvětlit holce, že jsem jako čistokrevná rodilá Američanka vychovala italské dítě, půjde jen těžko. I když moc dobře ví, že se spíš považuju za Italku. Ačkoliv se mi snažila pomoct zapadnout, nikdy se mnou nesouhlasila. „Vem olivový olej, na pánvičce na něm zpěň česnek, promíchej se špagetama a posypej parmezánem... a bude ti líbat ruce..." zašeptám. „Takže špagety s kečupem ne, ale špagety s tunou oleje jsou v pohodě? Pro dítě?" Povytáhne překvapeně obočí. Z hluboka se dlouze nadechnu. Na tuhle konverzaci nemám teď sílu. „Jdu se projít. Jak se vrátím, něco uvařím..." promnu si zoufale oči. Pomalu dojdu ke dveřím a začnu se hned obouvat. „On má ale hlad teď..." „Tak udělej ty aglio olio..." podívám se jí krátce do očí. Natáhnu se pro mikinu a ještě dřív, než si ji stíhám obléknout, vycházím ven. Abych přišla do dalšího blázince. „...to je mi úplně u prdele, Leonarde. Máme smlouvu. To, že ses ji rozhodl nedodržet a chvíli jsem ti to tolerovala, bylo jen z mé dobré vůle. Už je ale na čase, abys převzal zodpovědnost," štěká po něm malá blondýnka ve velkém bílém chlupatém kožíšku. Hned ji poznávám. Ten kožich totiž na sobě měla, když jsem ji potkala poprvé. „Ta smlouva mi je ukradená..." odpoví Leo rezignovaně. „Není ti snad jasné, co z toho pro tebe p-" „A tobě snad není jasné, že si stejně udělám co chci? Tlač mě do toho a jednoduše zařídím, aby to pro nikoho z vás už problém nebyl..." sykne Leo naštvaně. Ona se ale jen nevěřícně uchechtne. „Vyhrožuješ mi? Vážně bys kvůli té děvce zabil tolik nevinných? To ti nevěřím..." „Říkám ti to naposledy. Vypadni z mýho života nebo sám zajistím, abych tě už nemusel vídat..." Jakmile ho ale slyším říkat tahle slova, mírně si odkašlu. Asi se mi totiž nechce věřit, že by doopravdy mohl vyhrožovat vlastní bývalce. A ještě k tomu něčím tak hrozným. Chápu to dobře, že jí hrozí vyvražděním rodiny? A přijde mu to v pohodě? „Aha... to je ona?" Uchechtne se a naštvaně rozhodí rukama. „Vážně jsi mě vyměnil... za tohle?" Ukáže na mě naštvaně, jako kdybych byla nějaký odpad. Stejně tak, jako to udělala poprvé. Nad tím mírně povytáhnu obočí. „Promiň, jak že se jmenuješ?" Zeptám se klidně. A ještě klidněji za nimi sejdu schody. „Neřeš to, stejně už je na odchodu..." snaží se mě Leo uklidnit. Já ale vyjímečně jsem klidná. „Neslyšela jsem to jméno," zopakuju a založím si ruce na prsou. Ač je Clara menší než já, stále se na mě dívá tak povýšeně. „Do toho ti nic není, couro," štěkne po mně naštvaně. Usměju se a ukážu na ni prstem. „Přesně tak. A fakt, že neznám tvé jméno, jen dokazuje, že nejsi nikdo důležitej. Ale to, že ty znáš moje... jen znamená, že tady nemáš co dělat. A že se ti výběh nezmenšil jen o Kaluovic kantony... ale taky o kantony Daniela Baiamonteho. A dám ti dobrou radu do života..." podívám se jí přímo do očí. „To, že neznají tvé jméno je kurva výhoda, kterou ti budu nadosmrti závidět. Tak nebuď hloupá, vezmi si svoje bohatství a táhni někam, kde nikoho nebudeš zajímat. Tak v tomhle Státě přežiješ nejdýl..." mrknu na ni. V klidu kolem ní procházím a zamířím hned k hlavní bráně. „Kam jdeš?" Křikne za mnou Leo mírně. „Projít se," odpovím prostě. Nevím ale, jestli mě slyšel. Ani nevím, jestli za mnou náhodou Clara nepokřikuje nějaké nadávky. Nejspíš jo. Mně je to ale už všechno jedno. Všechno vypínám a snažím se zůstat jen se svými myšlenkami. I když ty se vlastně snažím vypnout taky, jsou ale moc hlasité. Tak moc hlasité.
Pokřikují na mě, že jsem pitomá. Slabá, bezmocná. Všichni kolem mě mají pravdu. Nic nezvládám, jen všechno předstírám. Nezvládám vychovat jedno dítě, jaké to asi bude, až budu mít dvě? Nezvládám krotit své emoce. Nezvládám krotit svou rodinu.
Pamatuji si na doby, kdy jsem měla pocit, že nikam nezapadám. Že jsem o vše přišla. Na doby, kdy jsem byla názoru, že žádnou rodinu nemám. Teď mám pocit, že mám rodiny tři. Cítím se tak rozpolcená. Tak zmatená. Srdcem patřím do každé z nich a zároveň plně do žádné. Kdybych si měla vybrat, nedokážu to. Vybrat si mezi rodinou, která mi dala život a do které správně patřím, rodinou, která mě vychovala, ale jsem jí teď lhostejná nebo rodinou, která mi v minulosti tolik ublížila, ale teď pro ně tolik znamenám. Kdo z nich to vlastně myslí upřímně? Kdo to jen hraje?
„Chceš svízt?" Ozve se vedle mě a já leknutím mírně nadskočím. Zjišťuji, že už jsem pořádný kus od domu. Skoro u brány. Pomalinku otočím hlavu na auto vedle mě. Nevěděla jsem, že má Ben Ferrari. „Pěkný auto..." pochválím mu místo odpovědi. Vím, že to zní divně, ale sluší mu. Sedí k němu, povahově. Stejně tak, jako Leovi sluší McLaren. Tak, jak tátovi sluší Mercedes. Tak, jak mně slušely motorky. „Nasedni," kývne Ben k sedadlu spolujezdce. Nechci zpátky do domu. Chci se ještě dál procházet, být sama. Interiér auta mě však zaujme natolik, že se přistihnu, že auto rychle obcházím. Bez váhání nasedám. Dveře opatrně zavírám. „Krásný pašák... to je ten loňský model, viď..." pohladím dlaní se zájmem palubku. Ben se mírně ušklíbne. Zařadí však zpátečku a rychle vyjede směrem k bráně. „Myslela jsem, že mě vezmeš k domu..." „Kdy naposledy ses byla jen tak projet?" Opáčí. Prudce auto otočí, až se leknutím mírně přidržím sedadla. Zářivě se usměju a podívám se mu do očí. „Připoutej se..." mrkne na mě. A tak taky rychle udělám. Bránu před námi otvírají a Ben tak rychle šlápne na plyn. Šťastně se zasměju. „Tohle mi chybělo," podívám se na něj s úsměvem. Úsměv mi hned oplatí. „Vypadáš, že se v autech docela vyznáš..." ušklíbne se na mě. Nad tím hned zavrtím hlavou. „Ani ne. Mám radši motorky..." „Jo... to jsem už zaslechl. Ani za boha si tě ale na žádné nedovedu představit..." „Proč ne?" Podívám se na něj. Mírně pokrčí rameny. „Není nic lepšího, než mít s tím strojem přímý kontakt... cítíš každou vibraci... cítíš, jak ten stroj funguje, jak dýchá..." „Jak dýchá?" Zasměje se. Vím, že zním bláznivě. Ale miluju to. „Motorky jsou úplně jinej svět," ušklíbnu se. „Vždycky mi to přišlo jako rychlejší jízda na kole..." podívá se na mě krátce. Zatvářím se uraženě. „Cože?" Zasměju se. Ve skutečnosti se mě to ale opravdu trochu dotklo. „Jel jsi vůbec někdy na kole?" „Ne... a ty?" „Jasně, že jo. Jak si myslíš, že jsem jezdila do školy?" Pokroutím hlavou. „Jezdila jsi do školy na kole?" Podiví se. „Neměli jsme vždycky auto... to až později..." „Nevěděl jsem, že jsi vyrůstala... takhle..."
„Jako jak... chudá?" Ušklíbnu se znovu a znovu se na něj podívám. „Že Rea Baiamonte ve skutečnosti pochází z rodiny žebráků?" „Takhle jsem to nechtěl říct..." ohradí se hned. Na to jen pomalu přikývnu. „Zvykla sis rychle? Na ten luxus..." „Ani ne... bylo to hrozný..." šeptnu si a opřu si hlavu o opěrátko. „Proč?" Zeptá se se zájmem. Na plynu mírně ubere. Vím, kam míříme. Bere mě na ten kopec, ze kterého je nádherný výhled na krajinu. Jediný větší kopec v okolí. „Chtěla jsem všechno v tom domě ukrást a odnést to domů... abychom si mohli zajít do kina nebo... na jídlo do restaurace..." zašeptám. Mírně si olíznu suché rty a tiše si povzdechnu. Tak tiše, že to určitě slyšet nemohl. „Tehdy mě ani nenapadlo, že tady zkejsnu do konce svýho života..." uchechtnu se. Opřu se loktem o okno a rty si jemně prsty promnu. „Co myslíš... kdo by byla Andrea, kdybys neskončila tady?" Zeptá se opatrně. Pomalinku pokrčím rameny. Nikdy jsem nad tím nejspíš tak nepřemýšlela. Nebo se alespoň snažila to vytěsnat z hlavy. Vím totiž, že jsem asi tady skončila líp, než bych skončila tam. A to si nechci ani připustit. Myšlenka na to, že se mám díky tomu únosu vlastně líp než naši, mě uvnitř drásá. „Nejspíš bych dělala servírku... nebo někde ve fast foodu smažila kuře," ušklíbnu se. Jo, tam si starou Andreu dokážu představit. „Byla bych zamlklá, tichá, nejspíš bych i kradla... bydlela s našima... a snažila se splatit jejich dluhy..." „To se mi nechce věřit, že ty bys byla tichá," zasměje se. Pomalu auto zastaví. Měla jsem pravdu. Dojeli jsme přesně na ten kopec, přesně na to místo, na které jsem se dříve dívala z Glorie. „A co ty? Kdo by byl Benjamín, kdyby nebyl Kalua?" Podívám se na něj. Vypne klidně motor a zadívá se před sebe. „U mě to je jiné... bylo vždycky jasné, že Kalua budu... ty jsi přišla k Baiamontes náhodou..." „Ale i tak... řekněme, že bys vyrůstal v Itálii... byl by z tebe doktor?" Zeptám se. Dlouze zaváhá. Nepodívá se na mě, i tak ale v jeho očích vidím, jak moc nad tím přemýšlí. Nakonec se jen pousměje a sklopí pohled. „Ne," odpoví upřímně. Nakonec se mi podívá do očí. „Chtěl jsem být ajťák... nebo... vyvíjet počítačové hry a podobně..." „Cože?" Zasměju se překvapeně. Tohle jsem nečekala ani při nejmenším. „Co tě na tom tak překvapuje?" Ušklíbne se. „Asi tak... všechno? Nikdy jsem tě s počítačem v ruce neviděla..." „To neznamená, že s ním neumím..." ohradí se. „Fajn, já ti to neberu," zasměju se. Pomalu znovu pohlédnu z okna. Na chvíli se cítím tak klidná. Uvolněná. Šťastná. „Co si myslíš, že by dělal Leo, kdyby nežil tady, ale tam venku?" Zašeptám svou otázku. Opravdu by mě zajímala odpověď. „To netuším..." odpoví však k mé smůle. „Musí mít přece nějaký koníček..." podívám se znovu na Bena. Ten ale hledí před sebe. Prsty tiše poklepává do volantu. „Myslím, že to, kým je, k němu sedí dokonale... tam venku už by to nebyl on..." uzavře to. Evidentně se o tom už bavit nechce. A tak to dál nerozebírám. I když by mě to moc zajímalo. Pomalinku přikývnu. Mírně se pousměju, ale jen krátce. On se totiž podívá na telefon a začne hned odepisovat na zprávy. Jak kdybych tady nebyla. „Půjdu na chvíli na vzduch..." šeptnu. Pomalu přikývne. Nic víc. A tak dveře tiše otvírám a pomalinku ven vycházím. Hned se mi podlomí koleno, jen tak tak se zachytím dveří. „Dobrý?" Vyhrkne hned. Mírně se ušklíbnu a s nohou několikrát v koleni zakroužím. „Přísahám, že mě to jednou zabije..." postěžuju si. Ben telefon odkládá a z auta se na mě podívá. Nic neříká. A tak dveře za sebou zavírám. Auto pomalinku obcházím dopředu, nakonec se posadím na kapotu. Zadívám se před sebe. V dálce vidím stát zrekonstruovanou Glorii. Dokonce odsud vidím okna našeho bytu. Přijde mi to už tak dávno, co jsme se z bytu odstěhovali. Tehdy jsme na chodbě potkali Lea. To jsme ještě ale netušili, že právě u něj jednou budeme s Tomem bydlet. A že do toho všeho spadnu znovu. A tak rychle. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že si ho budu chtít vzít. Že si kohokoliv budu chtít vzít. „Nad čím přemýšlíš?" Zeptá se mě Ben, zatímco se posadí vedle mě. „Leo ze mě udělal úplně jiného člověka..." zašeptám si spíš pro sebe. Ben to ale zřejmě slyšel. Vrtí totiž hlavou. „To si nemyslím..." „Neznal jsi mě předtím..." sklopím krátce pohled, jak kdybych se sama za sebe styděla. „Znal tě každý... byla jsi svým životním stylem docela proslulá..." ušklíbne se. „Milovala jsem to... tu volnost... nikdy jsem se nechtěla na nikoho vázat, ať už na nějakého přítele nebo dokonce na děti..." šeptnu. „Zníš, jak kdybys toho litovala..." „Ne, to ne..." „Jsi ale ráda, ne? Že jsi... znovu těhotná..." „Jo," podívám se mu do očí a mírně se pousměju. „Jen si to prostě nevybralo nejvhodnější dobu..." šeptnu. „Ta nebude nikdy. S tvým fotříkem určitě ne..." „To máš asi pravdu..." ušklíbnu se.
Z hluboka se nadechnu. Pro sebe se mírně pousměju. „Původně jsem chtěl s tebou něco probrat..." řekne však najednou. A já si tiše povzdechnu. Nechci s ním řešit zase to, co už jsem řešila se Samuelem. Na jeden den mi to už stačilo.
„Chtěl... jsem tě poprosit... jestli bys mi šla za svědka..." „Cože?" Vyhrknu ze sebe neandrtálsky. Možná až moc překvapeně vykulím oči a otevřu pusu. Ben se nad tím nahlas zasměje. „Jako... já?" „Jako ty..." usměje se. „Proč?" Zeptám se hned překvapeně. „Proč, nechceš?" Ušklíbne se. „Chci... jen... přemýšlím, kolik lidí přede mnou tě muselo odmítnout, že se ptáš mě..." uhýbám hned pohledem. „Vlastně jsi první, koho se ptám..." pousměje se. Pomalinku se mu podívám do očí. Nevěřím, že by si na něco tak důležitého vybral zrovna mě. „Proč bys chtěl zrovna mě...?" Šeptnu. Pokrčí mírně rameny. „To se asi nikdy nedozvíš, to je tajemství jen pro svědky... a když nechceš..." ušklíbne se. Hned ho prudce objímám. Až moc pevně. Až moc srdečně, na můj vkus. „Moc ráda půjdu..." zašeptám. Chtě nechtě se mi na rtech rozehraje velký úsměv. Nemůžu uvěřit, že bych konečně mohla být opravdu pro někoho tak důležitá.